Znovuzrození skrze terorismus

Proč tolik rekrutů Islámského státu pochází z řad konvertitů a bývalých vězňů?

Organizátor listopadových útoků v Paříži, Abdelhamíd Abaúd, ve videu z roku 2014 řídí dodávku s hromadou mrtvol. Před jízdou říká do kamery: „Dřív jsme takhle vozili vodní skútry, motorky, čtyřkolky a jezdili jsme na dovolenou do Maroka. Nyní, díky Bohu, následujíce Jeho cestu, vozíme odpadlíky.“ Šlo o pohrdavý odkaz k obětem, kteří jsou v jeho mysli renegáty muslimské víry, a tedy legitimními cíli vraždění. Ale šlo také o explicitní narážku na jeho přednáboženskou minulost, k dobám, než nalezl Boha, přidal se k Islámskému státu (ISIS) a začal vraždit.

Abaúd byl vskutku vzpurné dítě s bohatým policejním záznamem. Jeho sestra Yasmina řekla New York Times, že Abaúd nevykazoval žádný zvláštní zájem o náboženství a „nebyl nikdy ani v mešitě“, dokud neodjel do Sýrie. Zato byl několikrát ve vězení a pravděpodobně právě tam – jako tolik dalších džihádistů ze Západu – se radikalizoval.

Brahim Abdeslam, který se odpálil během pařížských útoků, měl také blízko ke kriminálnímu prostředí: bar, který vlastnil v bruselské čtvrti Molenbeek, byl týden před útoky uzavřen policií pro podezření z ilegálního prodeje drog. A Brahimův bratr Salah, který je podezřelý z pařížských útoků a je dosud stále na útěku, nebyl typický ukřičený ideologický fanatik: údajně navštěvoval gay bary a býval spíše viděn, jak balí jointy, než na modlitebním koberečku.

Půl gangstera, půl teroristy

Podle nedávného článku ve Washington Post, Abaúd se svou partou vrahů reprezentuje „nový typ džihádisty – zčásti teroristy, zčásti gangstera“, který používá „schopností kriminálníka“ ve prospěch cílů „násilného radikalismu“.

„Evropské kriminály jsou líhní islámských radikálů už léta, zejména v Belgii a Francii,“ píší Anthony Faiola a Souad Mekhennet. „Ale v poslední době se kriminalita a extremismus velice sbližují. Rekruti ve svém ilegálním chování pokračují i poté, co objevili ‚světlo‘ radikálního islámu.“

To je bystrý postřeh, ačkoli je sotva překvapivé, že pozápadnění rekruti ISIS jsou stejně zvrhlí a zákonů nedbalí jako jejich patroni v Sýrii a Iráku – skuteční organizátoři pankáčského džihádu, kde vše je možné a nic není přes čáru, ani vyzbrojování dětí. Koneckonců, duchovní zakladatel ISIS Abú Musab az-Zarkáví byl násilnickým gaunerem před svým přijetím salafistického džihádismu a zůstal jím i po něm.

Islamistický aktivismus je šitý na míru potřebám kriminálníků a bývalých trestanců, nabízí jim podpůrnou komunitu a bratrství outsiderů a zároveň i pracovní plán, pozitivní identitu a příslib smazání starých hříchů.

Podobně jako Abaúd nebo Zarkáví, také Siddhartha Dhar (známý jako Abu Rumaysah) se dramaticky rozešel se svou minulostí, než proslul jako nejnovější rekrut ISIS s britským přízvukem, který získal proslulost jako předpokládaný islamistický youtuber. Než se přiklonil k radikálnímu islámu, byl hinduista. Na rozdíl od Abaúda nebo Zarkávího nemá minulost násilníka, lupiče nebo drogového dealera a nikdy nebyl ani ve vězení. Místo toho pronajímal nenáviděným kufárům [pej. nevěřícím] skákací hrady.

