Živý novinář, dobrý novinář

Jaké to je, přát kulturnímu redaktorovi týdeníku Respekt smrt? Nic moc hezkého, stejně jako jeho výroky na Twitteru.

Neznámá bytost z baru, která před Vás, pane Vitvare, položila na stůl papírek s „výhružným“ vzkazem, je samozřejmě konkrétní člověk.

Jmenuji se Martina Smutná. Vystudovala jsem Akademii výtvarných umění v kombinaci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze, takže se dá říct, že se dokonce pohybujeme na poli stejného oboru. Já Vás, jakožto autora, znám, zatímco Vy mě pravděpodobně ne. To Vás samozřejmě staví do nevýhodné pozice, s přihlédnutím k tomu, že levice je vždycky stejně nebezpečná jako nacismus, do pozice téměř hrozivé. (Měřím 165 cm a vážím 50 kg. V baru obvykle působím hrozivě.)

Svým gestem, ve kterém jsem si zkusila, jaké to je, člověku přát smrt, jsem tedy pomyslnou laťku neposunula o nic výš, než jste ji sám nastavil.

Vaše subjektivní, nepodložené a špatně napsané články nelze v prostředí výtvarného umění minout. Lze s nimi samozřejmě polemizovat, ale máte na ně právo a v jistém smyslu je dobře, že obohacují pustou krajinu české novinařiny o jednoznačně ideologicky zabarvený pohled na věc. Vaše články jsou silně subjektivní, až osobní a Váš twitterový výrok o mrtvém komunistovi vnímám z tohoto hlediska jako vrchol pilíře, na který ­– obvykle trochu kulantněji – své ideologicky zabarvené názory vršíte.

Proto se především divím, že Vás tak překvapila smršť obdobně osobních reakcí. Jako novinář píšící pro jedno z nejčtenějších a nejvlivnějších médií v Česku nemůžete být přece natolik naivní, abyste si myslel, že Vaše zbrklé výroky na sociálních sítí projdou zcela bez povšimnutí. Ve své zdánlivě omluvné, ve skutečnosti však spíše ublížené obhajobě vlastního činu odkazujete k osobě Davida Černého a k jeho výrokům. Tento odkaz víceméně postrádá logiku (zvlášť když směřuje, k výrokům více než deset let starým), jedno mu však upřít nelze: možnost srovnat Černého přístup a ten Váš. Zatímco Černý si za svými věčně pubertálními rádoby undergroundovými fakáči stojí, Vy se omlouváte nerozumem, který má být však vzhledem k vážnosti tématu (politik komunistické strany = gulagy = Stalin nebo Hitler) pochopitelný. Z mého hlediska jste tedy zbabělec – a navíc si zřejmě nejste vůbec vědom toho, jaký dopad podobné výroky mají.

Vaší omluvu už si nikdo nevyslechne

Slovní devalvací vlastního činu přispíváte totiž k tomu nejzhoubnějšímu – k vytváření falešné distance mezi anonymitou sociálních sítí a skutečností světa, v kterém se fyzicky pohybujeme. Říkáte, že člověk občas jedná rychle a ne s rozmyslem, o to víc, pokud se jedná o sociální sítě. Máte pravdu. Právě díky exkluzivní anonymitě sociálních sítí si dovolujeme ventilovat svou nenávist a frustraci či jednat přihlouple.

Důkazem toho je obrovská vlna slovní nenávisti, mnohdy nechutně popisná. Jak se ale dá rozlišit účinek vlastního vystupování v prostoru virtuálním a „skutečném“? Můžeme si ještě dovolit luxus oddělovat virtuální prostor a náš pohyb v něm od toho, ve kterém skutečně žijeme a jednáme? Mám za to, možná naivně, že naším – a Vaším, coby novináře, o to víc – úkolem je snažit se veškerý žitý (fyzicky i virtuálně) prostor komunikace kultivovat, nikoli vulgarizovat.

Svým gestem, ve kterém jsem si zkusila, jaké to je, člověku přát smrt, jsem tedy pomyslnou laťku neposunula o nic výš, než jste ji sám nastavil. V podstatě jsem udělala totéž, co Vy, jen bez závoje rádoby nevážné virtuality a také bez radosti, kterou jste Vy ze svého pošlapání něčího odkazu měl. Naopak, tento můj „cover“ Vaší performance mě rozhodně ani na chvíli netěšil. Rozdíl mezi mým a Vaším jednáním je však v tom, že já jsem se rozhodla opustit virtuální prostor výhrůžek a zkusila jsem Váš výrok převést do konkrétního času a prostoru. Pocit z toho byl i mně samotné až fyzicky nepříjemný.

A něco jsem se naučila: šíření nenávisti, za kterou je autor výroků zproštěn odpovědnosti, protože se přímo nekonfrontuje se svým terčem, je vlastně velmi pohodlný akt. A tak by to být nemělo. Odmítám přistoupit na to, aby byl současný mediální diskurz určován obdobným alibismem. Důsledkem toho je, že se denně prodíráme mediálním bahnem: J.X. Doležal sexisticky napadá masu žen-dobrovolnic; termín „sebevědomá matka“ je vyslovován jen s největším odporem; prezident připouští vraždu premiéra (humor, přece).

Z praxe novináře publikujícího o výtvarném umění jistě víte, že performance v podobě pouhé ideje či konceptu nemá takovou sílu, jakou má ve své živé podobě. Svým gestem jsem tedy dovedla Vámi započatou akci k větší důslednosti. Vy jste si, s prominutím, z ideologických důvodů kopnul do mrtvého člověka. Já totéž udělala s Vámi. Jsem ráda, že mám tu možnost svému svědomí ulevit a konkrétnímu člověku, tedy Vám, se omluvit. Omlouvám se, smrt Vám nepřeju, stejně jako Vám nepřeju vlnu výhružek a napadání, byť jen slovního.

Nezávidím Vám ten fakt, že Vy už tak učinit nemůžete a Vaši omluvu si nikdo nevyslechne.

Autorka je umělkyně.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies