Nový svět jako umělecké dílo


Do Bratislavy zavítal Jonas Staal, holandský umělec, pro kterého je umění „političtější než politika“.

Může umění měnit svět? Původní představa meziválečných avantgard o moci umění nad skutečností se v průběhu 20. století rozpadla a z někdejšího utopistického úsilí zbyly jen fragmenty. Současná „poučenější“ stanoviska umělecké tvorby, která se z trosek zašlých ambicí snaží udělat subversivní koláže, se až příliš snadno stávají tolerovaným minoritním doplňkem, klopýtajícím po boku všudypřítomného kýče kapitalistického realismu. V nerovném souboji s hydrou současných mocenských vztahů se mnozí umělci stahují do zdánlivě autonomních sfér, odkud provádějí kritiku, subverzi, záměnu významů, obnažují přítomnost ideologického působení a vůbec ohmatávají kontury kapitálu, abychom díky nim mohli spatřit, s jakou obludou vlastně máme tu čest.

Umění na konci dějin

Za všechny jmenujme snad nejúspěšnějšího velmistra diskursivní nejistoty Liama Gillicka, který léta lavíruje mezi nesouměřitelnými symbolickými světy. Snaží se vynášet na světlo nové mechanismy ideologické kontroly a znejišťovat nás skrze kontextualizaci svých děl, která v nejkomerčněji laděných galerijních prostorech vedle komunistických glos staví okázalé kvazimodernistické plastiky, to vše štědře financováno korporátním sektorem.

Umělec ve Staalově pojetí umožňuje a akceleruje emancipační proces, aniž by v něm zastával privilegované postavení.

Umělecká dekonstrukce petrifikovaných myšlenkových schémat je vděčným tématem současného umění nejpozději od devadesátých let (během kterých se právě Gillick stal celosvětovou uměleckou superstar). Konfrontovat kapitál na úrovni ideologie se jevilo a stále jeví širokému publiku jako dostatečně subversivní gesto, které stojí za pozornost a ocenění. Zároveň ale už tušíme, že je pro zájmy kapitálu taková konfrontace dostatečně neškodná na to, aby byl ochoten projekty tohoto druhu sponzorovat.

Sám Jacques Derrida se v knize Marxova strašidla přiklonil k praotci komunismu, a dostal tak do rukou nástroj, s jehož pomocí mohl oponovat novému triumfalismu, který ohlašoval konec dějin. Sliboval si, že Marxovým étosem radikální kritiky udrží tyto dějiny živé a otevřené. Závěr, ke kterému dochází, je v ostrém protikladu k optimismu o konečném naplnění liberálního ideálu: navzdory oslavným proklamacím vítězů o definitivním tažení míru, svobody a prosperity je pravda hořce prozaická.

Svět podle Derridy ještě nikdy nebyl pro tolik lidí takovým slzavým údolím, jako je tomu dnes. Vytyčování nových hranic, eskalace válečných konfliktů, vysídlení, bezprecedentní bída více jak poloviny světa, vnitřní etnické konflikty, nefunkčnost mezinárodního právního systému – to všechno jsou jevy, jejichž každodenní přítomnost v našich soukromých i kolektivních obrazech světa už nám poněkud zevšedněla svou plíživou samozřejmostí. Po divoké oslavě dějinného vyvrcholení přichází kocovina, během níž vychází najevo, že namísto důvodu k veselí máme spíše dobré důvody k pláči. Utopismus „budovatelských“ devadesátých let spočíval v radosti, která naplňovala srdce všech při představě, že „takhle už to bude navždy“. Dnes by se z podobné představy radoval málokdo.

Dekonstrukce, která udržovala v železobetonové ideologii globálního kapitálu trhliny, jimiž mohlo prosvítat světlo, byla jednou z podmínek možnosti současného rozkvětu emancipačních projektů. To, co establishment bude vždy považovat jenom za květy zla, jsou mnohdy autentické naděje pro aktéry, kteří svou lokální „utopii“ nesou na svých ramenou, ale především je to zpráva o trhání prvních vláken planetární pavučiny kapitálových toků, do které jsme všichni zapleteni. A právě v této fázi se můžeme posunout od kritiky ke kreativitě, od negace k afirmaci, od dekonstrukce ke konstrukci.

Umění tvorby dějin

Jedním z afirmativních projektů s potenciálem dominového efektu, je Summit nového světa (New World Summit) holandského umělce Jonase Staala, který toto své dílo před několika dny představil – společně s dalšími svými projekty – na Fakultě architektury v Bratislavě. Staal od roku 2012 vytváří alternativní parlamenty a zve do nich různá emancipační hnutí z celého světa, která jsou zpravidla zapsaná na černých listinách velmocí. Provádí tak staronovou „foucaultovskou“ práci předávání hlasu umlčovaným tohoto světa. Ideologii exkluzivního „demokratismu“, která vylučuje hnutí, jež jsou demokratická až příliš, podrobuje nejen nemilosrdné kritice, ale zároveň vytváří platformu, na které může autentická demokracie uskutečňovat sebe samu. Prostor umění je tu jen určitou abstrakcí – pozadím, které mlčenlivě stojí opodál, zatímco se děje politická událost.

Celkem sedm summitů už se konalo mj. v Berlíně, Bruselu, Utrechtu nebo naposledy v kurdské Rojavě. Mezi pozvanými organizacemi bylo třeba Baskické hnutí za nezávislost, Tuaregové, Filipínské národně-demokratické hnutí nebo Hnutí za národní osvobození Azawadu. Součástí bruselského summitu z roku 2014 byly i symbolické mapy neuznaných států, které usilují o nezávislost. Tyto „státy bez států“ (mezi jinými východní Turkestán, Oromia, Západní Papua, Tamil Eelam nebo Kurdistán) měly své reprezentanty na půdě ad hoc ustaveného parlamentu s nehierarchickou strukturou a prázdným středem.

Staal je přesvědčen, že konkrétní ideologie produkují konkrétní materiální formy. Ideologie se mohou „vtělit“ například do architektonických objektů. Například mrakodrapy Staal vnímá jako svého druhu monumenty kapitálu a naproti tomu sám konstruuje komunitní parlamenty, jejichž podoba vychází z konceptuálního podloží demokracie jako otevřeného, inkluzivního a egalitářského procesu. Jeho radikální přesvědčení spočívá v tom, že demokracie buď žádné limity nemá, nebo není vůbec demokracií. Prostor pro takovou smělost mu dává samotné umění, které nevnímá jen jako politické, ale dokonce jako „političtější než samotná politika“.

Zatímco Liama Gillicka můžeme díky jeho dekonstruktivnímu způsobu umělecké práce vnímat jako Derridu světa umění, Staal má mnohem blíže k původnímu avantgardnímu gestu splývání umění s každodenním životem a sociálními a dějinnými procesy. Umění už není ani autonomní, ani angažované, ale je součástí emancipačního proudu, kterému vytváří prostor. Jde o jakýsi „nový konstruktivismus“ bez umělce-demiurga. U Staala nenajdeme žádný apriorní vizuální slovník, vždy totiž vychází z vnímání a identity těch, kterých se umělecko-politický projekt týká. Není suverénním tvůrcem díla, poskytuje pouze ideální prostor. Výsledkem jeho tvorby je určitá atmosféra, navozená jak formálními architektonickými prvky, tak samotnou organizací matérie politické události. Umělec ve Staalově pojetí umožňuje a akceleruje emancipační proces, aniž by v něm zastával privilegované postavení.

Posun od dekonstrukce ke konstrukci, od obnažování ideologie k prostředkům jejího afirmativního překračování, je patrně nejvlastnější možností umělecké práce dnes. V době čím dál zoufalejšího hledání nových výrazových prostředků nebo naopak nekonečné postprodukce starého se ukazuje, že umění může a má vyrůstat z puklin a mezer planetárního kapitálu a naším nástrojem nemusí být subverze skrze kritiku, nýbrž subverze skrze afirmaci nového a vlastního.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM