Ve středu 27. ledna opustila francouzskou vládu poslední skutečně levicová politička. Ministryně spravedlnosti Christiane Taubira dlouhodobě kritizuje některé kroky premiéra Manuela Vallse – zejména ty spojené s bezpečnostními protiteroristickými opatřeními – a poslední lednový týden zřejmě ztratila veškerou naději v lepší vývoj. Pro Francii to znamená ztrátu postavy spojované po desítky let s progresivními levicovými postoji a její krok vnáší do francouzské veřejné debaty otázku, co bude s vládnoucími socialisty dál.
Nepohodlný člen vlády
Rodačka z Francouzské Guyany je od dob Mitterandova prezidentství výraznou postavou emancipačního hnutí Francouzů pocházejících ze zámořských frankofonních oblastí a departmentů. V roce 2001 byla navrhovatelkou zákona, který odsuzoval otroctví ve francouzských koloniích a stavěl je na úroveň holocaustu a dalších zločinů proti lidskosti. To vedlo k otevřenější veřejné debatě o francouzské kolonizaci a utlačování nativních obyvatel. V roce 2013 Taubira opět výrazně vstoupila do veřejné debaty jakožto předkladatelka zákona o manželství a adopcích homosexuálních párů, známým pod názvem Mariage pour tous (Manželství pro všechny). Vedle obdivu a sympatií, jež k ní mnoho Francouzů má, se velmi často stávala terčem nenávistných a rasistických útoků ze strany veřejnosti a některých politických protivníků. Před třemi lety musela členka Národní fronty odstoupit z kandidatury v jednom z menších měst, protože v předvolebním rozhovoru přirovnala Taubiru k opici. Celá kauza byla vyšetřována a skončila nepodmíněným odsouzením na devět měsíců.
S Taubirou se silně identifikovalo množství progresivních socialistických voličů a voliček, kteří díky ní měli pocit, že mají ve francouzské vládě zastoupení.
V minulých měsících byla Taubira asi nejhlasitější kritičkou některých kroků současné vlády. Zejména neustále se stupňujících bezpečnostních opatření, která měla za následek domácí věznění aktivistů, opakované použití slzného plynu na demonstracích a vyvrcholila zastřelením muže s maketou výbušniny v blízkosti pařížské stanice metra Barbès-Rochechouart přesně rok od výročí útoků na Charlie Hebdo. Deník Libération předložil pět zásadních neshod, které panovaly mezi ní a Vallsovou vládou i Françoisem Hollandem. Společně s kritikou zákona o „odebrání občanství“ šlo také o aktuálně diskutované navyšování týdenní pracovní doby. Taubira prohlásila: „Sním o tom, že nebudeme pracovat v neděli ani v sobotu, že budeme pracovat 32 hodin a zbytek času budeme mít prostor na občanskou angažovanost, na odborové aktivity a také na návštěvu muzeí a kin. Je to zároveň i šance, jak zvýšit zaměstnanost.“ V posledním roce se výrazně ohrazovala proti přebírání pravicové rétoriky. V souvislosti s postoji předsedy vlády Manuela Vallse se hovořilo přímo o zradě levicového smýšlení.
S Taubirou se silně identifikovalo množství progresivních socialistických voličů a voliček, kteří díky ní měli pocit, že mají ve francouzské vládě zastoupení. „Odchází poslední ztělesnění naděje, kterou všichni socialisté a komunisté získali rokem 2012 po zvolení Hollanda prezidentem,“ zní komuniké komunistických senátorů a senátorek.
Několik kategorií občanů
Poslední kapkou pro odchod respektované ministryně spravedlnosti byla kontroverzní ústavní změna známá pod názvem „odebrání občanství“. Ta umožňuje zbavit francouzského občanství rodilé Francouze, kteří mají dva pasy a jsou podezřelí, respektive obvinění z terorismu. Tato ústavní změna spadá do celku s názvem „Ochrana národa“, který má předkládat taková opatření, která zamezí organizovanému zločinu a sníží riziko teroristických útoků. Taubira v této souvislosti upozorňovala na důležitý symbolický význam těchto opatření, která by ve svém důsledku mohla vést k vytváření několika kategorií občanů – tedy k oddělení „čisté“ kategorie mající jen jedno (francouzské) občanství, u níž je riziko terorismu údajně nižší, od těch „problematičtějších“, a sice Francouzů s druhým občanstvím.
Dále Taubira velmi často opakovala, že se jedná o opatření, které v žádném případě nepovede k prevenci terorismu, a nebude tak sloužit k ničemu jinému než diskriminaci více než tří milionů obyvatel (což je počet takzvaných binationaux – držitelů dvou občanství). Návrh bude na poli Národního shromáždění a Senátu diskutován od středy 3. února. Zatím není jasné, jak se zástupci francouzského lidu v této věci rozhodnou (pro musí být tři pětiny poslanců i senátorů), rozhodně však bude důležité sledovat debatu a pozorovat diskurzivní posun k exkluzivnímu pojetí republikanismu.
Zdá se totiž, že Francie po malých krůčcích rezignuje na základní hodnoty svého pojetí republikanismu a je otázkou, kdy se pojmy jako „volnost, rovnost, bratrství“ stanou, řečeno s Laclauem, zcela prázdnými signifikanty a budou běžně sloužit třeba Národní frontě k šíření nenávisti a boji proti jinakosti.
Autorka studuje politologii na FF UK.