Pokud neobnovíme v Evropě demokracii, následky budou strašlivé

Proč bojovat za obnovu demokracie v Evropě? Odpovídá zakládající člen nového panevropského levicového hnutí DiEM 25.

Krátce předtím, než začala noční můra druhé světové války, napsal italský politik a filosof Antonio Gramsci slavnou větu do jednoho ze svých mnoha zápisníků z vězení: „Krize spočívá přesně v tom, že staré umírá a novému se nedaří přijít na svět; v tomto mezivládí vycházejí na světlo všelijaké morbidní symptomy.“

Dnes skutečně žijeme v časech takovýchto morbidních symptomů. Naivní sen o manželství mezi demokracií a kapitalismem vzal za své. Minulé léto jsme během řeckého referenda viděli, že volby mohou sloužit jenom jako určitá dekorace a že finanční zájmy (od mezinárodních měnových institucí až po soukromé banky) mohou přesto zvítězit. Namísto toho potřebujeme systém, ve kterém demokracie skutečně znamená utváření kolektivních rozhodnutí, od komunitních organizací až po národní shromáždění – od participativních rozpočtů až k samosprávě.

Pokud nejsme schopni navrátit demokracii do Evropy, pak nejsme jenom náměsíční, ale řítíme se rovnou do katastrofy. A jméno této katastrofy, hned poté, co současné bezvládí skončí, je válka.

Hrozby nicnedělání jsou skutečné: jsme svědky nepříjemných ozvěn evropského fašismu, jednoho z oněch symptomů současnosti.

Jen se podívejme na několik posledních měsíců v Evropě: neonacisté pochodují centry našich hlavních měst a útočí na uprchlíky stejně jako na přihlížející, kteří nevypadají dostatečně konformně; nástup krajně pravicových vlád v Polsku a Chorvatsku; nejbohatší země Evropy – mezi nimi Švýcarsko a Dánsko – zabavily uprchlíkům jejich osobní věci; stále více zemí – včetně Maďarska, Slovinska, Makedonie, Bulharska a Řecka – stavějí na hranicích ploty; dočasné omezení Schengenu v zemích, jako je Německo, Francie a Rakousko; „outsourcování“ uprchlíků do Turecka skrze finanční injekci tří miliard eur.

Nakonec, když se bumerang naší války v Sýrii vrátil zpět do samotného srdce Evropy ve formě terorismu v Paříži nebo Bruselu, jedinou odpovědí evropských lídrů bylo vyslání nových vojáků do Sýrie a posílení bezpečnostních opatření, policejních pravomocí a dohledu. Po 11. září a takzvaných humanitárních intervencích v Iráku a Afghánistánu bychom se měli konečně naučit, že terorismus se nedá porazit jen dalším a dalším bombardováním.

Stejně tak uprchlická krize – v rámci které se v roce 2016 chystá do Evropy další milion lidí – nemůže být vyřešena do té doby, dokud se nepodaří vyřešit syrskou krizi. A to se nemůže podařit do té doby, dokud dvacet různých hráčů (od USA až po Rusko, od Izraele až po Saúdskou Arábii, od Turecka po Katar), včetně členských států Evropské unie, nenalezne společnou řeč. Pokud neexistuje společné řešení, pak jedinou společnou věcí, kterou můžeme očekávat, je válka.

To je jeden z mnoha důvodů, proč potřebujeme Panevropské hnutí za demokracii. Abychom si položili otázku, jestli válku chceme, nebo ne.

Proč „demokracie“? Co „demokracie“ ještě vůbec znamená? Není to už jen prázdný signifikant, který reprezentuje všechno a zároveň nic?

Bojovat za demokracii

Právě díky tomu, že EU udělala všechno pro to, aby ji zaškrtila, se demokracie znovu stala něčím, za co má smysl bojovat.

Nesmíme ji ale zaměňovat za liberální demokracii ze „šťastných devadesátých let“, kdy „konec dějin“ zakrýval rozpor mezi kapitalismem a demokracií.

Má spíše blízko k tomu, co Jacques Derrida, v jedné ze svých posledních publikací, nazval „la démocratie a venir“ – demokracie přicházející. Demokracie, která přichází z budoucnosti a zároveň se děje tady a teď.

Ale proč Panevropské hnutí za demokracii?

Právě proto, že nám řecká zkušenost znovu ukázala, že nestačí dožadovat se demokracie pouze v jedné zemi. Přestože řecký lid zvolil demokratické „ne“ (většinou 62 procent hlasů) dalším úsporným balíčkům, brzy se z něj stalo pod tlakem Euroskupiny docela obyčejné „ano“, po kterém následovalo třetí memorandum a další privatizace a deregulace, kterých jsme dnes svědky.

Bez celoevropského hnutí – které nebude zahrnovat pouze nové politické strany, ale i v současnosti už existující hnutí jako jsou Indignados a Blockupy – nemá šanci demokracie ani Evropa.

Pokud ony „morbidní symptomy“, které se dějí každý den ve všech koutech Evropy, nejsou omezeny pouze na národní stát, pak jsou výsledkem hlubšího problému, který má kořeny v samotné EU a musí být tedy řešen na evropské úrovni. Pokud má uprchlická krize původ v naší zahraniční politice (nebo absenci evropské zahraniční politiky), pak ji nelze vyřešit stavbou nových zdí nebo rušením Schengenu. I ta má své řešení jen na evropské úrovni.

Pokud nejsme schopni navrátit demokracii do Evropy, pak nejsme jenom náměsíční, ale řítíme se rovnou do katastrofy. A jméno této katastrofy, hned poté, co současné bezvládí skončí, je válka.

Někteří se mohou ptát, jestli není celoevropské hnutí něco, co už jsme v minulosti zkusili? To jistě je. Poslední desetiletí se mnoho lidí stalo součástí podobných pokusů – Světovým sociálním fórem počínaje a Altersummitem konče. Od zabrání náměstí evropských měst až po národní shromáždění, od protestů až po stávky.

Proč bychom to měli zkoušet znovu? Odpověď je velice jednoduchá: pokud se o to nepokusíme znovu, tak už ani nebudeme mít další šanci selhat – protože prohrajeme všechno.

Autor je chorvatský filosof a politický aktivista.

 

Z anglického originálu If we don’t restore democracy in Europe, the consequences could be dire, publikovaného na stránkách britského deníku The Guardian, přeložil Martin Vrba.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies