Když před pěti lety převzal Petr Dvořák v České televizi otěže generálního ředitele po Jiřím Janečkovi, pro mnohé to alespoň částečně znamenalo naději na změnu. Veřejnoprávní instituce, která pod Janečkovým vedením zažívala letitou stagnaci, se s nástupem Dvořáka začala tvářit jako otevřená a přístupná platforma. Po vzoru devadesátých let vznikly tzv. kreativní producentské skupiny, vázané přímo na jednotlivé osobnosti. To umožnilo do televize přivést i takové lidi, kteří dříve stáli mimo její strukturu (například pedagog FAMU a spoluzakladatel MFDF Jihlava Petr Kubica) nebo kteří v televizi už jako dramaturgové či režiséři fungovali. To byl případ producentky Kamily Zlatuškové.
Médium kultivace
Kamila Zlatušková, momentálně doktorandka JAMU, se na teoretickém i praktickém poli dlouhodobě věnuje oblastem autorského dokumentu. Její nástup tedy předznamenal, že se bude snažit právě toto odvětví zpropagovat. Jako dramaturgyně se podílela na filmech Martina Duška nebo Lukáše Kokeše, za její hlavní režijní úspěch se dají označit především Ptáčata, dokumentární seriál o romských dětech v brněnském ghettu, který nadzvedl mandle nejednomu „slušnému Čechovi“.
Ať byly důvody pro neprodloužení smlouvy s Kamilou Zlatuškovou jakékoliv, je nutné její odchod brát jako jasný signál: kvalitou si pořádky rušit nedáme.
Že byla Zlatušková jako producentka žádaná, a to i celoevropsky, dokazuje fakt, že se dostala do finálního kola konkurzu na šéfku východoevropské divize HBO. Souboj „titánů“ nakonec vyhrála Česká televize. Mimo jiné také proto, že Kamila Zlatušková chtěla „své prostředí“ kultivovat zevnitř, pokusit se naše veřejnoprávní médium alespoň v některých oblastech připodobnit vyspělým televizím (jako jsou například ty ve Skandinávii) a prosadit trendy, které už tehdy hýbaly televizním trhem všude kolem nás.
Jenže právě to se ukázalo být hlavním problémem jejího působení ve zkostnatělé instituci. Nevídaná byla energie a nasazení, se kterým tým kolem Zlatuškové v televizi propojoval důležitá společenská témata s divácky atraktivními formáty a dával prostor filmům postaveným na autorském vyjádření, aniž by rezignoval na televizi jako na médium, které může v tom nejlepším slova smyslu diváka kultivovat. Bohužel systém momentálně v televizi panující to nedokázal zhodnotit – a to navzdory mezinárodním i domácím úspěchům děl vzešlých ze skupiny Kamily Zlatuškové.
Televizní fíkové listy
Způsob, jakým se nakonec ustanovily producentské skupiny, zůstal na rozdíl od devadesátých let, kdy tzv. tvůrčí skupiny měly mnohem více pravomocí stejně jako odpovědnosti, někde na půli cesty. Za nejproblematičtější z oblasti fungování takzvaných „tépéesek“ se dlouhodobě považují dvě věci. Za prvé fakt, že s kreativními producenty jsou často uzavírány smlouvy na dobu určitou, což de facto znemožňuje jakékoliv dlouhodobé plánování. Časově omezená smlouva staví producenty doslova do prekérní situace, zamezuje jim pouštět se do náročnějších projektů. Druhým problémem je, že kreativní skupiny a jejich šéfové mají omezené pravomoci. V podstatě fungují jen jako určité přemostění od námětů k realizaci, aniž by však na to druhé měli významnější vliv. Česká televize je dlouhodobě jasně centralizovaná. O tom, co půjde do výroby a následně se objeví na televizních obrazovkách, rozhoduje úzká skupina lidí, vedoucích manažerů. Kreativní producenti se tak pravidelně stávají jen distributory námětů a rozhodnutí, jestli se z nich stanou filmy nebo seriály, už leží mimo jejich kompetence.
Úsilí, které musí kreativní producenti vyvinout, aby byl jím podporovaný pořad schválen, je těžko přestavitelné a vzhledem k nejistotě výsledku, dopadá negativně i na tvůrce, kteří se často ocitají ve spirále bezmoci a frustrace. Ne nadarmo se pro kreativní skupiny mezi lidmi pohybujícími se kolem televize vžil název „fíkové listy“. Sama jsem jako režisérka s týmem kolem Zlatuškové vyvíjela několik pořadů, z nichž se realizace zázračně dočkal jen cyklus Expremiéři, za který sama Kamila Zlatušková bojovala neskutečně odhodlaně. Přitom těžko pohledat „veřejnoprávnější“ projekt, se všemi jeho nedostatky, které následně vypluly na povrch.
Struktura bez reflexe
Odvolání Zlatuškové z pozice kreativní producentky znamená zánik celé její brněnské skupiny. Zůstává po ní řada široce ceněných děl, která naprosto vybočovala ze zaběhnutých televizních kolejí. Jan Maxa, ředitel vývoje pořadů a programových formátů, ve facebookové diskusi na zdi filmového kritika Kamila Fily uvedl, že důvodem pro neprodloužení smlouvy nebylo negativní hodnocení tvorby její skupiny. Právě takový alibismus ale vrhá na televizi ještě horší světlo, protože z ní dělá neprofesionální médium, které nerespektuje a nereflektuje výsledky svých zaměstnanců a nezohledňuje je ve vztahu k jejich dalšímu působení uvnitř struktury.
Jeden ze signatářů otecřeného dopisu, který ihned vzešel z řad studentů pražské FAMU (možná i proto, že ji Zlatušková považovala za důležitého partnera pro televizní tvorbu), Vít Janeček, shrnul celou kauzu následovně: „Je těžké pohledat v kulturní instituci osobnost jejího typu, navíc jednu z mála žen mezi kreativními producenty v televizi veřejné služby. Dokáže vzácně kombinovat otevřený přístup k lidem, je mimořádně vzdělaná a má přehled od kinematografie po mezinárodní televizní prostor, při svém nonkonformním založení bere i ohled na diváka. Za několik let, co v Brně působila, má nesporné výsledky, zcela evidentně těžko srovnatelné s mnohými kolegy z jiných skupin. Personální politika je jistě svrchovanou doménou vedení, pokud se ale veřejná instituce zbavuje takto kompetentních lidí, je to varující a považujeme za nutné na to upozornit.“
Zajímavé také je, že Česká televize své rozhodnutí doposud nijak nevysvětlila. Ať byly důvody pro neprodloužení smlouvy s Kamilou Zlatuškovou jakékoliv, je nutné její odchod brát jako jasný signál: kvalitou si pořádky rušit nedáme.
Autorka je redaktorka A2larmu.