Děj dvoudílného televizního filmu režiséra Viktora Polesného se odehrává v obci Polná nedaleko Jihlavy. V roce 1899 tam bylo nalezeno mrtvé tělo devatenáctileté Anežky Hrůzové. Tu podle vyšetřování pachatel škrtil provazem, opakovaně praštil kamenem do hlavy a nakonec jí nožem prořízl hrdlo. Přestože byla Anežka Hrůzová nalezena téměř nahá, místní lékaři neobjevili žádné stopy po znásilnění. Tvrdili, že na místě činu se našlo příliš malé množství krve a že pachatel nebyl sám. „Půjde o případ chybějící krve,“ poznamenává postava Zdenko Auředníčka na začátku filmu a má v mnoha ohledech pravdu. Chybějící krev měla být motivem vraždy. Stačilo najít toho, kdo by měl důvod kvůli krvi „křesťanské panny“ vraždit. Četníci záhy zajistili Leopolda Hilsnera, jednoho z obyvatel dřívějšího polenského ghetta, které už léta obývala hlavně chudina. Představa židovské rituální vraždy začala hýbat českou společností. Začala takzvaná hilsneriáda.
Antisemitismus jako součást českých dějin
Ačkoliv se řada filmových kritiků o Zločinu v Polné vyslovila, že jde o neinvenční filmové zpracování klasického historického příběhu, není to tak úplně pravda. Do děje diváky uvádí hlas ústřední postavy filmu, advokáta Zdenko Auředníčka, který odmítá pověru o rituální vraždě a rozhodne se Hilsnera hájit bez nároku na honorář. Kvůli tomuto rozhodnutí čelí antisemitské kampani. Auředníček ve filmu představuje krystalicky čistou morální autoritu. Je čestný, racionální, ale i soucitný. A prakticky jedině v přítomnosti Auředníčka dokáže film obviněného Hilsnera ukázat jako člověka s lidskými vlastnostmi. Pouze pod jeho dohledem Hilsner projevuje strach ze smrti nebo lásku k ochočené kryse. Bez něj se Hilsner zdá být drzým, později ustrašeným, ale v každém případě bezcenným židovským pobudou a tulákem, jehož provinění a případné odsouzení by nemuselo nikoho dojmout. Zločin v Polné nicméně v jistém smyslu představuje originální zpracování známého historického příběhu. Jeho hlavním hrdinou totiž není hrdinný bojovník za čest a morálku českého národa T. G. Masaryk.
Národní jednota si vyžadovala společného nepřítele. Český dělník měl najít s českou buržoazií společnou řeč v antisemitismu.
Zatímco historici a historičky do centra dějinného příběhu obvykle staví právě Masaryka, odvysílaný televizní film jeho roli v celé kauze sice sleduje, ale nestaví na ní. V jednom momentu, bohužel málo vytěženém, Masarykovu úlohu dokonce problematizuje. Zapojení tehdejšího pražského profesora filosofie a politika do hilsneriády přispěje ke znovuotevření soudního případu poté, co Hilsnera soud první instance poslal na šibenici. Poté, co se k případu vyjádřily četné vědecké kapacity a odmítly podstatu „rituální pověry“, vyhlásil Masaryk vítězství moderní vědy. Dokázala prý středověkou pověru vykázat ze soudní síně zpět do temné minulosti. Jenomže antisemitská kampaň nacionalistů ve skutečnosti nerušeně pokračovala. A mimo to, nový soud Hilsnera opět odsoudil k trestu smrti. Ve filmu Masarykovo vítězné prohlášení předčítá Anna Auředníčková, manželka Hilsnerova advokáta, v ponuré atmosféře jejich domu a komentuje ho slovy: „Ale co je to za vítězství, když Hilsnera poslali na šibenici?“
Film se nezmíní o jinak oblíbeném kontrapunktu v chápání českých dějin, podle něhož jsme se v tom zlém nakazili od Němců, ale nakonec český „demokratický“ národ prokázal imunitu a zlo odvrhl. Antisemitismus je představen jako součást českých dějin, a to je dobře. Autoři snímku se rovněž snaží poukázat na roli médií v době, kdy se rodila masová populární kultura. To, jak se nedávno zrozená česká masová média podílela na šíření rasové nenávisti, je dosud málo zpracovaným tématem. Přitom právě „tiskový kapitalismus“ dobře se prodávajících zpráv a utváření masové čtenářské komunity včetně veřejného mínění mohutně přispěly k tomu, že se z kauzy lokálního významu stal případ, který se přetřásal v celé monarchii a dokonce v zahraničí. Film nejprve odhaluje, jak bulvární novináři na místě činu inscenují údajnou vražednou scénu s nebohou dívkou, kterou přepadají tři Židé v kaftanech a s dlouhými pejzy. V průběhu filmu vidíme dobové populární reprodukce této fotografie, například na pohlednicích, které byly k dostání na každém rohu. Do filmu se ovšem dostaly jen náznaky, těžko propojitelné střípky mediální mozaiky. V ní nejvýraznější roli hraje harmonikář prozpěvující „lidové“ protižidovské odrhovačky („Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku,/ zabili nám Anežku, modrookou holku“) a novináři, kteří vystupují jako cynici a odsouzeníhodné hyeny.
Kam se poděli socialisté?
Řadu historických skutečností však film ponechává zcela stranou. Možná kvůli nízkému rozpočtu probíhalo natáčení převážně v interiérech. Společenskou atmosféru se tvůrci snaží zachytit pomocí drobných scén. V té historicky nejslavnější Masaryk vstupuje do učebny na Karlově univerzitě, aby přednesl svou přednášku. Avšak mezi studenty, rozvášněné Masarykovým stanoviskem k Hilsnerově procesu, panuje napětí. Většina z nich nesouhlasně hlučí a Masaryka nenechá promluvit. Masarykovi odpůrci a příznivci se nakonec za jeho odchodu z učebny poperou. Kdo byli oni studenti ochraňující Masaryka před napadením, ale zůstává ve filmu neobjasněno. I z tohoto důvodu se konflikt mezi dobrem a zlem nikterak nekomplikuje. Na straně dobra stojí především hlavní hrdina Auředníček, jenž osamoceně čelí pomluvám, ztrátě služebnictva a výtržnickým útokům na svůj dům. Protistranu ve filmu tvoří takřka celá tehdejší společnost.
Mimo pozornost filmových tvůrců přitom zůstala plejáda hlasů stavějících se rovněž proti rozsudkům. Nejsilnější z nich tehdy reprezentovali sociální demokraté svádějící nejen v ulicích, ale právě i na univerzitní půdě ostré boje s českými nacionalisty. Organizátorem mladých socialistů, kteří – kromě jiného – dělali Masarykovi osobní stráž, nebyl nikdo jiný než Bohumír Šmeral, budoucí zakladatel československé komunistické strany. On a mnozí jeho soudruzi v socialistickém hnutí odmítali antisemitismus jako výraz třídního boje, jako součást ideologie ohlupující proletariát, aby svůj boj zaměřoval na nesprávné cíle.
Přestože český socialismus té doby postrádal hlubší teoretické kořeny a jeho chápání antisemitismu bylo zjednodušující, v jednom, ovšem zásadním, směru se lidé jako Šmeral nepletli. Antisemitismus, potažmo rasismus, byl nástrojem i výsledkem bojů uvnitř třídně rozdělené společnosti. Radikální nacionalisté sice deklarovali „rovnost v národě“ a jejich programy obvykle zahrnovaly požadavky většího přerozdělování uvnitř národní společnosti, ale hlavními nepřáteli podle nich byli národní, potažmo rasoví nepřátelé. Karel Baxa a mnozí další novináři, intelektuálové a politici mobilizovali hněv a frustrace lidí vyloučených z politického rozhodování, ohrožených velkovýrobou a jejími cyklickými krizemi a namířili jejich vztek na Židy. Národní jednota si vyžadovala společného nepřítele. Český dělník měl najít s českou buržoazií společnou řeč v antisemitismu. Není divu, že se socialisty se do filmu nevešel ani tento základní syžet příběhu moderního nacionalistického rasismu.
Flákač a slabomyslný tulák Hilsner
Tématem Zločinu v Polné je antisemitismus, který má všudypřítomný charakter. Filmové zpracování však nenabízí prakticky žádný klíč k jeho pochopení. Tvůrci filmu si antisemitismus představují jako iracionální reakci hloupého lidu, který uvěřil v nepravdivou, středověkou pověru. Za jejím šířením se skrývají vypočítaví novináři a morálně či intelektuálně slabí jedinci. Souvislostmi mezi českým nacionalismem, který významně ovlivňoval dobovou společenskou představivost právě skrze rozvíjející se masový tisk, a dobovým antisemitismem se film nezabývá. Zástupce rodiny Hrůzových oblečený do slovanského oděvu, Karel Baxa, je ve filmu vylíčen jako vypočítavý agitátor a morálně pochybný hejsek. Že se jednalo o politika a předního představitele radikálních českých nacionalistů, se nedozvíme.
K tomu, aby film dokázal nabídnout vysvětlení pro tehdejší rozšíření antisemitismu, by bylo dále zapotřebí ukázat, jak významnou úlohu sehrávaly v dobové představivosti a politice evoluční teorie. Podle nich boj o přežití neprobíhal jen mezi jednotlivci, ale i mezi celými národy a rasami. Čeští nacionalisté hovořili o odvěkém boji českého a německého kmene. A zatímco vnější nepřítel byl vcelku snadno rozeznatelný díky odlišnému jazyku, na konci 19. století začala být výrazná pozornost věnována především nepřátelům vnitřním. K jejich rozpoznání sloužila celá řada znaků, od sociálního statusu a zaměstnání až po duševním a tělesné zdraví. Důvodem byla sdílená představa o úpadku, respektive degeneraci evropské civilizace a jednotlivých národů. Mise nacionalistických intelektuálů tak zároveň představovala regeneraci národa, za jehož duchovní vůdce se považovali.
Kampaň za vnitřní očistu byla součástí tohoto programu. Za nebezpečného vnitřního nepřítele a zároveň za symptom degenerace byli považování Židé. Vedle nich a s nimi to ovšem byli také všichni „obojživelníci“ či „indiferenti“, tedy lidé s nevyhraněnou národní identitou a zároveň, prý, se zvrhlou morálkou, „pokřiveným“ tělem, ale i úchylným sexuálním chováním. Kdo se nepřizpůsobil požadavkům národní jednoty, byl příliš laxní v projevování loajality k národu či dokonce význam národní identity zpochybňoval, patřil k „degenerovaným“ a „židovským“ či „požidovštělým“ živlům. Antisemitismus a diskurz degenerace se doplňovaly. Společně měly pomoci usmířit třídně rozdělenou společnost, přesněji pomoci disciplinovat ty, kteří neměli žádnou moc.
Iracionální antisemitismus a racionální islamofobie?
Je příznačné, že obviněného Leopolda Hilsnera jednotlivé filmové postavy popisují jako tuláka, flákače a ničemu, který patří do polepšovny, či jako psychicky nezdravého jedince s podivnou chůzí. Hilsner v očích tehdejší společnosti ztělesňoval národně indiferentního a zdraví českého národa ohrožujícího vnitřního nepřítele. Duševně, ale také fyzicky nenormálního jedince. Hilsneriáda nespočívala pouze v otázce údajné rituální vraždy. Rozhodující byl široký rejstřík duševních, sexuálních, fyzických, kulturních a jiných stereotypů, které tehdejší čeští nacionalisté a bulvární novináři dokázali úspěšně zahrnout do rasistického pojetí národa. Každý se měl dozvědět, zda žije v souladu s požadavkem národní jednoty, a pokud ne, že mu hrozí degenerace a sociální vyloučení.
Neschopnost tvůrců poskytnout divákům klíč k vysvětlení antisemitismu v době hilsneriády odhalil i rozhovor scénáristy Václava Šaška v pořadu DVTV. Ve snaze dozvědět se záměr, s nímž celý film napsal a natočil, se ho Daniela Drtinová zeptala, jestli lze film chápat jako výpověď o současném dění v české společnosti a o rostoucí islamofobii. Šašek na to jednoznačně odvětil, že zatímco dobový antisemitismus byl zcela iracionální, současná islamofobie má racionální základ v teroristických útocích. Žádná reflexe společných kořenů různých forem rasismu se nekonala. Nepochopíme-li ovšem antisemitismus jako projev rasismu, nepochopíme antisemitismus ani rasismus vůbec.
Autoři jsou historici.