Atmosféra v Česku rychle houstne. Roste agresivita, pro atomizovanou společnost se hlavními pojítky stávají nenávist a strach. Česko je doslova přeplněné negativismem. Lidé se cítí být ohroženi „cizáky“, veřejný prostor zaplnila morální panika, spiklenecké teorie a hoaxy proti muslimům. Novinové titulky hlásají, že vznikne „policejní pevnost Česko“. Tohle opravdu chceme? A pokud ne, co s tím?
Naší zbraní je vize lepšího světa
Minulý týden vzniklo Hnutí za demokracii v Evropě 2025 (DiEM 25). A je pro nás velmi inspirativní. Názorně totiž ukazuje, jak čelit současné vlně nenávisti, rasismu a xenofobie. Každého návštěvníka zakládajícího sjezdu musel doslova praštit do očí příval pozitivní energie, kterou byli nabití účastníci setkání – odboráři, aktivistky i intelektuálové. Ti, kteří se do Berlína sjeli, vytvořili projekt, který přináší naději na lepší budoucnost. A to by měla být výzva i pro nás.
Je nanejvýš potřebné přijít s vizí přátelské společnosti, jejímiž stěžejními hodnotami budou spolupráce, empatie a porozumění, nikoli pohrdání jinými. Pokud se nepodaří oslovit mladou generaci, udělá to za nás ultrapravice.
Fašismus je ideologie negativismu. Parazituje na strachu z budoucnosti, na frustraci z otupující práce, na symbolickém i fyzickém násilí, cynismu a zmařených nadějích. Vyznačuje se obsesivními představami o rozkladu národního společenství a potupě národa. Fašismus pohrdá slabostí a hlásá, že pacifismus znamená napomáhání nepříteli. Ohání se i kultem tradic (říká se například, že „islám sem nepatří a je s našimi hodnotami neslučitelný“). Je to koncentrovaný antiliberalismus, který hrozí očistným násilím.
Těmto démonům šířícím nenávist a pohrdání bychom měli čelit pozitivními emocemi. Klíčová lekce zní: naší zbraní není strach, naší zbraní je rozum spolu s nadějí. Jak řekl v Berlíně bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis, hnutí DiEM je tu hlavně pro ty, kteří jsou „vyčerpáni po dlouhém pracovním dni, jsou deprimováni a dívají se na televizní reality show, aby zapomněli na své úzkosti a trápení. Je tu pro lidi, kteří pochybují, že jejich vládci vědí, co dělají, nemají na koho se obrátit a přestali věřit politice.“
Prostě řečeno: křik xenofobů je třeba přehlušit něčím, co má pozitivní obsah. Nezvítězíme tím, že budeme pouze vyvracet jejich nenávistné výlevy a spiklenecké teorie. Postavme proti nim vizi lepší buducnosti. Vizi založenou na demokratické, sociálně spravedlivé a udržitelné společnosti. Přejděme zkrátka do ofenzivy a nastolme vlastní témata.
Co bude s mladou generací?
To, co nutně potřebujeme, je silný, pozitivní příběh. Dokážeme ho vytvořit? Naše společnost vyznává pod pozlátkem svobody a „nekonečných možností“ kult síly a boje. Lidé stojí před dilematem, které popsal už před sedmdesáti lety maďarský ekonom Karl Polanyi. Uvědomují si totiž, že tento svět není harmonický, jak se oficiálně tvrdí, nýbrž že jsou pro něj klíčové nerovnosti, donucování a boj o zdroje. Otázkou je, co udělají, když tohle pochopí. Začnou uctívat moc a sílu a vzdají se svobody?
Toto dilema se bude čím dál více týkat mladé generace. Je totiž jasné, že to nebude mít vůbec lehké. Vstupuje do systému, ve kterém se šíří nejistá a špatně placená práce. Do systému, kde se tvrdí, že „každý svého štěstí strůjcem“, a přitom tu vládne bezohledná tržní utopie, která dělí lidi na vítěze a poražené. Vstupuje do systému, v němž se prohlubují nerovnosti a který směřuje na okraj útesu v důsledku ekologické krize. Je doslova trestuhodné, že převážná většina politiků tyto a další problémy přehlíží (čest výjimkám) a mladou generaci ignoruje. Ba co víc – mnozí z nich se spokojí s tím, že hlásají odpor k „cizákům“, a jediné, co dovedou, je šířit vyhrůžky, paranoiu a strach.
Právě na mladou generaci je nutné zaměřit pozornost. Nelze předstírat, že to bude snadné – mnoho mladých sdílí spolu se svými rodiči cynismus, xenofobní postoje a otupující konzumní kulturu. Jenže rozhodně to není předem prohraný boj. Je to naopak životně důležité. Ostatně právě tady by měla napnout své síly Strana zelených. Zvolení Matěje Stropnického do jejího čela vyvolalo nemalé naděje. A je jasné, že tato strana má potenciál přitáhnout k sobě – podobně jako třeba Piráti, anarchisté nebo Mladí sociální demokraté – svobodomyslné mladé lidi, kterých je, jak píše Petr Uhl, naštěstí stále dost.
Je nanejvýš potřebné přijít s vizí přátelské společnosti, jejímiž stěžejními hodnotami budou spolupráce, empatie a porozumění, nikoli pohrdání jinými. Pokud se nepodaří oslovit mladou generaci (nebo aspoň její část), udělá to za nás ultrapravice.
Jsme ti, na které čekáme
Berlínského sjezdu, na kterém vzniklo hnutí DiEM 25, se zúčastnil také kolega Jakub Patočka. A uvažuje do značné míry stejně, když vybízí k vytvoření podobného projektu v českých podmínkách. Pokud u nás opravdu existuje vůle spojit dohromady různé demokratické proudy, mohli bychom to zkusit. Ostatně ani pohled ze středovýchodní Evropy na sjezdu DiEM tak docela nechyběl, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na jednom z panelů dostal příležitost vystoupit zakladatel polské liberálně-levicové organizace Krytyka Polityczna Slawomir Sierakowski, který o našem regionu mluvil.
A jak je to s Českem? Setkal jsem se v Berlíně s chorvatskými filosofy Srećkem Horvatem a Borisem Budenem. Jejich reakce na zastoupení jednotlivých zemí z postkomunistického světa v DiEM byla jednoduchá: zorganizujte se a budeme s vámi spolupracovat. DiEM 25 totiž není hnutí jednoho muže – Janise Varufakise. Cílem je vybudovat co nejširší koalici demokratických sil. To znamená aktérů, kteří mají skutečný politický dopad, jsou schopni měnit věci v přítomnosti a přemýšlet o budoucnosti demokratické Evropy.
A právě tím bychom se mohli inspirovat i my. Jakkoliv je důležité vycházet z našich emancipačních tradic, neměli bychom uvíznout v minulosti. Ostatně v Berlíně se nemluvilo o pádu východního bloku v roce 1989 ani třeba o konci diktátora Franka ve Španělsku. Mluvilo se o současnosti. Shodneme se na něčem podobném i my? Jestliže jsme dokázali něco podstatného vyslovit před rokem 1989, nedokážeme to se vší aktuálností i dnes? Dovedli bychom vytvořit hnutí (nebo jinou strukturu), jež by dokázalo překlenout rozdíly, které mezi námi jsou, a postavilo pevnou hráz fašizujícím tendencím v české společnosti? Můžeme se při tom inspirovat heslem studentského hnutí z listopadu 1989: „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď!“ Ale popravdě, tato tradice by nás zbytečně svazovat neměla. Ostatně to samé už dávno předtím tvrdilo jedno staré indiánské přísloví: „Jsme ti, na které čekáme.“
Autor je šéfredaktor A2larmu.