Podobné biografické rysy se vynořujínesčetných případech. Edwin Baker ve svém výzkumu 31 případů džihádistického terorismu v Evropě mezi zářím 2001 až říjnem 2006 zjistil, že nejméně 58 z 242 pachatelů těchto útoků (24 procent označuje Baker za „pozoruhodně vysoké číslo“) mělo kriminální záznam z doby, než začali porušovat zákony v souvislosti s terorismem. Podle studie Robina Simcoxe z 58 jednotlivců spojených s 32 komploty ISIS na Západě mezi červencem 2014 a srpnem 2015 mělo 22 procent předchozí kriminální záznam nebo bylo v jiném konfliktu se zákonem.

Simcox také zjistil, že 29 procent těchto jedinců přijalo islám až v pokročilé fázi života. Konvertité, píše, tvoří 67 procent amerických muslimů zapojených do páchání nebo plánování útoků spojených s ISIS – „signifikantně disproporční procento, uvážíme-li, že tvoří jen dvacet procent muslimské populace v celých Spojených státech“. Konvertité jsou podobně neúměrně zastoupeni i mezi usvědčenými džihádisty v Británii. Podle Scotta Kleinmana a Scotta Flowera tvoří konvertité odhadem dvě až tři procenta z 2,8 milionu britských muslimů, ale „konvertité jsou namočeni v 31 procentech rozsudcích nad džihádistickým terorismem v Británii mezi lety 2001 až 2010“.

Outsideři statu quo

Co je na ISIS a militantních islamistických skupinách obecně tak přitažlivé, že se z kriminálníků a konvertitů stávají znovuzrození muslimové?

V knize Pravověrný, vydané v roce 1951, filosof Eric Hoffer tvrdí, že masová hnutí skýtají pro „hříšníky“ zvláštní půvab: poskytují jim „únik z pocitu viny“. „Masová hnutí,“ píše, „jsou šitá na míru potřebám zločince – nabízejí nejen katarzi jeho duši, ale také uplatnění jeho sklonů a nadání.“ To platí i pro džihádistické skupiny jako ISIS, které rekrutům slibují nejen akci a násilí, ale také vykoupení.

Ve své studii z roku 2005 o al-Muhadžirúnech, islamistickém hnutí, jež bylo založeno v Británii a má údajně napojení na ISIS, Quintan Wiktorowicz podrobně rozebral řetězec materiálních a sociálních nákladů spojených s tím, co nazývá „vysokorizikový islámský aktivismus“. Zmiňuje jeden dokument hnutí, v němž jsou členové přísně varováni před necudným chováním od „poslouchání hudby a rádia“ a „zevlování po supermarketech“ až po „potloukání se s kamarády“ a „vtipkování a sarkasmus“. Organizovaný aktivismus, pozoruje Wiktorowicz, je „vysokorychlostní, náročný a neochabující“. Hnutí brojí „proti mainstreamu“, generuje „druh vzrušení často nalézaný v kontrakulturních hnutích rebelujících proti statu quo“. Mnoho členů, poznamenává, „si patrně užívá své role ‚outsiderů‘“. Ale mnohem zásadnější, argumentuje Wiktorowicz, je, že hnutí al-Muhadžirún nabízí duchovní spasení – socializuje své členy ve víře, že jejich oběť tady a teď dojde pozdějšího ocenění.

Jinými slovy, vysoce rizikový a vysoce intenzivní islamistický aktivismus je šitý na míru potřebám kriminálníků a bývalých trestanců, nabízí jim podpůrnou komunitu a bratrství outsiderů, zároveň i pracovní plán, pozitivní identitu a příslib smazání starých hříchů. Lze totéž říct o konvertitech k islámu nebo znovuzrozených muslimech?

Obvyklá argumentace akademiků zní, že konvertité k islámu jsou o své nové víře nedostatečně informovaní, a proto velmi zranitelní vůči extremistickým interpretacím islámu – postrádají intelektuální a teologické vědění, aby se jim mohli vzepřít. Intuitivně vypadá toto vysvětlení sice věrohodně, ale předpokládá, že konvertité k islámu vědí o svém vyvoleném vyznání méně než ti muslimové, kteří se do muslimské rodiny narodili a byli v tomto prostřední odmalička vychováváni. Důkazy pro tato tvrzení jsou vratké; navíc se objevují studie, které ukazují, jak dobře obeznámení a angažovaní jsou mnozí konvertité v debatách o věcech víry. Myšlenka, že konvertité postrádající hlubší náboženské vzdělání jsou podivuhodně náchylní k demagogické manipulaci, též vyvozuje, že muslimové hluboce vzdělaní ve víře se k džihádistům nepřidávají. A ještě spornější je, že tato logika esencializuje islám jako inherentně pacifistický – tvrdí, že jediné skutečné a správné pochopení víry poslouží jako repelent proti zvrhlým džihádistickým interpretacím. Ale co islám je nebo není, je otevřená (a vskutku proměnlivá) otázka; není jeden „skutečný“ islám, ale mnohost islámů soupeřících o epistemologickou nadvládu.

Džihád z vás udělá nového člověka

Slibnější vysvětlení leží v sociální situaci konvertitů na Západě a jejich statusu odpadlíků nebo přeběhlíků z neislámské víry nebo sekulárního světa, do nichž se narodili a v nichž byli socializováni. Sociolog Lewis A. Coser napsal: „Renegát stojí navždy před soudem.“ A vskutku, „musí neustále dokazovat, že je hoden svého nového statusu a postavení“.

Konvertité k islámu jsou věční outsideři, kteří plně nepatří ani do muslimských komunit, do nichž konvertovali, ani do společnosti, kterou opustili. Jsou „marginalizováni hned dvakrát“, jak popisuje Kate Zebiri ve své studii o britských muslimských konvertitech. Toto, spíše než jakákoli kognitivní selhání, může vysvětlit povahu jejich zranitelnosti ze strany džihádistických skupin, které nabízejí potenciálním rekrutům nejen pocit sounáležitosti, ale také zdánlivě nevyvratitelný důkaz oddanosti víry: sebeobětování – a dokonce smrt. Jejich dychtivost prokázat své zapálení pro nové přesvědčení z nich činí mimořádně extrémní zbraň.

Tato hypotéza nicméně závisí na předpokladu, že konvertité k džihádistickým skupinám se stali v nějakém smyslu dříve muslimy než džihádisty – a ne naopak: že přeběhli k džihádismu dříve, případně současně s tím, že se stali muslimy, takže jejich konverze k islámu byla, jak poukázal politolog Olivier Roy, „oportunistická“, a tedy důsledkem, nikoli předchůdcem jejich konverze k džihádismu.

Jeden způsob objasnění posloupnosti v těchto situacích předpokládá, že se podíváme na konvertitovo sociální milieu a podmínky, v nichž přešel k islámu. Podle Roye „muslimové druhé generace a konvertité“, kteří dominují evropské džihádistické scéně, byli „radikalizováni v rámci malé skupinky ‚přátel‘, s nimiž se seznámili na určitém místě (sousedství, vězení, sportovní klub)“ a s nimiž „obnovili pocit ‚rodiny‘, bratrství“, často s biologickými vazbami. Nejsou přitahováni v první řadě „umírněným islámem“, ale radikalismem násilného salafismu, a tudíž „nemají téměř žádnou minulost týkající se náboženských praktik“.

Ve zkratce Roy argumentuje, že radikalizovaná evropská mládež, silně nespokojená se svou společností, nehledá islám, ale „smysl, značku, velké vyprávění, pod nímž mohou zanechat zasranej podpis svý soukromý vzpoury“.

Hoffer nám připomíná, jak hluboce osobní revolta může být. „Masové hnutí,“ píše filosof, „zvláště ve své aktivní, obrodné fázi, neapeluje na ty, kdo se snaží pozvednout své ‚opatrované já‘, ale na ty, kdo touží zbavit se svého ‚nechtěného já‘.“ Pro dnešní kající se kriminálníky a neklidné konvertity, jejichž „nejniternější touhou je nový život – znovuzrození,“ nabízí všeobjímající a všespásný džihádistický projekt dokonalé řešení.

Autor je spolupracovníkem amerického magazínu The Atlantic a přednáší kriminologii na University of Kent.

 

Z anglického originálu Reborn Into Terrorism, publikovaného na stránkách časopisu The Atlantic, přeložil Roman Rops-Tůma.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies