Uprchlíci nejsou ti druzí. Moji prarodiče kdysi utekli do demokratického Československa z Ruska rozvráceného občanskou válkou. Pak si v březnu roku 1939 zachránili životy, když s kufříkem v ruce odjeli posledním vlakem a přežili válku v Americe. Po ní se vrátili, a když s podobným strachem utíkali potřetí koncem srpna 1968, vrátili se znovu. To už jsem byla s nimi a bezesné noci nejistoty, co s námi všemi bude, si dodnes dobře pamatuju. A to byly naše poměry docela luxusní, měli jsme co jíst i střechu nad hlavou, a byli jsme ve Skotsku legálně.
Všichni musíme dělat ještě víc pro to, aby rasisté, národovci a autoritáři neměli šanci dostat se k moci. Svoboda se neubrání sama.
Utíkat z domova je strašná věc, i když je to útěk za lepším. Ať už proto, že domov je tak zničený, že se v něm už prostě žít nedá, nebo proto, že se bojíme postupujícího útlaku a nesvobody. V napětí mezi strachem z existenční nejistoty a strachem ze stoupajícího ohrožení si dlouho chceme namlouvat, že se ještě zas tak moc neděje, že to a ono dobré ještě zbývá. Smlouváme sami se sebou, že zatím nejsme přece ohroženi my osobně, to jen ti druzí.
Když jsem v polovině září mluvila na Václavském náměstí ke shromáždění na podporu přijímání uprchlíků, skončila jsem připomínkou Čapkových mloků, kteří už možná plavou ve Vltavě, a znělo to trochu přehnaně. Od té doby, za pouhých pár měsíců, jsme se strašlivě sesunuli po šikmé ploše k novému fašismu. Otevřená podpora prezidenta a nemalé části politické scény i médií vytvořila prostředí, v němž se kousek od nás koná mezinárodně koordinovaná akce otevřeně autoritářských, protidemokratických hnutí. Díky vám, že jste místo na masopustní průvod přišli sem, přišli jste jim vzdorovat!
Musíme ale všichni dělat ještě více pro to, aby rasisté, národovci a autoritáři neměli šanci dostat se k moci. Svoboda se neubrání sama. Musíme každý na svém místě a zároveň společně dělat, co můžeme – šířit racionální porozumění i emocionální lidskost. Prosazovat spravedlivou ekonomickou politiku a pomáhat těm, které chce bohatá úspěšná společnost vylučovat, a je jedno, jestli se tu narodili, nebo tu chtějí hledat záchranu. Zní to hloupě pateticky, ale nedá se to říct jinak – musíme bojovat. Nebudeme-li aktivně vzdorovat, pak hrozí, že liberální demokracie bude oslabená, nebo dokonce poražená. A pak se může stát to, co nám přejí demonstranti támhle za rohem – že i z nás mohou být uprchlíci. Z nás, kdo nebudou ochotni přistoupit na život podle jejich pravidel a na to, že budeme s vlky výt.
Někdy slyšíme, že máme mít pochopení pro naše spoluobčany, kterým schází rozhled, a proto se prý přirozeně bojí. Obava z cizího a neznámého opravdu vyvěrá z necivilizovaných vrstev našich duší. Jenže u nás nemáme žádné davy uprchlíků a přistěhovalců, jichž by se kdokoli mohl skutečně bát! Naopak máme zkušenost, že se i u nás mnoho lidí jiných kultur a jiného vzhledu dobře integrovalo. Není to žádná přirozená obava, je to pouhé strašení a schválně šířený strach! Řeči o islamizaci Evropy jsou čiré a zvrácené fantasma bez ohledu na to, jak kriticky vidíme stav evropské kultury. Ve skutečnosti čelíme cíleným snahám o zničení liberální demokracie a uzavření společnosti tak, aby v ní pevné ruce snadno silou vládly vylekaným davům.
Nechceme, aby se naše země vzdalovala od Evropy! Evropská unie není ani v nejmenším ideální spolek, ale jedině společně s ní dokážeme čelit té skutečné a největší hrozbě dneška, pro kterou jsou hranice států a identity národů jen směšné drobnosti. Příchod zoufalých uprchlíků do Evropy je nejen důsledkem její špatné politiky, ale především rozvratu globálního klimatu, na kterém se podepsaly důsledky kapitalistické bezohlednosti. Jedině když se Evropě nevzdálíme, budeme mít šanci ji kriticky měnit k lepšímu a snad i zmírňovat dopady hluboké krize globálního systému, kterou jsme i my pomáhali vyvolat a kterou bezmyšlenkovitý životní styl každodenně prohlubuje.
Společně a odvážně, jinak to tu nebude dobré.
Autorka je historička umění a vysokoškolská profesorka.