Česká média a komentátoři o nadcházejících amerických prezidentských volbách informují útržkovitě. Skoro jako by se skrze toto politické divadlo nerýsovala nejbližší budoucnost nejen Spojených států, ale i celého světa. Prakticky všechny hlasy také opomíjí několik klíčových rysů tohoto volebního cyklu, bez nichž je dění v Iowě i New Hampshire naprosto nepochopitelné.
Dvě strany, vícero příběhů
Za prvé: Donald Trump je sice nekoherentní, misogynní troglodyt, ale byla by chyba vydechnout si po jeho rané porážce v Iowě, kde oproti očekáváním skončil na druhém, skoro až třetím místě, za Tedem Cruzem a těsně před Marcem Rubiem. Tito dva republikáni se tedy jasně vyprofilovali jako Trumpovi největší konkurenti, ale na českém Internetu o nich skoro není slyšet. Rozumím škodolibosti vůči Trumpovi, nicméně je dobré mít představu, s kým se utkává. Na jedné straně je to Ted Cruz, kandidát ultrakonzervativní křesťanské pravice, který mimo jiné chce zakázat sňatky osob stejného pohlaví, zrušit jediný posun směrem k fungujícímu zdravotnictví za poslední desetiletí, ignorovat veškeré rasové nepokoje a zvýšit těžbu fosilních paliv. Kromě toho je na něm poznat velmi špatně skrývaný antisemitismus. Na druhé straně stojí Marco Rubio, který by například rád sebral ženám právo rozhodovat o svém potratu a v mnoha ohledech má téměř identické názory jako Cruz. Proto nejásejte nad Donaldovou prohrou; jeho protivníci jsou srovnatelní, ne-li horší, ale netíží je image šaška a skutečně věří v to, co hlásají. U Donalda jeden nikdy neví, jestli není stejně falešný jako jeho vlasy.
Zatímco Trump ve svých projevech hřmí o tom, jak skvělá bude Amerika pod Trumpem, Bernie Sanders razí vizi Ameriky, která zohledňuje i ty občany, které do té doby soustavně zklamávala.
Na druhé straně se rýsuje zajímavější příběh. Když v roce 2008 do prezidentské volby poslali demokraté Baracka Obamu, jako secretary of state si vybral svou nejsilnější vnitrostranickou konkurentku Hillary Clintonovou. Přitom v předvolební sezóně ze začátku vypadal jako outsider a nominace Clintonové byla na spadnutí. Obama ji nakonec převálcoval díky kampani, ve které sliboval širokou společenskou změnu sloganem „Ano, můžeme“. Mohl se opřít o své skvělé rétorické schopnosti i velmi čerstvou image. Obamovo černošství mělo silný symbolický význam v zemi, kde ještě před 150 lety byli lidé černé rasy majetkem bohatých bílých plantážníků. A tak i přes ohromnou síť kontaktů a bohatých sponzorů senátorka Clinton nominaci nevyhrála.
Důsledky „svobodné“ podpory
Než se dostaneme k současnému hledání Obamova nástupce, musíme si nastínit realitu amerického volebního systému. Nejvyšší soud, americká obdoba našeho Ústavního soudu, ve slavném rozhodnutí Citizens United rozhodl, že korporace jsou osoby a jako osoby mají právo na svobodný projev. Ke svobodnému projevu podle rozhodnutí patří i volnost libovolně podpořit politické kandidáty. V důsledku to znamená, že ve Spojených státech neexistuje limit na finanční podporu kandidátu ze strany korporací. To začíná být prekérní v okamžiku, kdy je téměř nemožné být zvolen s nízkými sponzorskými příspěvky. Skutečný problém nastává ve chvíli, kdy příspěvky korporací tvoří nadpoloviční většinu všech sponzorských darů na prezidentské kampaně a kdy náklady na kampaň vzrostly ze sta milionů dolarů za Billa Clintona na osminásobek za Baracka Obamy; letos se očekává celkem šestimiliardová útrata.
I proto se, stejně jako v roce 2008, Clintonová zdála jasnou kandidátkou. V její prospěch hrály nejen bezkonkurenční zkušenosti s vysokou politikou, které by jí mohli prakticky všichni kandidáti závidět, ale i velice štědré propojení s oněmi bohatými korporacemi, které rády přispívají na kampaně. Jakýkoliv její oponent by musel získat rekordní počet dotací od malých dárců, aby se mohl Clintonové alespoň hrdě postavit. A přesně to se stalo.
Čtyřiasedmdesátiletý vermontský senátor Bernie Sanders s Clintonovou v Iowě remizoval – oba dostali kolem poloviny hlasů – a zavařil většině českých komentátorů mozky. Ve středu očekávejte reprízu jejich reakcí, protože v noci z pondělí přesvědčivě vyhraje New Hampshire, jak tvrdí všechny volební průzkumy. Jeho zářný nástup do primárek je tím zajímavější, čím detailněji prostudujeme demografickou analýzu voličů: v Iowě ho volilo přes osmdesát procent mladých voličů a naopak většina voličů nad 65 let podpořila Clintonovou. Jak je možné, že senior Sanders, hrdý socialista, má tak mladou základnu? Některé české glosy ho přirozeně porovnávají s naším „punkovým knížetem“, který též přilákal nemálo prvovoličů jak do sněmovních, tak do prezidentských voleb.
Ale volit Karla bylo cool, protože měl (uměle vytvořenou) image. Lidem neimponoval, protože by dobře znali jeho politiku, ale protože působil jako abstraktní symbol, buď noblesy, elity, nostalgie, anebo v lepším případě světovosti a Havlova odkazu. I Matěj Stropnický volil raději lidového Zemana; ono skutečně mnoho lepších argumentů pro a proti (aspoň tehdy) nebylo.
A proto je tak matoucí, že se podobný děj mohl odehrát znovu, za oceánem a ještě k tomu se socialistou, ne se šlechticem, s rozepnutou košilí bez kravaty, účesem-neúčesem a stařeckým hrbem.
Tahle paralela ale pokulhává. Z našeho pohledu jsme zvyklí, že velké kampaně jsou o osobnostech, ať už v české politice nebo americké. A skoro vždy nakonec jsou. Letošek se ale odlišuje. Sanders totiž narozdíl od Schwarzenberg netáhne jako ryze estetický symbol, ale jako ztělesnění svého programu
Sanders je ztělesněním moderní americké levice
Pokud chcete pochopit Bernieho, musíte pochopit, kdo jsou jeho příznivci. Mají velmi blízko k aktivismu a kontextualizaci společenských problémů; je to generace, která je schopná vidět hluboké souvislosti mezi ghettoizací Ameriky, nízkými mzdami, ještě nižším zdaněním extrémně bohatých a otrokářskou historií své země.
Tito lidé více než kdokoliv jiný vidí destruktivní nárůst nerovnosti v americké společnosti. Vedoucí společností vydělávají třistakrát víc než jejich nejhůře placení zaměstnanci. Zdravotnictví, které Obama částečně zreformoval, je pořád impotentní a za nejvyšší náklady ze všech vyspělých zemí nabízí obyvatelům Spojených států nejhorší služby. Nízkopříjmové rodiny musí pracovat od rána do večera, v několika zaměstnáních, a pořád nemusí vydělat dost na to, aby se uživily. Univerzity zdražují, drogová politika je nastavená silně protičernošsky a celá situace se nezadržitelně zhoršuje. Sandersova výjimečnost a masivní podpora zdola pramení z toho, že narozdíl od většiny svých protikandidátů o těchto problémech nejen ví, ale staví na jejich řešení svůj program. Na svých vystoupeních působí podrážděně z toho, že jeho země je v tak strašném stavu – a ona je –, ale zároveň z něj emanuje upřímný zájem o ty nejslabší.
Ale, a to je nejdůležitější, Sanders nedělá z prezidentské volby soutěž kandidátů, nýbrž souboj programů. Zatímco Trump ve svých projevech hřmí o tom, jak skvělá bude Amerika pod Trumpem, Bernie Sanders razí vizi Ameriky, která zohledňuje i ty občany, které do té doby soustavně zklamávala. Bernie je výjimečný, protože žádný Bernie nemusel existovat; mohla to být Elizabeth, Sandra, Eric a pořád by podpora jejich platformy byla stejně silná, protože by zaplňovala tu největší díru na trhu politické reprezentace, kterou konvenční média nikdy neviděla: moderní americkou levici. Sanders je zhmotněným snem voličů, kteří se chtějí vypořádat s konkrétními problémy, a není ničím víc. Je výjimečný pouze v integritě a dlouholeté konzistenci svých názorů, z nichž mnohé daleko předběhly svou dobu. Je skutečně obtížné najít politika, který do své kampaně alespoň částečně nezatáhne své ego, ale jemu se to nečekaně dobře daří.
A srovnejte: kdyby v Česku nebyl Karel Schwarzenberg, neexistovala by ani jeho obtížně definovatelná platforma, protože ta byla neoddělitelně spojená s jeho osobností — jak dnes hořce zjišťuje osiřelá TOP 09.
Odvaha prosadit správnou věc
Žádný Bernie Sanders tedy být nemusel, ale to platí i v jiném významu. Mohla totiž být jen Clintonová. Ta je, přes veškeré pokroky v posledních měsících, kdy ji konfrontace se Sandersem tlačily doleva, stále zatížená problematickými vazbami na bohaté korporace. Demokratický establishment by ji ale velice rád poslal do voleb namísto nezávislého buřiče Sanderse. Jeho voliči tedy mohli být nuceni volit menší zlo: kandidátku, která sice nenarovná katastrofickou ekonomickou nerovnost, ale aspoň nezničí velká vítězství posledních deseti let. Mnozí doteď nechtějí věřit, že dostali na vybranou a že se primárky nesou v duchu velmi ostrých, ale věcných debat nad ideologií, hodnotami a politikou, ne nad planým výběrem jedné polarizující osobnosti nad druhou.
Bernie Sanders je přízrak. Obamovi nahrávala lidskost: hraje basketbal, má psa a rád ochutná místní piva. Bernie skoro jako by nežil jiným životem než podporou odborů, rodin s nízkými příjmy a bojem za ekonomickou spravedlnost. Bernie není cool, Bernie není idol, Bernie není ani někdo, s kým bych chtěl zajít do hospody. Ale je někdo, kdo má odvahu a odhodlání prosadit správnou věc. O tom by volby měly být a je fantastické, že ve Spojených státech po tak dlouhé době konečně jsou.
Proč o něm tedy není v Česku skoro slyšet? Fenomén Bernieho Sanderse nelze vysvětlit bez důkladného porozumění americkému levicovému aktivismu, ale toho se nikdy nedostane člověku, jehož kontakt se Spojenými státy probíhá jen přes CNN, ABC nebo New York Times. Pro takové zůstane Sanders „vyhroceným socialistou“ (Respekt č. 5/2016), nepochopitelným jevem, který brzy zajde, protože mu chybí základna – ve skutečnosti základnu má, ale zmíněná média ji přehlíží.
Nenechte se zmást. Za úspěchem Bernieho Sanderse stojí mravenčí práce amerických levicových aktivistů, od kterých se můžeme mnoho naučit, nikoliv nevysvětlitelný a bizarní přírodní úkaz.
A začněte přemýšlet nad tím, že přesvědčivě vyhraje nejen demokratické primárky, ale i volby. Já už jsem se vsadil — stylově o dvě modré Fidorky.
Autor je student teoretické fyziky a magistr filosofie.