Plakátek se dvěma půllitry, kterým se Andrej Babiš pochlubil ve sněmovně, byl jako z pohádky. Příběh o nižších daních za pivo pro poctivé pracanty má potenciál pěkné legendy o rovnosti v malém království, pohádkový je ale celý spor. Pohádková je země, kde se poslanci dohadují, kolik má stát pivo, aby se ho nevypilo ani málo, ani moc. Je v tom nostalgie po nedávném čase, kdy starý dobrý (pivní) populismus mohl být hlavním politickým tématem. Babiš ale nostalgický není.
Babiš mávající cedulí s půllitry je rozhodně lepší než Babiš, který se ohání Benjamínem Kurasem a jeho koncem Evropy. Jenže Babiš se ohání obojím.
„Když se zdraží pivo, padne vláda,“ zní stará (ovšem neplatná) poučka. Co se stane, když vláda pivo zlevní, česká politologická pranostika netuší. S touto variantou se nejspíš nikdy nepočítalo. Nepočítalo se ani s tím, že někdo skoupí média a teprve pak začne zlevňovat. Ani mediální zákony s tím nepočítaly. Co se stane, nevědí ani v Babišových Lidových novinách. A tak sloupkaři zmateně – totiž v dobrém – vzpomínají na normalizaci, kdy bylo pivo levné a stálo stejně v obchodě i v hospodě. Nová doba, nové výzvy, nové vzpomínky na pivní vzájemnost. Podle Zbyňka Petráčka v sobotních Lidovkách levné pivo a hospodská kultura pozitivně ovlivnily tvorbu Bohumila Hrabala a Egona Bondyho. Teď nás tento kulturní impuls nejspíš čeká zase.
Fotka cedule s pivem zdaněným 10 procenty u ANO a 21 procenty u ODS a TOP 09 v médiích zarezonovala a je už vlastně jedno, jestli se nesystémový návrh prosadí nebo ne. Aktivistický přístup s transparentem, který Babiš zvolil, dodal banálnímu návrhu dramatický tón. Jako by se jednalo o budoucnost České republiky. Na ceduli by se stejně dobře vyjímaly plínky, u kterých by daně ráda snižovala KDU-ČSL, ale pivař je pivař. A Babiš je Babiš. Kdyby se Bělobrádek vytasil se svými levnými plínkami, možná by o tom napsal Katolický týdeník a možná taky nikdo.
Snížení sazby DPH na pivo v hospodách nevypadá jako poslední hřebíček do rakve české demokracii. Není to orbánizace ani polský konzervatismus, ostatně tamní piva ani za moc nestojí. Je to obyčejný domácí boj o voliče. Občany sice trochu ztrapňuje, ale lepší levné pivo než zavřené hranice. Babiš mávající cedulí s půllitry je rozhodně lepší než Babiš, který se ohání Benjamínem Kurasem a jeho koncem Evropy. Jenže Babiš se ohání obojím. A v obou případech chce slíznout smetanu.
Levným pivem se odlišil od nepřejících pravičáků, a když návrh naservíroval v televizi bez předchozí konzultace s koaličními partnery, udělal hamouny škudlící na pivu i ze sociálních demokratů. Levné pivo sice není žádná opravdová sociální politika, ale chutná ze všech myslitelných sociálních opatření nejlíp. Stejně tak Babišova přesvánoční četba islamofoba Benjamina Kurase a jeho „obavy o Evropu“ nejsou totéž jako faktická fašizace, o kterou se snaží IvČRN nebo Bartošova Národní demokracie a které z blízké vzdálenosti nahrává i Miloš Zeman. Babiš jen se zpožděním přichází s něčím, co se na náměstích skanduje už dlouho. Před volbami v roce 2013 se na náměstích provolávala hesla proti politice škrtů a proti korupci a přesně tato agenda se objevila v předvolební rétorice ANO. Když se tentokrát volá proti imigraci, Babiš moderuje i tento nový hněv. Kdyby byly antiuprchlické postoje hlavním politickým motivem v roce 2013, nejspíš by se neobklopil liberálními osobnostmi jako Jourová nebo Zlatuška, ale umírněnými protiislámskými experty Robejškem a Cílkem. Babiš by xenofobní rétoriku sám od sebe nejspíš nikam necpal, ale když už tady jednou je, nebude jí stát v cestě. Vadnost spolupráce s komunisty, kterou nedávno vyčetl Kalouskovi, taky objevil, až když nastal čas, a zbytečně ji neprozkoumával už před rokem 1989.
Nepřátelství vůči Klausovi, kterému Babiš vyčítal mimo jiné opoziční smlouvu, se pod vlivem okolností snadno přehouplo do spojenectví s Milošem Zemanem (i když v prezidentských volbách tehdy ještě neparlamentní ANO podporovalo Schwarzenberga právě s poukazem na letité spojenectví Klause a Zemana). Zeman je ale dnes symbolem odporu proti uprchlíkům, zatímco Klaus byl tehdy symbolem korupce. Sám Babiš je pak symbolem menežmentu jakékoli nálady. Stejně jako v případě levného piva na transparentu jedná se převážně jen o politickou rétoriku, která má Babiše udržet u moci a která se bez vnějších impulzů sama nikam neposune. Pokud přituhne, přituhne i Babišova rétorika, pokud zůstane hněv společnosti bez pojmenovaných nepřátel, vystačí si Babiš s pacifikací tekutého hněvu tekutým chlebem. Zatím dělá obojí.
Autor je redaktor A2larmu.