Evropská reakce na poslední příliv uprchlíků nevěstí liberální demokracii nic dobrého; zvlášť ve světě, kde klimatické změny brzy přinutí migrovat daleko více lidí. Všude napříč kontinentem jsou na vzestupu xenofobní, pravicově populistické strany, zatímco mainstream prosazuje politiku agresivity, dozoru a militarizovaných hranic.
Stern Review v roce 2006 citoval odhady, že klimatické změny, které zvýší hladinu oceánu a přivodí častější záplavy a intenzivnější sucha, mohou do poloviny století vyhnat z domovů 150 až 250 milionů lidí. Rok poté nezisková organizace Christian Aid předpověděla, že „při stávajících trendech bude další miliarda lidí nucena opustit do roku 2050 své domovy“. Zpráva OSN za období 2007–2008 odhadovala, že bude vysídleno na 330 milionů lidí, pokud globální teplota vzroste o tři až čtyři stupně celsia.
Potud je to jasné; bez ohledu na to, který odhad preferujeme: nezačne-li ihned výrazné omezení emisí, klimatické změny slibují připravit během tohoto století o domov bezprecedentní počet lidí. To, jakou reakci zvolíme dnes, nastaví předpoklady pro reakce našich následovníků v budoucnosti, která bude žhavější a nestabilnější.
Investice do represivních opatření, jako každý jiný druh investice, určují naše jednání v budoucnosti. Příliš mnoho investic do represivního aparátu vytváří spád od otevřené společnosti směrem k autoritářství.
Stávající migrační vlna z Blízkého východu a Afriky do Evropské unie začala v roce 2011, ale dramaticky akcelerovala loni, když hranice EU přešlo více než milion lidí, z nichž se většina usadila v Německu.
Mezi lety 2007 a 2013 rozdělila EU čtyři miliardy eur na uprchlickou problematiku, ale podle Amnesty International jen sedmnáct procent této částky bylo vydáno „na podporu azylových procedur, přijímací služby, znovuusídlení a integraci uprchlíků“. Zbylých 83 procent bylo použito na vojenskou ochranu hranic, detence, dozor a deportace.
Na pozadí tohoto přitvrzování je idea „krizové situace“. EU uspořádala krizový summit o uprchlících; OSN a mezinárodní nevládní organizace vydaly krizová prohlášení…
Rétorika krize, která má pominout
Politici krajní pravice spojují migraci s terorismem a rámují předpokládanou krizi jako civilizační konflikt. Geert Wilders, předák nizozemské Strany pro svobodu, říká: „Je to invaze, která ohrožuje naši prosperitu, naše bezpečí, naši kulturu a identitu.“ Politický střed na tom není o moc lépe. Český prezident a sociální demokrat Miloš Zeman říká: „Jsem hluboce přesvědčen, že čelíme organizované invazi, nikoli spontánnímu uprchlickému pohybu.“
Ve Francii, kde se slova migrace a terorismus ocitají ve veřejném prostoru stále častěji pospolu, vyhlásil socialistický prezident François Hollande „válku proti terorismu“, přičemž parlament jednomyslně schválil výjimečný stav, dávající policii téměř neomezené pravomoci hledat a věznit občany. Od Švédska po Makedonii zavádějí státy „krizové“ hraniční kontroly. Na východě to znamená budování hraničních plotů hlídaných těžkou vojenskou technikou. A Evropská unie vytváří novou nadnárodní pohraniční službu.
Současný příliv uprchlíků do Evropy v žádném ekonomickém nebo kulturním smyslu neznamená „výjimečný stav“. Kolem 6,3 procenta obyvatelů EU tvoří lidé, kteří se zde přímo nenarodili. Pro srovnání, v USA je to třináct procent.
K poplachu v Evropě není ani žádný ekonomický důvod. Ekonomové se koneckonců široce shodují, že imigrace byla důležitým zdrojem amerického růstu za posledních padesát let. Noví migranti mohou vyřešit demografický problém rapidně stárnoucí Evropy. Průměrná míra porodnosti v EU je kolem 1,6 dítěte na ženu, ale pro zachování stávající úrovně populace jsou třeba celé dvě.
To je normální vzorec v rozvinutých ekonomikách – když mají ženy možnost sociální a ekonomické volby a rodina nepotřebuje dětskou práci, její početnost klesá. Ale vzorec se problematizuje, jakmile vzrůstá délka dožití. Aby společnost zachovala živobytí závislé stárnoucí populace, potřebuje mladou pracovní sílu. Západní Evropa našla řešení: vysávat talenty z východní Evropy. Ale ve východní Evropě populace stárne a zmenšuje se; mladí a vzdělaní odtud odcházejí.
Rozpory neoliberalismu znamenají, že ve východní Evropě nenacházíme vysokou úroveň nezaměstnanosti a současně výpadky ve stavebnictví, výrobě, zdravotní péči a technologických sektorech. Jeden výzkum zjistil, že čtyřicet procent firem v Polsku bylo neschopno naplnit stav. V Maďarsku to bylo ještě výraznější. Jinde západní zaměstnavatelé hlásili o něco méně obtíží: z českých firem osmnáct procent a osmadvacet procent ze slovenských.
Politika škrtů a privatizace nastolila tuto situaci tím, že zabránila širokým investicím do společnosti, nutným k rozvoji talentů, přestože celá nová třída kvalifikovaných dělníků a profesionálů zmizela v západní Evropě. A za zády nechali deindustrializovanou postsocialistickou měsíční krajinu, která je domovem nezaměstnaných a nedostatečně vzdělaných mladých lidí na jedné straně a vyděšených penzistů na druhé. Taková situace je úrodnou půdou pro xenofobně-populistickou reakci.
Výjimečný stav v teorii a praxi
Politická teorie dlouho upozorňuje na nebezpečí spojená s právními a konstitučními implikacemi krize a výjimečného stavu. Pravicový německý teoretik práva Carl Schmitt použil myšlenky výjimečného stavu – ústavního vyřazení ústavy – k teoretickému ospravedlnění legální báze nacistické diktatury. V jeho argumentaci, která může být též obrácena a čtena jako kritika, je výjimečný stav způsobem, jak se demokratický režim legální cestou transformuje v autoritářské prosazování politiky a práva.
Poté, co se Hitler chopil Hindenburgem nabídnuté moci, vydal nový kancléř – po požáru Říšského sněmu – Dekret na ochranu národa a státu. Zákon rušil právo na shromažďování, svobodu slova, svobodu tisku a umožňoval policii zavřít a uvěznit lidi bez specifického obvinění a zakazovat publikace a rozpouštět organizace dle libovůle. Z hlediska práva byla Třetí říše dvanáctiletým výjimečným stavem pod výmarskou konstitucí.
Politický teoretik Giorgio Agamben, pozorný čtenář a Schmittův levicový interpret, říká, že „dobrovolné vytvoření permanentního výjimečného stavu (ač nevyhlášeného v technickém slova smyslu) se stalo jednou z esenciálních praktik soudobých států, včetně těch takzvaně demokratických“. Agamben, který odmítá dávat své otisky prstů, argumentuje, že kombinace pokročilých technologií společenské kontroly, politiky strachu a hluboké eroze demokratických práv fundamentálně transformuje vztahy mezi státem a obyvateli, když proměňuje občany v bezprávné objekty, zadržované policií a čekající na výslech.
Klimatické změny přináší nové krize: zaplavená města, rozrušený obchod, šokové změny cen potravin a skutečně masivní migraci. Je-li strašidlo krize vyvoláváno již dnes, můžeme se jen domýšlet, jaké budou odpovědi.
Jak začal exodus
Nedaleko evropských hranic je devět milionů blízkovýchodních uprchlíků – dalších patnáct milionů pak v subsaharské Africe. Zhruba jeden milion těchto lidí dosáhl během roku 2015 EU a 3 700 z nich zemřelo cestou, obvykle utonutím ve Středozemním moři. Tři většinově muslimské země poskytují útočiště zhruba třiceti procentům světových uprchlíků; dvě z těchto tří jsou na kraji Evropy – Turecko a Libanon – a třetí je Pákistán.
Od roku 2011 se počet uprchlíků zvýšil o šokujících čtyřicet procent, celkově je na celém světě šedesát milionů uprchlíků, což je víc, než bylo kdykoli od druhé světové války.
Proč je situace od roku 2011 stále horší? Tehdy otřásl cenami potravin druhý šok za necelých deset let. Mezi červnem 2010 a červnem 2011 se světová cena obilí téměř zdvojnásobila. Ceny pšenice vyletěly o 83 procent, zatímco kukuřice o neuvěřitelných 91 procent.
V létě 2010 Rusko, jeden z největších světových vývozců pšenice, utrpělo nejhorší sucho za sto let. Tento klimatický otřes, známý jako černomořské sucho, spustil požáry, které spálily široký pás lesa a vysušily zemědělské oblasti v Rusku, na Ukrajině a v Kazachstánu. Ruský vývoz pšenice v tomto roce klesl o 78 procent.
Mezitím špatné počasí na americkém středozápadě v letech 2009 a 2010 způsobilo ztráty na produkci pšenice, což se během roku 2011 překlopilo do dvaadvacetiprocentní ztráty v americkém exportu této suroviny. Během těch samých let se velká část Pákistánu ocitla kvůli masivním záplavám pod vodu; záplavy sice nezasáhly vývoz pšenice s takovou silou, jak se očekávalo, ale trhy tato pohroma přesto otřásla, a vytvořila tak pobídky pro spekulanty.
Mezi těmi, kdo nejagresivněji sázeli na ceny obilí, byl Glencore, ve Švýcarsku založený gigant zaměřený na obchod s komoditami. Firma zašla až tak daleko, že veřejně naléhala na Rusko, aby zrušilo své exportní kontrakty, což taky udělalo.
Egypt, jako mnoho zemí na Blízkém východě, je významným dovozcem obilí, jedním z největších na světě. Když Rusko zrušilo své vývozní kontrakty, ceny jídla v Egyptě a napříč Maghrebem vzrostly, což notně přikrmilo protesty známé jako arabské jaro. Mezitím vypukly moderní chlebové bouře v Biškeku v Kyrgyzstánu, v keňském Nairobi a začaly čtyři války: v Libyi, Jemenu, Sýrii a menší konflikt na Sinajském poloostrově.
Ve stejné době sucho v Sýrii, kombinované se škrtací politikou Asadovy vlády, vytlačilo nejméně osm set tisíc sunnitských farmářů z vesnic do měst. Jejich utrpení a s ním spojené sociální napětí přispěly k propuknutí syrské občanské války.
Další určující faktor je mnohem zřetelnější: agrese NATO. Mezi zeměmi, z nichž pochází nejvíc aktérů evropské uprchlické krize, jsou místa bombardovaná NATO. Na špičce je Sýrie, Irák a Afghánistán. Libye, také bombardovaná NATO, je hlavním odrazovým bodem pro migranty z dalekého jihu.
Islámský stát (IS) je politická formace zrozená přímo z regionální krize vytvořené americkou invazí do Iráku. Stávající vůdce IS Abú Bakr al-Bagdádí je dokonce veteránem americké věznice Camp Bucca na jihu Iráku.
Jakožto exemplární příklad nebezpečných vedlejších projevů invaze, IS svými metodami reflektuje vlastní původ: skupina svou strategii rozvinula kolem chaosu a krize. Tato logika pochází z organizace, která IS předcházela – z manifestu mezopotámské al-Káidy z roku 2004, nazvaného Management barbarství.
IS cíleně vyhledává oblasti mocenského vakua a zaplňuje je, produkuje a využívá strach a chaos. Jejich teroristické útoky na Západě – popsané v textu jako „otravné operace“ – se pokoušejí vyprovokovat relativně liberální vlády k despoticky přehnaným reakcím, které by kriminalizovaly všechny muslimy, přitvrdily a uzavřely otevřené společnosti a zahnaly odcizené muslimy do náruče samozvaného chalífátu.
Pařížské útoky z 13. listopadu jsou ideologickou intervencí IS do evropské uprchlické krize. Tyto útoky v kavárnách, nočním klubu a před Stade de France (kde se Hollande právě díval na fotbal) byly levné, technologicky nenáročné, ale spektakulárně děsivé – a vyprovokovaly masivní a odpornou reakci. Pravděpodobně falešný syrský pas nalezený poblíž jednoho z míst činu byl vše, co evropská krajní pravice potřebuje ke spojení uprchlíků s terorismem.
Evropské sebepoškozování
A tak evropská reakce dokonale zapadla do plánu IS: výjimečný stav ve Francii, vzrůstající xenofobní rétorika a kampaň agresivní militarizace hranic. Připusťme, že nadějné příklady opaku také existují: tisíce řadových občanů se mobilizovaly, aby asistovaly migrantům; Angela Merkelová původně obešla konvence, aby potěšila tisíce uvízlých uprchlíků. Ale spíše než pohostinnost převládá oficiální xenofobie.
Vezměme si francouzský výjimečný stav. Tamní vláda zakázala řadu veřejných demonstrací a povolila policii spustit prohlídky bez soudního povolení, jen na základě administrativního dohledu, ale ne s právním souhlasem. Když policie najde elektronické vybavení jako telefony nebo laptopy, může pořídit kopie veškerého obsahu.
Krizové zákony státu dovolují umístit lidi, kteří nebyli souzeni nebo uznáni vinnými, do domácího vězení. Stačí pouze, aby policisté považovali chování osoby, včetně jejích kontaktů a výroků, za „hrozbu bezpečnosti nebo veřejnému pořádku“. Domácí vězení může trvat tak dlouho, dokud má policie „vážný důvod“ považovat osobu za „ohrožení bezpečnosti nebo veřejného pořádku“.
Policie může též přinutit neodsouzené lidi, kteří jí jen připadají příliš radikální, nosit elektronické náramky. Stát může rozehnat organizace a sdružení považované za ohrožení veřejného pořádku. Členové těchto skupin mohou být umístěni do domácího vězení. Narušení domácího vězení může vést ke třem letům odnětí svobody. Narušení zákazů dopravy nebo bezpečnostních zón může dostat člověka na šest měsíců do vězení, navíc s těžkou pokutou.
Francouzský ministr vnitra může přijmout „jakákoli opatření“ k blokování webů a sociálních médií, která „navádějí nebo oslavují teroristické útoky“, a to okamžitě a bez soudní kontroly. Lidé, na něž se policie zaměří – na které je uvaleno domácí vězení nebo šikana během prohlídek –, nemají proti autoritám žádná práva a proti těmto výjimečným opatřením není obrany.
Krátce po listopadových útocích země ustavila hraniční kontroly na 132 přechodech, navýšila své protiteroristické zdroje a najala o devět a půl tisíce víc policistů a soudních úředníků a rozmístila deset tisíc vojáků na podporu sto tisíc policistů a gendarmeristů již patrolujících ve francouzských ulicích.
Jako kdyby to nestačilo, Hollandova vláda nyní schválila ústavní dodatek, který učiní z většiny opatření výjimečného stavu permanentní praxi. Dodatek též umožňuje zbavit francouzského občanství ty osoby, které mají dvojí národnost a jsou odsouzené za terorismus (i ty narozené ve Francii), kriminalizovat návštěvy džihádistických webů a uzavřít radikální mešity.
Toto vše ospravedlňuje boj proti náboženskému terorismu – ale kdo byli první lidé uvržení do domácího vězení na základě těchto zákonů? Klimatičtí aktivisté organizující protesty, které se sbíhaly se schůzkami COP21 v Paříži.
Demokracie ve Francii dostala ránu na solar. Duch Carla Schmitta se směje a tuze abstraktní úvahy Giorgia Agambena dnes čteme jako proroctví.
Populistická pravice a budování hranic
A co Hollande takovým triumfem nad xenofobní pravicí na jejím hřišti vlastně získal? Nic. Z prvního kola regionálních voleb, konaných 6. prosince, vyšla krajně pravicová Národní fronta (FN) na prvním místě, s téměř 28 procenty hlasů. Jediná věc, která zabránila FN v převzetí moci nad šesti regiony, byl Hollandův panikářský pokyn, aby se kandidáti jeho Socialistické strany stáhli z druhého kola, a umetli tak cestičku republikánům Nicolase Sarkozyho.
V evropských zemích, v nichž se útoky nekonaly, jsou „krizí“ používanou k ospravedlnění represe uprchlíci. Imigranti jsou tu popisováni jako invazní vojsko.
Dvacet let sbírala evropská populistická pravice body a nyní je na vrcholu popularity – ve Švédsku, Dánsku, Nizozemsku, Maďarsku, Polsku a Francii. Toto je jejich moment a militarizace hranic je jednou z jejich hlavních metod.
Nová výstavba zdí po studené válce začala v Evropě v roce 2011, když vzrostl proud uprchlíků před bombami NATO, džihádisty a kolabujícími státy. V tomto roce začalo Řecko militarizovat tu část pozemní hranice s Tureckem, která neobkresluje tok řeky Marica. Řecká bariéra je dvojitá linie patnáct stop vysokého oplocení s žiletkovým drátem; mezi dvěma liniemi jsou další smyčky žiletkového drátu. Na to shlížejí čtyřpatrové strážní věže a kamery s termovizí. Ale Řecko je souostrovím a řadou poloostrovů; nemůže být celé oploceno. A tak migranti stejně proklouznou.
Když proud uprchlíků začal v roce 2015 akcelerovat, agresivní stavba hranic napříč Evropou vypukla naplno. Maďarský pravicový nacionalistický premiér Viktor Orbán se stal její tváří.
V roce 2014 čelilo Maďarsko ekonomické krizi a potřebovalo dvacet miliard euro na bailout. Orbán tehdy obhajoval nacionalismus a ekonomický protekcionismus a útočil na EU jako na tyranskou nadvládu, zatímco jeho země byla významným příjemcem nebo přinejmenším tranzitní zemí proudu uprchlíků. Ale výzkumy ukázaly, že jen tři procenta Maďarů tehdy identifikovala imigraci jako hlavní problém. Místo toho je trápila nezaměstnanost a obecné ekonomické obavy.
Ale Orbán to na jaře 2015 změnil, když vyhlásil svou politiku „neliberálního státu“ a poté na konci července poslal vězně, vojáky a nezaměstnané stavět řetězový a žiletkový plot kolem jižní hranice se Srbskem a Chorvatskem. V srpnu poslal Orbán na stráž této hranice helikoptéry, jízdní policii a psy.
Hranici se Srbskem uzavřelo Maďarsko 15. září (měsíc poté i hranice s Chorvatskem) a vzápětí začalo masové zatýkání migrantů snažících se nějak proklouznout skrz. Na srbské straně vyrostla stanová městečka. Když uvíznuvší lidé skandovali „OSN“, „Pomozte nám“ a „Otevřete!“, maďarská policie odpověděla slzným plynem. Srbsko rozhořčeně odsoudilo maďarské házení slzného plynu na území jiného suverénního státu. Jiní uvěznění migranti protestovali tím, že si sešili rty, zatímco v Rumunsku tamní ministerský předseda bědoval: „Ploty, psi, policisté a pušky – to vypadá jako Evropa ve třicátých letech.“
Liberální inteligence Orbána odsoudila. Ale doma jeho popularita vzrostla. Brzy to vypadalo, že každý státník na východ od Paříže, Říma a Berlína buduje ploty. Slovinsko a Rakousko s tím začaly také. I malá Makedonie, za použití materiálu poskytnutého Maďarskem, buduje militarizovanou bariéru na své hranici s Řeckem.
Bulharsko též začalo stavět militarizovanou hranici namířenou na jih směrem k Turecku. Novináři a neziskové organizace nyní pravidelně dokumentují zprávy o bulharské pohraniční službě, která migranty mlátí, okrádá a štve na ně psy. Nesčetné tisíce těch méně šťastných je zatlačeno zpět do Řecka a Turecka, kde zůstávají o hladu. Ještě dál, na hranici Jordánska, leží dvanáctitisícový uprchlický tábor.
Na moři hlídá Frontex, pohraniční služba EU. Má k dispozici rostoucí arzenál high-tech výstroje a flotilu vysokorychlostních člunů. Také na moři nacházíme rasistické přeborníky v bdělosti. Human Rights Watch zdokumentovala osm incidentů, kdy „ozbrojení muži v rychlostních člunech odění do černého a lyžařských masek“ efektivně zaútočili na čluny plné uprchlíků.
V prosinci EU ohlásila ztrojnásobení prostředků na ochranu hranic a vytvoření nové pořádkové síly v počtu půldruhého tisíce mužů, připravené k rychlé reakci pro řešení „problémů“ na hranicích. Členským státům nabízí: helikoptéry, letadla, pobřežní strážná plavidla, vysokorychlostní čluny, off-roadová vozidla, motocykly, optiku pro noční vidění, termokamery, detektory oxidu uhličitého, pohybové senzory, digitální otisky prstů a enormní množství žiletkového drátu.
Hranice se tiše vztyčují
Agresivní správa hranic neznamená jen agresivní zacházení s imigranty; znamená správu celé společnosti podle logiky hranic. Militarizace hranice je způsobem, jak nasytit vnitřní politiku xenofobií a represemi. Vektory této infekce jsou policejní prostředky a politická rétorika.
Ospravedlňuje okamžitou kontrolu lidí tmavší pleti na nádražích i zřizování detenčních center. Mnoho z těch, kdo přistanou na území EU, se prakticky ocitají ve vězení. Odhaduje se, že po celé EU existuje na 224 detenčních táborů, schopných zadržovat více než třicet tisíc lidí hledajících azyl a migrantů bez dokumentů. Nejmenší z nich zadržují pár desítek, ty největší více než tisíc osob. S postupujícím úpadkem evropského liberalismu se vynořují jako dávno potopená souostroví.
Tyto tábory reguluje jen několik standardů; a i ty nejlepší z nich jsou obehnány žiletkovým drátem, přičemž nejhorší, jako ty v Maďarsku, jsou špinavé, nevytápěné a plné štěnic. Stráže byly nafilmovány, jak házejí uprchlíkům jídlo do ohrady jako zvířatům. Celkový počet uprchlíků zadržovaných v Evropě je neznámý, protože většina států tyto statistiky nevede.
Kousek od Říma, v imigračním detenčním centru vězeňského typu, nosí stráže výstroj těžkooděnců a vše střeží kamery. Vězni se v zoufalství bouří a sebepoškozují. V Severním Porýní-Vestfálsku bylo nejméně šest stráží v soukromém uprchlickém táboře, vedeném za účelem zisku, obviněno z týrání osob hledajících azyl.
Aby se tato zařízení vůbec zaplatila, navrhuje Dánská lidová strana, aby tamní vláda zabavovala uprchlíkům hotovost a šperky. Nacisté dělali Židům mířícím do táborů totéž. Odborový svaz dánské policie, ke své cti, oficiálně odmítl provádět taková opatření, i kdyby byla uzákoněna.
Německý ministr financí Wolfgang Schäuble zřejmě vidí v největší migrační krizi v Evropě od druhé světové války novou příležitost ještě víc přitlačit ke zdi Alexise Tsiprase a Syrizu. Celé Řecko se mění v obrovskou, zbídačelou zadržovací ohradu pro migranty. Současně Schäuble využívá krize k protlačování své agendy federální Evropy s Německem v centru. „Budeme muset vynaložit mnohem více prostředků pro společnou evropskou obranu,“ řekl ministr. „Našim konečným cílem musí být společná evropská armáda.“
Budoucnost si volíme tady a teď
Převažující odpovědí na současný příliv uprchlíků je hluboká koroze demokratické politiky. Předně, každé postavené detenční centrum nebo vycvičený SWAT tým jsou řešením, které si společnost sama nevybrala. Za druhé, investice do represivních opatření, jako každý jiný druh investice, určují naše jednání v budoucnosti. Příliš mnoho investic do represivního aparátu vytváří spád od otevřené společnosti směrem k autoritářství, což zakládá způsob, jakým bude společnost reagovat na budoucí krize.
Docela jasně jsem viděl pokroucené efekty přehnaných investic do represe, když jsem pokrýval první dozvuky po hurikánu Katrina v New Orleans. Hned po bouři poslal nespočet měst kolem postižené oblasti všechno, co měla. A co měla po letité válce s drogami? Policajty a nadbytečné vojenské vybavení jako ozbrojené transportéry, špičkové útočné pušky a neprůstřelné vesty.
Neměla dobře vycvičené týmy civilní ochrany, mobilní nemocnice, dostatek záchranných a vyprošťovacích týmů, mobilní kuchyně, stany, polní lůžka nebo pleny. Většina z policistů, kteří dobrovolně šli do New Orleans, chtěla zachraňovat lidi. Ale vše, co k tomu měli, byly nástroje represe, a tak to vzali s sebou.
Zdálo by se, že Evropa je v bodu obratu. Logika výjimečného stavu musí být odmítnuta. Občanské svobody a tolerance nemohou být obětovány na oltář bezpečnosti.
Pokud zajdeme na cestě směrem k pevnosti Evropa příliš daleko, represe bude jedinou dostupnou odpovědí, až k evropským břehům dolehnou následky mnohem horších klimatických změn. Pokračující růst emisí skleníkových plynů a současné přitvrzování státu společně zaručují, že Schmitt-Agambenův scénář bude nezastavitelný; liberálně demokratická Evropa, se všemi svými strašnými chybami a pokrytectvím, pak bude vypadat jako ztracený zlatý věk.
Autor přednáší na New York University.
Z anglického originálu The Next Refugee Crisis, publikovaného na stránkách amerického časopisu Jacobin, přeložil Roman Rops-Tůma.