Past politické korektnosti


Politickou nekorektnost, která dnes ovládá společenskou diskusi, nestačí odmítnout ve jménu korektnosti. Problémy totiž nelze "vymlčet".

Čeští politici se v poslední době předhánějí v tom, kdo bude více „politicky nekorektní“. Ve jménu pravdy, svobody slova, toho, „jak věci doopravdy jsou“, a reprezentace veřejného mínění horují proti politické korektnosti, která nás ohrožuje ze západu, zatímco z východu útočí islám v podobě vlny běženců. Česká politika nikdy politickou korektností netrpěla, novinka je dnes v tom, že je v módě se k „nekorektnosti“ přímo hlásit.

Na začátek bude užitečné si připomenout, že k politické korektnosti se málokdo hlásí bez sarkasmu. Svého rozšířeného užívání se tento pojem ve Spojených státech dočkal jako pejorativní označení liberální levice ze strany konzervativců a republikánů, když prosazovala afirmativní akce na podporu historicky znevýhodněných menšin či etablování nových oborů jako ženská či postkoloniální studia na amerických univerzitách. Pozornost k jazyku přitom vyrůstala z teoretického a pojmového vývoje ve společenských a humanitních vědách, které si od šedesátých let procházely „lingvistickým obratem“. Jazyk přestal být jednoduše tím, co správně či chybně pojmenovává existující skutečnost.

Současná fronta „nekorektnosti“ by neměla ani českou občanskou levici, ani české liberály vést k tomu, aby se začali hlásit k politické korektnosti.

Naše řeč je performativní, to znamená, že aktivně spoluutváří a formuje to, co pojmenovává. Vědění a řeč nejsou nevinnými reprezentanty skutečnosti, ale jsou její činnou součástí. Jazyk může zraňovat, utlačovat, ponižovat bez jakéhokoli fyzického násilí. Do jazyka našich bělošských patriarchálních společností jsou historicky více či méně silně vepsány mnohé nerovnosti. Jazyk kóduje vítěze a má sklony stabilizovat svět v jeho prospěch. Pejorativní rétorika politické korektnosti, která proti sobě staví objektivní pravdu a normativní politiku zakrývající to, „jak věci doopravdy jsou“, je součástí mocenské strategie aktuálních vítězů. Každá řeč, včetně řeči vědy, je politická v tom smyslu, že spoluutváří to, co zachycuje. A politicky nejvlivnější je často právě ta, která se tváří jako nejvíc nezaujatá a odtažitá od skutečnosti. Proto je důležité politiku údajně odtažité řeči zviditelňovat.

Z druhé strany je ale teoreticky i politicky klíčové si uvědomit, že slova tvoří jen část skutečnosti a pojmenování reality v jazyce je jen jedním ze způsobů jejího utváření. To si společenskovědní obory a veřejní intelektuálové pod vlivem „lingvistického obratu“ někdy neradi připouštějí. Mnoho skutečností nelze takříkajíc vymlčet. Řadu problémů a konfliktů nelze vyřešit jednoduše „převyprávěním příběhu“ nebo libovolným přepínáním mezi různými jazykovými registry. Nikoli proto, že by zde řeč narážela na pevná a neměnná materiální či biologická fakta, ale protože se střetává s různorodými materiálními, tělesnými, technologickými či demografickými procesy, jež mají vlastní dynamiku a časovost formování světa, které sice můžeme ovlivňovat, ale ne rychlými slovy. Jejich kategorické vymlčování z prostoru veřejné debaty nebo ze statistik ničemu neprospěje a povede leda k iluzi jednoduchých řešení na straně jedné a k všeobecnému vzrůstu konspiračních teorií na straně druhé.

Může se zdát snazší čelit rasismu či sexismu jejich odmítnutím jako morálně nekorektních a nepřijatelných. Tečka. Stav dnešní politické debaty a veřejného mínění v Česku (i jinde) však ukazuje, že to příliš úspěšná strategie není. Naráží na řadu „očividných“ rozdílů, které lidový rozum, za vydatné pomoci některých entomologů a prognostiků, rychle esencializuje. Intelektuálně obhajitelným – a myslím, že ani politicky efektivním – řešením není stavět proti nim jiná „nezpochybnitelná fakta“ a vynášet soudy o jednoznačných historických odpovědnostech (těch mocných), které ve svém důsledku zbavují jednotlivce a skupiny tahající za kratší konec provazu jakéhokoli aktérství a vlády nad vlastním životem.

Současná fronta „nekorektnosti“ by neměla ani českou občanskou levici, ani české liberály vést k tomu, aby se začali hlásit k politické korektnosti nebo de facto hájit korespondenční teorii jazyka a přebíjeli se s druhou stranou ohledně toho, jak „věci bez debaty jsou“. Vydržme sami sobě měřit stejným metrem.

Autorka je socioložka.

Text vyšel v A2 č. 3/2016.

 

A2LARM