České firmy začnou být na základě výzvy ombudsmanky Anny Šabatové podrobovány kontrolám ohledně platové nerovnosti. Česká republika patří k zemím, ve kterých jsou rozdíly mezi příjmy mužů a žen za stejnou práci procentuálně nejvyšší. Tzv. gender pay gap u nás dle posledních průzkumů dosahuje až dvaadvaceti procent. Platová nerovnost je jedna z příčin rostoucí chudoby žen, která se naplno projevuje ve chvíli, kdy se ocitnou v komplikovanější životní situaci: stanou se samoživitelkami, chystají se na rodičovskou dovolenou nebo se z ní vracejí, musí se starat o své nemocné blízké nebo odcházejí do důchodu. Fenomén „feminizace chudoby“ má mnoho příčin a je na místě je začít řešit.
Ve vleku stereotypů
Nerovný přístup k platům je většinou souběhem více faktorů týkajících se postavení žen a mužů v pracovní oblasti. Český pracovní trh je dlouhodobě silně poznamenán tzv. horizontální segregací podle pohlaví – tedy tím, že určité zaměstnání vykonávají skoro výhradně muži, nebo naopak ženy. Například v oblasti humanitních věd, zdravotních, pečovatelských a sociálních služeb či služeb obecně převládají ženy, v technických oborech zase dominují muži. Tento typ segregace však většinou pramení z velmi stereotypního pojímaní toho, co je „mužská“ a co „ženská“ práce. Přičemž práce vhodná pro ženy je vnímaná automaticky jako méně prestižní.
K diskriminaci žen u nás dochází ve všech kategoriích zaměstnání i na všech úrovních dosaženého vzdělání. To znamená, že ženy jsou znevýhodněné a platově diskriminované úplně vždy.
Zastoupení mužů v oblastech dříve určených takřka výhradně ženám se sice zvyšuje, přesto jsou stále někteří z nich nálepkováni jako „baby“ nebo „buzíci“. Podobnou nedůvěru budí i ženy na technických pozicích: IT expertky nebo stavební dělnice průměrnému štamgastovi v české hospodě často splývají s jeho vlastní, stereotypizovanou představou lesby nebo feministky.
Samotná kumulace jednoho pohlaví na určitém typu zaměstnání pak vede k udržování vysokých platebních rozdílů mezi muži a ženami i k tomu, že dochází k přidělování prací nikoliv podle dovedností a schopností, ale na základě pouhé představy o vhodnosti pro to či ono (tzv. soft a hard skills).
Dalším široce uplatňovaným stereotypem je představa muže jako živitele rodiny. Pochopitelně, že v prostředí, kde mají ženy za stejnou práci řádově o dvě desítky procent nižší platy než muži nebo obsazují podhodnocená zaměstnání, musí rodiny živit muži. Stejně k tomu přispívá i to, že kariérní růst většiny žen je přerušen mateřstvím, což je pro některé zaměstnavatele v podstatě důvod, proč ženu vykořisťovat, případně proč jí nedávat lepší pracovní příležitosti. Rodičovská, která je eufemisticky nazývána dovolenou, není považovaná za práci, čemuž odpovídá i její finanční hodnocení. To vede k závislosti žen na mužích a legitimizuje muže jako finanční kotvy. V neposlední řadě se ženy samotné po návratu do práce raději nechají zaměstnat na horší pozici nebo za méně peněz, než aby zůstaly nezaměstnané. Samozřejmě: výpadek jednoho platu si totiž může dovolit málokterá průměrná domácnost.
Extrémní důsledky
Organizace Alternativa 50+ ve svém posledním projektu důrazně upozorňuje na důsledky pramenící z genderové nerovnosti. Devět z deseti seniorů pod hranicí chudoby jsou ženy, z hlediska evropských tabulek jsme v této oblasti na špici. Rozdíly mezi důchody žen a mužů u nás dosahují závratných devatenácti procent. Přitom obecně jsou české důchody samy o sobě tak bídné a nízké, že často jen tak tak stačí na pokrytí základních potřeb, jako je jídlo, léky nebo bydlení.
Nezřídka se stane, že o své chudé a nemocné rodiče pečují jejich děti. Většinou se této pečovatelské role opět ujímají ženy, které tím samy trpí a pro které je to de facto jízdenkou ke stejné budoucnosti, jaká potkala jejich matky. Psychicky i fyzicky vyčerpávající starost o nemohoucího blízkého se skoro nedá zvládat při dalším zaměstnání a docenění této péče u nás není dostatečné.
Naprosto tristní kategorií jsou pak ženy samoživitelky, které patří k nejohroženějším skupinám vůbec. Za minimální mzdu by musely pracovat neuvěřitelných 79 hodin týdně, aby se přehouply přes hranici chudoby.
Vždy a všude?
K diskriminaci žen u nás dochází skoro ve všech kategoriích zaměstnání i na všech úrovních dosaženého vzdělání. Nejméně se to projevuje u nízkopříjmových skupin, ale s rostoucím příjmem rostou i nerovnosti. Není pro to žádný relevantní důvod, pokud pomineme ten nerelevantní, pro který se to děje: totiž že jsou to ženy. Jistý podíl na tom má i skutečnost, že u nás výrazně pokulhává i druhá ze segregací, ta vertikální. Zastoupení žen ve vedoucích pozicích je v soukromé i veřejné sféře problematické po celém světě a vede ke vnímání jakýmkoliv způsobem viditelné, slovy lifestylových magazínů řečeno, „úspěšné ženy“ jako anomálie, ne samozřejmosti. Jde jak o smutný pozůstatek z minulých století, tak o doklad, že i emancipační snahy bohužel narazily na svůj skleněný strop. Ženy zkrátka zůstávají nejpočetnější diskriminovanou skupinou na světě a spolu s tím se i globální barometr chudoby z hlediska zastoupení postupně víc a víc kloní na jejich stranu. V současnosti tvoří ženy sedmdesát procent chudých na naší planetě.
Kritika z úst Anny Šabatové a fakt, že ji vláda vzala vážně, může být důležitým vykročením z absurdní situace, kdy jsou to nejčastěji muži, kdo nám vysvětluje, že žádná diskriminace žen neexistuje. Je podstatným impulsem k tomu, abychom otázky genderových nerovností uchopili komplexně a důsledně mluvili o všech problémech, které skrze ně dopadají na každodenní realitu (českých) žen i jejich rodin. Právě boj za proměnu této každodennosti se musí dostat do centra pozornosti. Stále tu jsou oblasti okupované muži, kteří donekonečna opakují tutéž frázi: „Musíte se přece jenom trochu víc snažit.“ Jenže jim nedochází, že ten „míček mírné snahy“ už dlouho a bez povšimnutí leží na jejich – nepoměrně větší – straně hřiště.
Autorka je dokumentaristka a redaktorka A2larmu.