Návrat veřejné vulgárnosti

Donald Trump byl nelichotivě vykreslen jako muž, který během decentní oslavy nahlas sere v rohu místnosti. Jsou ostatní republikánští kandidáti na prezidenta USA podstatně lepší?                                                                                             

Patrně si všichni vzpomeneme na scénu z filmu Luise Buñuela Přízrak svobody, ve kterém je vztah mezi jídlem a vyměšováním úplně převrácen: lidé sedí na svých toaletách okolo stolu, spokojeně spolu diskutují, a když někdo chce jíst, tak se jen tiše zeptá domácího: „Kde se tady můžu… však vy víte, co myslím?“ a potichu se odebere do malé místnosti vzadu.

Nejsou náhodou debaty republikánských kandidátů – abychom použili zmíněnou metaforu – takovýmto setkáním v Buñuelově filmu? A neděje se to samé mnoha dalším vysokým politikům po celém světě? Nevysral se Erdoğan na veřejnosti, když v nedávném paranoidním výbuchu označil kritiky jeho politiky vůči Kurdům za zrádce a zahraniční agenty? Nevysral se Putin na veřejnosti, když (v dobře vykalkulované veřejné vulgárnosti s cílem zvýšit jeho domácí popularitu) pohrozil kritikům jeho politiky vůči Čečensku kastrací? Nesral Sarkozy na veřejnosti, když v roce 2008 vyštěkl na farmáře, který mu odmítl podat ruku: „Casse-toi, alors pauvre con!“ (velmi mírný překlad by zněl: „Tak jdi do háje, ty podělanej idiote!“)?

Nepsaná pravidla v poločase rozpadu

Seznam samozřejmě pokračuje. Ve své řeči na Světovém sionistickém kongresu, konaném v Jeruzalémě 21. října 2015, prohlašoval předseda vlády Benjamin Netanjahu, že Hitler chtěl Židy jenom vyhostit z Německa, a nikoli je vyhladit, a že až Hadž Amín al-Husajní, palestinský Velký muftí v Jeruzalémě ho přesvědčil, aby Židy zlikvidoval.

Netanjahu se snažil popsat výměnu názorů mezi těmito dvěma muži z listopadu 1941: al-Husajní měl Hitlerovi sdělit, že pokud vyžene Židy z Evropy, „tak všichni přijdou sem [tj. do Palestiny]“. Podle Netanjahua se pak Hitler zeptal: „Co s nimi mám tedy udělat?“Muftí mu na to údajně odvětil: „Spálit.“ Mnozí izraelští odborníci na holocaust okamžitě tyto výroky problematizovali a poukazovali na to, že takový dialog mezi al-Husajním a Hitlerem nemůže být potvrzen a že masové vraždy evropských Židů jednotkami SS se děly dávno předtím, než se tyto dvě postavy měly potkat.

Funkcí Trumpových „osvěžujících“ provokací a vulgárních výlevů je zakrývat naprostou obyčejnost programu.

Neměli bychom si dělat žádné iluze o tom, co nám takové výroky ve skutečnosti říkají: jsou jasným znakem regrese veřejného prostoru. Obvinění a myšlenky, které byly doteď uzavřené v bizarním podsvětí rasistické obscénnosti, najednou získávají ve veřejném diskursu pevnou půdu pod nohama.

Problémem tu je to, co Georg Wilhelm Friedrich Hegel nazýval Sittlichkeit: zvyky, silné pozadí (nepsaných) pravidel společenského života, hutná a neprostupná etická substance, která nám říká, co můžeme a co nemůžeme dělat. Tato pravidla se dnes rozpadají: co bylo před několika desetiletími na veřejnosti nevyslovitelné, může být dnes prohlašováno zcela beztrestně.

Dvě strany téže mince

Může se zdát, že tento rozpad je provázen nárůstem politické korektnosti, která přesně předepisuje, co nemůže být řečeno; bližší pohled nám nicméně okamžitě ukáže, jak je „politicky korektní“ regulace součástí stejného procesu dezintegrace etické substance. Abychom toto tvrzení prokázali, stačí si vzpomenout na začarovaný kruh politické korektnosti: potřeba pravidel politické korektnosti se vynořuje tam, kde nepsané zvyky už nejsou nadále schopny efektivně regulovat každodenní interakce – namísto spontánních zvyklostí, které jsou následovány bez jakékoliv další reflexe, najednou máme explicitní pravidla, jako když se z „mučení“ stane „zesílená vyšetřovací technika“.

Klíčovým bodem tu je, že se mučení – jakožto brutální násilí páchané státem – stalo veřejně akceptovatelné přesně v momentu, když se veřejný jazyk přeložil do politicky korektního s cílem uchránit oběti od symbolického násilí. Tyto jevy jsou jen dvě strany jedné mince.

Podobné fenomény můžeme rozeznat i v dalších oblastech veřejného života. Když bylo ohlášeno, že od července do září minulého roku bude spuštěno velké vojenské cvičení Jade Helm na jihozápadě Spojených států, média okamžitě dala vzniknout podezření, že tato cvičení jsou součástí federálního spiknutí s cílem uvalit na Texas stanné právo, které je v přímém rozporu s Ústavou. Nalezneme tu všechny obvyklé podezřelé, kteří mohou participovat na takové konspirační paranoii, včetně Chucka Norrise; nejšílenější mezi nimi je ale webová stránka All News Pipeline, která tato vojenská cvičení dala do souvislosti se zavřením několika supermarketů Walmart v Texasu: „Budou tyto velkoobchody již brzy využívány jako ‚distribuční centra‘ a stanou se velitelskými stanicemi čínských invazních vojsk, která budou chtít odzbrojit Američany jednoho po druhém, tak jak to přislíbila Michelle Obamová čínskému velvyslanci poté, co manželé Obamovi opustí Bílý dům?“

Co je na celé aféře skutečně hrozivé, je reakce texaských republikánů: guvernér Greg Abbott nařídil Státní gardě monitorovat probíhající vojenská cvičení, zatímco Ted Cruz si nechal vyžádat detaily přímo z Pentagonu.

Nic se nezmění

Trump je nejčistším vyjádřením této tendence směrem ke znehodnocení našeho veřejného života. Co vlastně dělá, když se snaží na sebe připoutat pozornost na veřejných debatách a v rozhovorech, které poskytuje? Nabízí mix „politicky nekorektních“ vulgarit: rasistické podpásovky (proti mexickým imigrantům), šíří podezřívavost ohledně Obamova místa narození a univerzitního diplomu, v zásobě má trapné útoky na ženy a urážky válečných veteránů, jako je John McCain.

Takové nechutné vtípky mají ukázat, že Trumpa nezajímají falešná pravidla slušného chování a „říká otevřeně, co si (spolu se spoustou obyčejných lidí) myslí“. Ve zkratce dává najevo, že navzdory svým miliardám je to normální sprostý chlápek jako my všichni.

Nicméně se těmito vulgaritami nesmíme nechat zmást: ať už je Trump kýmkoliv, rozhodně není žádným nebezpečným outsiderem. Jeho program je dokonce relativně umírněný (uznává mnohé výdobytky demokratů a jeho postoj ke sňatkům homosexuálů je nejednoznačný). Funkcí jeho „osvěžujících“ provokací a vulgárních výlevů je právě zakrývat naprostou obyčejnost programu.

Jeho skutečným tajemstvím je, že i kdyby nějakým zázrakem vyhrál, nic se nezmění – v kontrastu s Bernie Sandersem, levicovým demokratem, jehož klíčovou předností oproti akademické politicky korektní liberální levici, je skutečnost, že chápe a respektuje problémy a strachy obyčejných pracujících a farmářů. Skutečně zajímavý volební duel by probíhal mezi republikánem Trumpem na jedné straně a demokratem Sandersem na straně druhé.

Příliš tenká linie

Proč ale mluvit o slušnosti a dobrém chování v situaci, kdy potřebujeme urgentně řešit „skutečné“ problémy? Protože na způsobech chování záleží – v napjatých situacích jsou otázkou života a smrti, tvoří tenkou linii, která odděluje barbarství a civilizaci. Je tu zároveň jeden překvapivý fakt ohledně posledních vulgárních výlevů, který si zasluhuje pozornost. Během šedesátých let byly příležitostné vulgarity spojovány s politickou levicí: studentští revolucionáři často užívali běžný jazyk, aby zdůraznili rozdíl mezi nimi a oficiální politikou s jejím uhlazeným žargonem. Dnes je vulgární jazyk takřka výsadou radikální pravice, takže se levice ocitla v překvapující pozici obránce slušnosti a dobrých mravů.

To je důvod, proč zažívá umírněná „racionální“ republikánská pravice paniku: poté, co vzaly za své naděje Jeba Bushe, zoufale hledá novou tvář, a zahrává si dokonce s myšlenkou vsadit na Bloomberga.

Skutečný problém ale tkví ve slabosti samotné umírněné „racionální“ pozice. Fakt, že většinový elektorát nelze přesvědčit „racionálním“ kapitalistickým diskursem, ale je naopak daleko víc náchylný k podpoře populistického antielitářského postoje, nesmí být zavržen jako příklad primitivismu nižších tříd: populisté správně zachytili iracionalitu tohoto racionálního přístupu; jejich hněv namířený na anonymní instituce, které netransparentně regulují jejich životy, je plně ospravedlnitelný.

Autor je filosof.

 

Z anglického originálu The return of public vulgarity, publikovaného na webu Newsweek, přeložil Martin Vrba.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies