Slavit narození Karla IV. je nebezpečná hloupost


Poslanecký návrh na zavedení nového památného dne nás vrací k nacionalismům první poloviny 20. století.

Skupina poslanců z Úsvitu, KDU-ČSL a TOP 09 navrhla, aby byl 31. srpen v České republice slaven jako památný den „spojení přemyslovské a lucemburské dynastie“. To se stalo při sňatku Elišky a Jana 1. září 1310 ve Špýru, po němž následovalo v roce 1316 zrození Karla IV. a posílení české státnosti. Erotickou imaginaci tématu svatební noci čtrnáctiletého puberťáka s osmnáctiletou princeznou neváhá důvodová zpráva k zákonu podtrhnout citátem ze Zbraslavské kroniky: „Po osmé hodině ráno nevěsta Eliška vycházela ze své ložnice s vlasy rozpuštěnými a sem tam po svých ramenou rozvolněnými, zcela bez vínku, koruny a ozdob hlavy…“

Obchodník s ezoterikou

Proč si všímat zábavného návrhu, prosazovaného neméně bizarní postavičkou české politiky, totiž Augustinem Karlem Andrlem Sylorem, poslancem za Úsvit (dříve ČSSD), učitelem tělocviku z Vysokého Mýta, trenérem plavecké reprezentace a velitelem Komendy Svaté Zdislavy z Lemberka maltské obedience Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského v jedné osobě? Je-li mezi zákonem stanovenými významnými dny České republiky i 12. březen, oslavující vstup do NATO, můžeme si stejně lhostejně nevšímat i připomínky jedné svatební noci před sedmi sty lety. Neměli bychom ale přehlížet argumentaci, s níž tato směšná zákonodárná iniciativa prochází parlamentem i médii.

V rodově pokrevní verzi a v doprovodu spekulací o Karlově pravém češství slouží zamýšlený státní svátek Karla IV. především k utvrzování těch nejhorších nacionalistických předsudků.

Vláda vloni návrh nedoporučila, téma jí připadalo příliš historicky zamlžené. Navrhla však, zda by se nemělo uvažovat o státní připomínce krále a císaře Karla IV., protože posílení státnosti, to se jí líbilo. Poslanec Petr Bendl (ODS) minulý týden při projednávání v poslanecké sněmovně navrhl, aby se památným dnem stal 14. květen, datum Karlova narození v roce 1316. Tím se sice vzdálil středověkému myšlení, které považovalo za důležité datum početí a za vůbec nejdůležitější datum smrti (tedy narození do nebes), zjednodušil však celou věc natolik, že hrozí, že návrh bude přijat a hned využit jako součást letošního sedmistého jubilea. Oslava Karla IV. má povzbudit ochablé české národní sebevědomí a poukázat na to, jak jsme se i my podíleli na tvorbě dnes tak často připomínaných tradic křesťanské Evropy.

Aby nedošlo k omylu: Karel IV. Lucemburský jistě byl ve 14. století velice významným středověkým králem zemí České koruny a zároveň ústřední osobností tehdejší evropské politiky jako římský král a císař. Jakékoli operace politiky paměti, jejímž vyhraněným případem je právě zákonné stanovení státního památného dne, se však netýkají toho, jaký „skutečně“ byl, nýbrž pouze a jedině naší současnosti a mocenských vztahů v ní. Stejně jako při loňském vzpomínání na Jana Husa nebo při sporu o rekonstrukci Mariánského sloupu v Praze nejde vůbec o to, „jak to bylo doopravdy“, nýbrž o to, co s tím máme společného my dnes, jak sami sebe chceme vidět a jak chceme formovat budoucnost.

Výstavu o Karlovi můžeme využít k propojení historických pohledů z Německa a Česka či k připomenutí ekologických proměn ve 14. století, jak to slibuje velká uměleckohistorická expozice, připravená společně Národní galerií a Domem bavorských dějin. Anebo můžeme otevřít panoptikální muzeum Karla IV., zrozené ze spolupráce pražského magistrátu se známým obchodníkem s ezoterikou, a můžeme ho využít k dalšímu kolu kulturního boje proti Němcům, případně se jen slunit v odlesku neurčité záře zbožnosti a majestátu, která dělá tak dobře politikům z lidu.

Vědecká historiografie či dějiny umění a literatury dokáží o minulosti, v tomto případě o době vlády Karla IV., mluvit jazykem vědy. Ten však nikdy z principu nedokáže najít a stanovit jedině platnou a „objektivní“ pravdu. Jistě, existuje pravda toho, jak se kdysi věci měly, ale tu by dokázal celou vidět jen nějaký bůh. My pozemšťané můžeme pouze poctivě, v souladu s dobovým paradigmatem vědy a s vlastní morální zodpovědností vůči pravdě, nalézat co nejsprávnější interpretace pramenů, které jsou pro tak dávnou dobu zoufale nahodilé a fragmentární. Tím spíš se vždy najde dostatek opravdových vědců, ne jen trenérů plavání se zájmem o historii, kteří poskytnou takový výklad minulosti, který se bude hodit pro aktuální politické spory. Na tom není nic špatného a prostě to tak chodí. Podvod nastává až tehdy, když se takové legitimizace vydávají za „objektivně pravdivé, protože vědecké“. Veřejnou diskusi je tedy třeba vést nikoli o detailech interpretací pramenů a o různých vyprávěních o minulosti, nýbrž o tom, jaké jsou záměry dnešní politiky paměti a kdo sleduje vyzdvižením památky Karla IV. jaké cíle.

Blut und Boden

Hlavní předkladatel zákonné úpravy Andrle se netají tím, že jeho politickou ambicí je obnovit monarchii. Podle neověřených informací jeho zálibu v královně Elišce sdílí i prezident republiky, který prý hodlá na nádvoří Pražského hradu nechat za státní peníze postavit pomník matce se synem (o možné výtvarné úrovni projektu svědčí insitní historizující portrét téže ženy). Začít se radovat z toho, jak jsou konečně v dějinách doceňovány ženy, však není na místě. Hlavním tématem tu je „spojení dynastií“ a dynastická logika redukuje ženu na dělohu, která porodí mužského následníka.

Z argumentace vysvítá, že je to právě rození a přirozenost, které se na celé věci jejím zastáncům tak líbí. Jen skrze Eliščina rodidla se nejvýznamnější politik českých zemí stal Čechem a jenom jako ti, kdo se do českého národa narodili, se dnes můžeme podílet na odlesku jeho slávy. Pojí nás s ním totiž metaforická pupeční šňůra a fantasma materiální pokrevní linie. To je ten nejhorší způsob budování národní hrdosti – totiž takové, kde nejde o to, co politicky děláme a co sami kulturně dokážeme, každý zvlášť i společně, ale jen o biologickou danost, mystifikaci přirozenosti. Nikoli podobně, ale přesně takto vypadal nacionalismus první poloviny 20. století, který tak rád „vědecky“ rozděloval národy, kmeny a rasy. Přesně to vystihl oblíbenec ministra kultury Daniel Landa, když opěval Karlovu „pravou českou krev“.

Privilegia rodu byla zakázána první československou ústavou z roku 1920. Při hledání historických legitimizací se tehdy nový stát obracel do středověku proto, aby nalezl vojenské hrdiny z dob před habsburskou vládou. Husité se stali přijatelným sdíleným symbolem i pro katolickou část země proto, že tvořili předobraz sokolstva, legií a armády nového státu. Po pádu socialistického režimu se ale stala konzervativní nostalgie po monarchii a šlechtě natolik legitimní součástí české politické a kulturní scény, že nikoho nepřekvapují pravidelné demonstrace monarchistických stran a spolků ani jejich kandidatura ve volbách. Dobře si ještě pamatujeme, jak z této nostalgie dokázal v prezidentských volbách těžit marketing TOP 09. Vytváření nového památného dne zdůvodňované kromě odkazu na televizní show Největší Čech z roku 2005 tím, že dobrý král, jako ten z pohádek, je i dnes živou politickou inspirací, se tak řadí k dalším nenápadným snahám o demontáž moderního, sekulárního a liberálního státu na rovině symbolických hodnot.

Nebezpečná hloupost

Možnost obnovy monarchistické myšlenky je usnadněna rozšířením termínu „česká státnost“, čehosi, co má dokonce svůj státní svátek na den sv. Václava 28. září. Sémanticky posunutý význam (vzhledem k ekvivalentům v jiných jazycích) u nás umožňuje používat „státnost“ jako mytickou podstatu, která zaručuje kontinuitu zcela odlišných konceptů státu: od raně středověkého Václavova „rodového“ knížectví a vrcholně feudálního středověkého státu (Lucemburky rozšířeného o rozsáhlá německy mluvící území Slezska a Lužice) přes královský status Čech v habsburské říši až po Československou republiku (dokonce včetně válečného období, kdy chyběl hlavní atribut státu, tedy ohraničené území). Spojujícím momentem této kontinuity je přitom daleko spíš zpětná projekce moderního českého, to znamená českojazyčného národa. Nikoli náhodou se o této „české státnosti“ začalo psát a mluvit ve chvíli, kdy národ a stát v České republice konečně splynuly.

Prosazování oslavy Karla IV. Lucemburského v oficiální státní politice paměti by v lepším případě mohlo připomínat, že politický národ zemských Čechů kdysi sestával z lidí českého i německého mateřského jazyka a plnohodnotně patřil k Evropě. Na Karlovi se dá ukázat, že národní příslušnost je nejednoznačná a labilní záležitost. V tom nejlepším případě by oslava mohla zdůraznit, že historická zkušenost středovýchodní Evropy by měla být brána v centrálních zemích EU vážně a neměla by se bagatelizovat, což by domácím politikům znesnadnilo s ní manipulovat. V rodově pokrevní verzi a v doprovodu spekulací o Karlově pravém češství ale zamýšlený státní svátek Karla IV. slouží především k utvrzování těch nejhorších nacionalistických předsudků. Sedm set let vzdálená minulost feudálního křesťanského světa je natolik odlišná od toho dnešního, že ani zdánlivě stejné pojmy jako národ či stát nemají dnes stejný obsah jako tehdy. Vytváření fikce o přirozené souvislosti dnešních „etnických“ Čechů s tak vzdálenou minulostí je nebezpečná hloupost.

Autorka je historička umění a vysokoškolská profesorka.

 

A2LARM