Mýtus poskytování ochrany mimo Evropskou unii

Šéf think tanku Evropské hodnoty Jakub Janda přichází s řešením migrační krize. Jeho návrhy však nesou neokoloniální rysy.

V lednovém textu Ochrana vnějších hranic Evropy je mýtus z pera zástupce ředitele think tanku Evropské hodnoty Jakuba Jandy se dovídáme, že skutečné řešení migrační otázky nespočívá v ochraně hranice, ale v poskytování mezinárodní ochrany v rozsáhlých azylových centrech mimo území EU. Zamezíme tím prý možnému příchodu až deseti milionů migrantů čekajících na březích Středozemního moře. A současně jde údajně o jedinou cestu, jak zajistit humánní, rozumnou a udržitelnou variantu poskytnutí bezpečí a důstojnosti migrantům, kterým zamezíme vstup do Evropy.

Nejednat v rukavičkách

Jandův návrh není úplně nový. Obdobné plány na vybudování mimoevropských azylových center se objevují ve veřejném prostoru už od osmdesátých let. První takové návrhy představilo Dánsko v roce 1986. S dalšími návrhy pak postupně přišly Spojené království v roce 2003, Německo spolu s Itálií v roce 2004 a v roce 2015 i Evropská komise. V konečném důsledku i současná dohoda s Tureckem do značné míry naplňuje znaky přenesení ochrany evropské politické komunity mimo území Unie.

Ukažme, že Evropa může znamenat a znamená víc než jen sběrné tábory na březích Středozemního moře.

Ovšem Janda existující představy radikalizuje. Výše zmíněné návrhy vždy počítaly s tím, že daná centra by byla jen jakousi přestupní stanicí a v případě udělení azylu by došlo k přesídlení azylanta do Evropy. Podle Jandy ovšem externí azylová centra mají zajistit nejen samotné řízení, ale i ochranu po udělení azylu a střednědobé živobytí. Mělo by v nich být kvalitní stravování, vzdělávací systém pro děti, ale měla by se v nich vykonávat také policejní i sociální práce a dokonce by měla být zvnějšku chráněna vojensky. Podle Jandy nemohou evropské země v takto masivní krizi jednat v rukavičkách. Obhajuje proto, aby země v sousedství Evropy externí centra umožnily vybudovat, a to za úplatu nebo skrze tvrdá vyjednávání, ať už to znamená cokoliv.

Ačkoliv existují dílčí argumenty na podporu těchto center, převažují spíše obavy o další zhoršení postavení migrantů. A Jandova vize by k němu jistě přispěla. Tyto obavy jsou obzvlášť namístě, když vezmeme v potaz negativní zkušenosti z obdobných programů realizovaných Spojenými státy, Austrálií či Itálií dotovaným programem v Libyi, které měly na svědomí výrazné porušování základních práv a vyžádaly si tvrdou kritiku od organizací, jako je Amnesty International.

Návrat evropského kolonialismu?

Představa externích azylových center bývá často zdůvodňována především možností eliminace nebezpečných a velmi nákladných prostředků ochrany, což by mohlo minimalizovat úmrtí migrantů a přiblížit pomoc i těm skutečně nejchudším. Co víc, mohlo by dojít k omezení poptávky po pašeráckých sítích, a tím i bujícího byznysu s lidskou bídou.

Ovšem, jak se v neustále se opakujících debatách ukazuje, nad potenciálními výhodami do značné míry převažují očekávatelné negativní dopady. Ty by se daly shrnout do tří skupin, a to právních, praktických a eticko-politických. Z hlediska právního budí největší obavy možné porušování principu non-refoulement (nenavracení do oblastí, kde dotyčným hrozí smrt či závažné ohrožení života), což by v případě přítomnosti center v zemích, které často ani nepodepsaly Ženevskou úmluvu o ochraně uprchlíků či další významné lidskoprávní úmluvy, hrozilo. Taktéž neexistuje shoda na tom, zda vyhodnocení azylové žádosti v centru na území třetího státu vůbec umožňuje naplnit právo na azyl ukotvené v mezinárodním, evropském i domácím právu. Rovněž je třeba dodat, že není jasné, jaký právní řád a jaká procedurální azylová pravidla by v centrech platila či kdo by byl odpovědný za řešení případných selhání.

Praktické problémy nejsou o nic menší než ty právní. Je zřejmé, že by si externí centra vyžádala extrémně vysoké náklady, a to v situaci, kdy se na ochranu vnější hranice již nyní vynakládají miliardy eur a současně se tvrdí, že na pomoc a integraci migrantů finanční prostředky nejsou. Nepanuje shoda na tom, kdo by v takovýchto zařízeních pracoval, zda místní, či evropští azyloví experti. Velmi důležitou otázkou, která nemá jasné řešení, je, jak nakládat s odmítnutými žadateli, aby nedocházelo ke kumulaci desetitisíců z nich v chudých zemích hostících daná centra. Není také vůbec zřejmé, podle jakého klíče by se pak přijatí žadatelé přerozdělovali do členských zemí či jak by bylo nakládáno s těmi, kteří se do Evropy dostali nehledě na existenci externích center.

Poslední rovinu obav lze nazvat eticko-politickou. Jandův návrh de facto volá po novém kolonialismu, kdy bychom měli ve jménu ochrany demokracie a evropských hodnot obnovit evropskou imperiální politiku. Těžko lze volání po „sejmutí rukaviček“ a „případném donucení“, stejně jako apel na přítomnost evropských policejních a vojenských sil na území suverénních států považovat za něco jiného.

Bez nároku na život

Ovšem rozhodující etickou výtku je nutno směřovat k Jandově představě nakládání s migranty samými. Ti se v jeho plánu stávají ryzím objektem, jehož zájmy a blahobyt nejsou rozhodující, naopak je třeba od nich Evropu osvobodit. Co víc, Janda je schopen degenerovat právo na azyl, které má sloužit k tomu, aby se obětem pronásledování dostalo možnosti normálního života mimo oblast ohrožení, do podoby stavu života v permanentní přítomnosti. Migranti tak nemají mít nárok na reálný život, ale pouze na vytržení z času v nelidském prostoru tábora.

Všechny tyto problémy jasně ukazují, že praxe externích center se téměř vůbec nedotýká pomoci migrantům, ale je zejména úsilí o minimalizaci migrace do Evropy a boje proti tzv. nelegální migraci.

Janda uznává, že Evropa má morální i právní zodpovědnost spočívající v zajištění bezpečí těch, kteří jsou v ohrožení, a to zejména skrze možnost požádat o azyl. Je ovšem možné, aby snaha odsoudit statisíce lidí do „střednědobých“ sběrných táborů s celou řadou možných problémů zcela mimo vidinu normálního života, bylo naplněním této odpovědnosti? Jandův plán nemá humanitární rozměr a je pouhým upřímnějším vyjádřením represivního jádra evropské migrační politiky. Zdánlivá rovnováha „skutečné pomoci migrantům“ a „skutečné ochrany Evropy“, kterou se Janda v textu snaží nabízet, se při bližším pohledu bortí a ukazuje se jednostranný důraz na budování Evropy bez migrantů. Snaha považovat externí tábory za neutrální a vyvážené opatření zajišťující jak ochranu migrantů, tak zájmy Evropy je falešná a maskuje represivní tendence směřující k vylučování migrantů mimo symbolické a fyzické hranice evropské komunity.

Poskytování ochrany mimo evropskou půdu ve skutečnosti nenabízí žádnou alternativu, ale jen pokračování současné represivní evropské migrační politiky. Pokud chceme nabídnout alternativu skutečnou, je třeba opustit prázdnou rétoriku vyvažování zájmů států a životů migrantů, která doposud jen maskuje vylučování migrantů a jejich utrpení. Musíme dát jasně najevo, že lidský život je cennější než ochrana hranice a čistota národa. Je nezbytné otevřít bezpečné a legální cesty do Evropy namísto investování miliard eur do čím dál restriktivnějších politik. Je nutné vnímat evropský podíl na příčinách migrace a přijímat odpovědnost za důsledky, namísto toho, abychom budovali mýtus suverenity skrze stavbu plotů a táborů.

Ovšem jak se dlouhodobě ukazuje, takový přístup nepřijde shora, od národních a evropských „elit“ a jejich „expertů“. Pokud nechceme z Evropy učinit xenofobní etnickou pevnost odsuzující jakoukoliv jinakost, je třeba vyvíjet tlak zdola. Je třeba rozvíjet radikálně demokratickou politiku stojící na axiomu svobody pohybu pro všechny nehledě na místo narození, barvu kůže, bohatství, národnost či občanství. Ukažme, že Evropa může znamenat a znamená víc než jen sběrné tábory na březích Středozemního moře.

Autor je doktorand Ústavu mezinárodních vztahů.

Text vyšel na stránkách Migrace Online.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies