Podezřelá smrt doktoranda z Cambridge v Egyptě

Mladý italský sociální vědec Giulio Regeni zmizel koncem ledna v ulicích Káhiry. Jeho tělo se stopami po mučení se našlo minulý týden.

Ve čtvrtek 4. února došlo k tragickému rozuzlení podezřelého zmizení italského doktoranda z univerzity v Cambridgi a externího spolupracovníka levicového deníku il Manifesto, Giulia Regeniho v Káhiře. Jeho tělo bylo nalezeno mrtvé a se známkami mučení.

Giulio Regeni (28 let) zmizel v Káhiře 25. ledna, když v egyptském hlavním městě probíhala masivní vlna zatýkání. Policie a tajné služby se obávaly, že při pátém výročí povstání na náměstí Tahrír dojde k demonstracím a nepokojům. Mladý italský doktorand se večer v den svého zmizení vydal metrem na oslavu narozenin svých přátel, na kterou však nedorazil. Vyšetřování se ujaly egyptské úřady a od začátku operovali s dosti nepřesvědčivými hypotézami. Nechyběla mezi nimi ani domněnka, že se Regeni stal obětí automobilové nehody.

Nebezpečné výročí revoluce

Okolnosti však napovídají, že vítr vane odjinud. Podle prvních výsledků pitvy provedené v Itálii, byl Regeni zabit několik dnů po zmizení, mezi 31. lednem a 1. únorem. Na jeho těle byly nalezeny stopy mučení a bití. Prakticky tak vylučují hypotézy, že se italský student stal obětí běžné kriminality, a naopak potvrzují úvahu, že se dostal do rukou egyptských bezpečnostních složek, které ve stejný den zadržely mnoho stovek osob, a to často bez jasných důvodů.

Úmrtí Giulia Regeniho ukazuje na brutální charakter režimu, který patří k nejbližším spojencům evropských států na Blízkém východě

Koneckonců bezdůvodné zatýkání, ilegální zadržení a mimojustiční vraždy nejsou pro bezpečnostní složky režimu prezidenta as-Sísího ničím neobvyklým. Podle egyptských aktivistů a místních nezávislých organizací jsou podobné aktivity ze strany policejních sil zcela běžné. Zprávy o policejních praktikách potvrzují i Amnesty International a Human Rights Watch. A jak říká aktivistka Mona Seif, nezřídka v sítích policie končí i cizinci: „Neodůvodněná zadržení jsou na denním pořádku. Stává se, že pokud někdo slyší někoho mluvit jinak než arabsky, zavolá policii s udáním, že se jedná o špióny. A tato zadržení se mohou zvrhnout v mučení a věznění, jak se stalo Giuliovi. Jen den před jeho zmizením byl zadržen jeden Američan a obviněn z toho, že šíří falešné zprávy.“

Druhý dech egyptského odborového hnutí

Nebezpečí si byl vědom i samotný Regeni. Ten v Káhiře pobýval ze studijních účelů, jelikož psal svou doktorandskou práci o egyptské ekonomice a především o stavu tamního odborového hnutí a nezávislých organizací pracujících, které byly jednou z hlavních sil revoluce v roce 2011. Regeni měl tak mnoho kontaktů do prostředí, na něž se současná egyptská vláda dívá s velkou obezřetností. Po členech Muslimského bratrstva se totiž represivní úsilí vlády „egyptského Pinocheta“ obrátilo proti levicovým organizacím, odborářům a aktivistům za lidská práva.

Giulio Regeni o nezávislém odborovém hnutí v Egyptě psal pod pseudonymem do italského levicového deníku il Manifesto. Zprostředkoval tak čtenářům deníku situaci hnutí, které je ve falešně dichotomické dialektice laické vlády a islamistické opozice zkrátka neviditelné. V Egyptě stále probíhá celá řada dělnických a sociálních bojů proti privatizacím a za zlepšení pracovních podmínek, narušujících hladký chod nového režimu. „V autoritářském a represivním kontextu, v němž se Egypt pod vládou generála as-Sísího nachází, jsou lidové a spontánní iniciativy, které dokážou prorazit zeď strachu, sami o sobě důležitým impulzem ke změně. Postavit se proti mimořádnému stavu a neustálým výzvám k sociálnímu smíru ve jménu války proti terorismu, dnes znamená, byť někdy nepřímo, zpochybnit rétoriku, kterou režim ospravedlňuje svou existenci a represi občanské společnosti,“ napsal Giulio Regeni ve svém posledním článku pro il Manifesto, nazvaném Druhý dech nezávislého odborové hnutí v Egyptě.

Není však příliš pravděpodobné, že Regeni byl zatčen přímo kvůli své aktivitě. Současný Egypt je autoritářský režim s množstvím bezpečnostních sborů, jež se mohou spolehnout na prostou imunitu ze strany vlády a justice. Represivní opatření mají tak často velice neuspořádanou formu a není neobvyklé, že mizí a jsou unášeny osoby s prakticky nulovou politickou aktivitou. Stačí být ve špatný čas na špatném místě. Podobně jak tomu bylo za vlád vojenských diktatur v Latinské Americe, vláda využívá této situace k represi svých protivníků a současně drží ochrannou ruku nad excesy jednotlivých složek, které se tak stávají normou. Ve stavu, kdy chybí jakákoliv civilní kontrola, se policejní sbory proměňují v autonomní entity, řízené spíše poměry sil uvnitř autoritářského establishmentu než dodržováním zákonů.

Ať obchody (a válka) pokračují

Zpráva o nalezení těla Giulia Regeniho přišla v den, kdy v Káhiře jednala italská ministryně pro ekonomický rozvoj Federica Guida. Itálie patří k hlavním ekonomickým partnerům Egypta a mnohé významné italské firmy, počínaje ropným koncernem Eni, mají v zemi nezanedbatelné zájmy. Italský premiér Matteo Renzi a prezident Sergio Mattarella vyzvali egyptské úřady, aby vraždu Regeniho objasnily. Jako odpověď dostali absurdní hypotézu o automobilové nehodě. Velkou naději nemají ani italští vyšetřovatelé na místě. Tisk zastupující velké podnikatelské dynastie má ovšem jasno: „V těchto případech je nutné nechat protistraně únikovou cestu a respektovat její potřeby a vnitřní vazby,“ tvrdí na stránkách deníku La Stampa, který vlastní nejvýznamnější italská podnikatelská rodina Agnelli, novinář Stefano Stefanini.

Můžeme tak lehce předpokládat, že se italská vláda v zájmu zachování ekonomických vazeb a potřebám války proti terorismu spokojí s nějakou tezí, která bude všem vyhovovat. Egypt je totiž zásadní nejen z ekonomického hlediska. Vláda as-Sísího je klíčovým spojencem v připravované vojenské intervenci do Libye, o kterou Itálie a další evropské státy hodně stojí. Úmrtí Giulia Regeniho ukazuje na brutální charakter režimu, který patří k nejbližším spojencům evropských států na Blízkém východě. A právě proto ho nelze rušit nepříjemnými otázkami.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies