Volnost, nerovnost, bratrství s limity

Na svůj post ve francouzské vládě rezignovala ministryně spravedlnosti Christiane Taubira, poslední skutečně levicová členka socialistického kabinetu.

Ve středu 27. ledna opustila francouzskou vládu poslední skutečně levicová politička. Ministryně spravedlnosti Christiane Taubira dlouhodobě kritizuje některé kroky premiéra Manuela Vallse – zejména ty spojené s bezpečnostními protiteroristickými opatřeními – a poslední lednový týden zřejmě ztratila veškerou naději v lepší vývoj. Pro Francii to znamená ztrátu postavy spojované po desítky let s progresivními levicovými postoji a její krok vnáší do francouzské veřejné debaty otázku, co bude s vládnoucími socialisty dál.

Nepohodlný člen vlády

Rodačka z Francouzské Guyany je od dob Mitterandova prezidentství výraznou postavou emancipačního hnutí Francouzů pocházejících ze zámořských frankofonních oblastí a departmentů. V roce 2001 byla navrhovatelkou zákona, který odsuzoval otroctví ve francouzských koloniích a stavěl je na úroveň holocaustu a dalších zločinů proti lidskosti. To vedlo k otevřenější veřejné debatě o francouzské kolonizaci a utlačování nativních obyvatel. V roce 2013 Taubira opět výrazně vstoupila do veřejné debaty jakožto předkladatelka zákona o manželství a adopcích homosexuálních párů, známým pod názvem Mariage pour tous (Manželství pro všechny). Vedle obdivu a sympatií, jež k ní mnoho Francouzů má, se velmi často stávala terčem nenávistných a rasistických útoků ze strany veřejnosti a některých politických protivníků. Před třemi lety musela členka Národní fronty odstoupit z kandidatury v jednom z menších měst, protože v předvolebním rozhovoru přirovnala Taubiru k opici. Celá kauza byla vyšetřována a skončila nepodmíněným odsouzením na  devět měsíců.

S Taubirou se silně identifikovalo množství progresivních socialistických voličů a voliček, kteří díky ní měli pocit, že mají ve francouzské vládě zastoupení.

V minulých měsících byla Taubira asi nejhlasitější kritičkou některých kroků současné vlády. Zejména neustále se stupňujících bezpečnostních opatření, která měla za následek domácí věznění aktivistů, opakované použití slzného plynu na demonstracích a vyvrcholila zastřelením muže s maketou výbušniny v blízkosti pařížské stanice metra Barbès-Rochechouart přesně rok od výročí útoků na Charlie Hebdo. Deník Libération předložil pět zásadních neshod, které panovaly mezi ní a Vallsovou vládou i Françoisem Hollandem. Společně s kritikou zákona o „odebrání občanství“ šlo také o aktuálně diskutované navyšování týdenní pracovní doby. Taubira prohlásila: „Sním o tom, že nebudeme pracovat v neděli ani v sobotu, že budeme pracovat 32 hodin a zbytek času budeme mít prostor na občanskou angažovanost, na odborové aktivity a také na návštěvu muzeí a kin. Je to zároveň i šance, jak zvýšit zaměstnanost.“ V posledním roce se výrazně ohrazovala proti přebírání pravicové rétoriky. V souvislosti s postoji předsedy vlády Manuela Vallse se hovořilo přímo o zradě levicového smýšlení.

S Taubirou se silně identifikovalo množství progresivních socialistických voličů a voliček, kteří díky ní měli pocit, že mají ve francouzské vládě zastoupení. „Odchází poslední ztělesnění naděje, kterou všichni socialisté a komunisté získali rokem 2012 po zvolení Hollanda prezidentem,“ zní komuniké komunistických senátorů a senátorek.

Několik kategorií občanů

Poslední kapkou pro odchod respektované ministryně spravedlnosti byla kontroverzní ústavní změna známá pod názvem „odebrání občanství“. Ta umožňuje zbavit francouzského občanství rodilé Francouze, kteří mají dva pasy a jsou podezřelí, respektive obvinění z terorismu. Tato ústavní změna spadá do celku s názvem „Ochrana národa“, který má předkládat taková opatření, která zamezí organizovanému zločinu a sníží riziko teroristických útoků. Taubira v této souvislosti upozorňovala na důležitý symbolický význam těchto opatření, která by ve svém důsledku mohla vést k vytváření několika kategorií občanů – tedy k oddělení „čisté“ kategorie mající jen jedno (francouzské) občanství, u níž je riziko terorismu údajně nižší, od těch „problematičtějších“, a sice Francouzů s druhým občanstvím.

Dále Taubira velmi často opakovala, že se jedná o opatření, které v žádném případě nepovede k prevenci terorismu, a nebude tak sloužit k ničemu jinému než diskriminaci více než tří milionů obyvatel (což je počet takzvaných binationaux – držitelů dvou občanství). Návrh bude na poli Národního shromáždění a Senátu diskutován od středy 3. února. Zatím není jasné, jak se zástupci francouzského lidu v této věci rozhodnou (pro musí být tři pětiny poslanců i senátorů), rozhodně však bude důležité sledovat debatu a pozorovat diskurzivní posun k exkluzivnímu pojetí republikanismu.

Zdá se totiž, že Francie po malých krůčcích rezignuje na základní hodnoty svého pojetí republikanismu a je otázkou, kdy se pojmy jako „volnost, rovnost, bratrství“ stanou, řečeno s Laclauem, zcela prázdnými signifikanty a budou běžně sloužit třeba Národní frontě k šíření nenávisti a boji proti jinakosti.

Autorka studuje politologii na FF UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies