Brusel, 22. březen 2016, pětatřicet mrtvých a 260 zraněných lidí. Stejně jako během útoků z 11. září či listopadových atentátů v Paříži si každý budeme pamatovat, co jsme ten den dělali. Všichni soucítíme s oběťmi útoků, jejich rodinami, přáteli, známými. Evropa zažila další den, kdy byly zásadním způsobem dotčeny její civilizační hodnoty, přesto se jistě nevzdá. 27. říjen, Láhaur, Pákistán, nejméně sedmdesát mrtvých a tři sta zraněných – převážně žen a dětí. Na rozdíl od bruselských útoků si na toto datum téměř nikdo z nás nevzpomene a nebude nám připomínáno.
Kdo je skutečnou obětí?
Teroristické útoky v nás vždy vyvolají pocity zranitelnosti nás a našich blízkých. Zejména jedná-li se o útoky páchané v našem civilizovaném světě, je nasnadě, že zítra to můžeme být my. Strach, lítost i smutek jsou ale zároveň i pocity, které by měly přiživovat smysl naší společenské a politické komunity, pocity vzájemné závislosti a morální odpovědnosti. V této souvislosti vyvstávají ona typická témata, jimiž se zabývá například filosofka Judith Butler. Jak etický rozměr těchto událostí rozšířit na širší geopolitický okruh? Jak docílit toho, aby přesáhl náš civilizovaný svět?
Chceme-li respekt a přístup uznávající naše právo na existenci, nesmíme je upírat ostatním. Pocit zodpovědnosti je nutné budovat oboustranně.
V desítkách zemí po celém světě jsou teroristické útoky téměř na denním pořádku. Přesto je opomíjíme a do našeho povědomí se málokdy dostane skutečnost, že právě především muslimové jsou oběťmi terorismu a současně i oběťmi násilí ospravedlňovaného bojem proti němu. Jako by byl jiný geopolitický okruh dostatečnou omluvou pro naši lhostejnost ke smrti tisíců nevinných.
Se stejnou laxností přistupujeme i k takzvané uprchlické krizi. Ta byla právě v souvislosti s teroristickými útoky povýšena na jedno z největších bezpečnostních rizik Evropy v jednadvacátém století. Evropa se snaží této hrozbě čelit, stanovuje kvóty, uprchlíky vrací zpět, uzavírá cesty a opevňuje se. Staví zdi, které ještě nedávno s velkou slávou bourala.
Politici napříč pravolevým spektrem nám s nejvyšší naléhavostí sdělují, že je ve jménu naší bezpečnosti konečně uzavřena balkánská cesta a že na opevnění vnějších hranic schengenského prostoru se usilovně pracuje. Byl vyhlášen první stupeň ohrožení terorismem a naše bezpečnost je prioritou vlády, buďme tedy rádi, že můžeme v ulicích vídat samopaly. (I sociální centrum angažující se v pomoci uprchlíkům, „bezpečnostní hrozba“ v samotném centru Prahy, bylo vlastně de iure zrušeno).
Kulturně-náboženská agrese vůči západním hodnotám je obestavěna psychologickou a fyzickou hranicí. Hranicí, která má bránit jednotlivé národní státy. Jejich výstavba však nemá za cíl chránit před suverénním aktérem, nýbrž před aktérem nestátním – nyní v podobě uprchlíků přinášejících s sebou teroristickou hrozbu. V době kybernetických útoků, masivního globálního toku kapitálu, mimořádně vysokých nákladů na vývoj a produkci superúčinných a přesných zbraní, stavíme hranice proti neorganizovaným jednotlivcům či chaoticky a nouzově se spojujícím skupinám osob. Bezpečnostní hrozba dala politikům do ruky nevídanou zbraň – zajišťování našeho bezpečí. A její dopad má pro nás nedozírné důsledky.
Nebezpeční cizinci
Statisíce příslušníků cizí kultury a vyznavačů jiných hodnot proudí do Evropy. Pokud je vůbec máme zkusit začlenit do naší společnosti, pak jedině tehdy, uznáme-li jejich důvody k odchodu z vlastní země jako dostatečné. A my máme jasno, strach o život v důsledku válečného konfliktu ospravedlnit lze, samozřejmě pouze teoreticky a za podmínky dodržení přísných bezpečnostních hledisek. Nemožnost hmotně zajistit vlastní rodinu a vystavovat ji neustálému riziku spojenému například s nízkou dostupností zdravotní péče dostatečným důvodem není. „Ekonomičtí migranti“ jsou ti, kteří nás chtějí okrást o naše mzdy a sociální jistoty; nemožnost zajistit pro sebe a své blízké snesitelné životní podmínky je představována jako jejich neschopnost a lenost, nikoliv jako zranitelnost.
Tito cizinci, „vnější nepřizpůsobiví“, jsou otiskem obrazu „vnitřních nepřizpůsobivých“, na které jsme během krizových let horečně pracovali. Často jako bychom slyšeli zpravodajství o romských ghettech, nic moc nového vynalezeno nebylo. V obou případech se vzdáváme morální zodpovědnosti za osudy lidí a za samu povinnost uprchlíky, podobně jako předtím Romy, vidět coby zranitelné lidi. Této ztráty budeme velmi želet, ve zranitelných druhých ztrácíme víc, než si myslíme.
Neustále slyšíme: svobodu a rovné šance ano, ale rozhodně ne pro všechny. Spolu s uprchlíky tak házíme přes palubu jedinou skutečnou evropskou hodnotu, na které se dalo stavět politické společenství vzájemně se respektujících lidí a kultur. S touto hodnotou jde vniveč etická kategorie, bez níž jsou lidská práva floskulí, kterou nemůžeme naplnit žádným pozitivním obsahem, a která jde mnohem dále. Za prosté konstatování univerzality práv i za politicky poněkud bezzubé respektování (kulturní) jinakosti. Touto kategorií je samozřejmě solidarita. K projevování solidarity ovšem potřebujeme důsledně pochopit člověka, druhého i sebe, coby zranitelnou bytost. Potřebujeme samotný pojem zranitelnosti, který by nám měl pomoci zohlednit mnohem více podmínek, za nichž se lidský život stává těžko žitelný, a uvědomit si, jak moc jsme závislí na druhých, včetně obávaných cizinců.
Hranice bezpečí
Důsledky budování hranic se vždy týkají toho, před čím se opevňujeme, i toho, co vlastně ohrazujeme. Čím nahrazujeme solidaritu, abychom se opevnili před vnějším světem, cizí kulturou a terorismem? Co máme udělat, abychom se konečně stali nezranitelnými?
Jsou to právě otázky „bezpečnostních incidentů“, které namísto mírnění rozjitřené atmosféry napomáhají šíření rasismu a etnické nenávisti a otevírají otázku identity, jinakosti, sounáležitosti, střetu civilizací a barbarství. Potřeba „brát otázku bezpečí v Evropě velmi vážně“ nám nepřímo vštěpuje potřebu uvědomit si otázku naší kulturní sounáležitosti, etnicity i víry. Abychom mohli říct, že jsme opravdu jiní, potřebujeme vytvořit nový mýtus společných evropských tradic a hodnot. Neumíme je sice pojmenovat, ale v tomto případě stačí intuice.
Ve hře „o“ či „na“ identitu nám všem byla přidělena role aktivních hráčů. Stanovování bezpečnostních rizik, na nichž pracují zástupy bezpečnostních expertů, se v principu týká i určování a potvrzování sociálních, politických, náboženských a kulturních norem, které vymezují odchylky a označují nepřátele. A tak se může stát, že kvůli teroristickým útokům otevřeně diskriminujeme ženy nosící šátek na mezinárodním letišti, vrháme nevraživé pohledy na Araby a muslimy, protože jejich odlišný vzhled jsme se z domnělé nutnosti naučili téměř dokonale rozeznávat.
Učíme se rozlišovat a domýšlet. Stále lépe a na větší vzdálenost poznáme vše „arabsky znějící“ a „arabsky vypadající“. Nemusíme se vědomě cítit ohroženi, ale představivost bezpečnostních hrozeb je velmi nutkavá – co všechno se může skrývat v tom či onom batohu, proč a kam zrovna tito lidé právě teď cestují? Podobné otázky se vynořují z podvědomí. Není to sice ještě rasismus, stejně jako nejsme rasisté, když si saháme po peněžence ve chvíli, kdy do tramvaje přistoupí „romsky vyhlížející“ mladíci. Je to důležitý a do hloubky osvojený způsob vypořádávání se s možným narušením bezpečí. Bez vžité signalizace nebezpečí se však rasismus neobejde.
Respekt a tolerance
Zároveň přece žijeme v západní civilizaci, a tak je nám benevolentně ponechána možnost tolerovat ty, kteří v dostatečné míře projevují loajalitu vůči našemu způsobu života a našim hodnotám. Přijímáme tak například křesťanské uprchlíky ze Sýrie a Iráku, protože jejich hodnoty jsou prý přece jen bližší hodnotám naší (ateistické) země. A tady vyvstává další paradox – a sice paradox tolerance. Můžeme tolerovat cizince, ale zároveň jim i sobě potvrzujeme odlišnou roli, kterou jsme jim dopředu přiřadili. Tito cizinci jsou nám bližší, a proto nepředstavují riziko. Přijímáme pouze nám už dobře známé, tedy to, co lze bez problémů respektovat (ve skutečnosti asimilovat). Respektování bez vědomí zranitelnosti a solidárního jednání je, jak už bylo řečeno, bezzubé, uzavírá nás totiž do ulit, v nichž si stejně připadáme odevzdáni silám, jež nás děsí a kterým sotva – vzhledem k omezené perspektivě ulity – můžeme rozumět.
Vědomí zranitelnosti je odvozeno z pocitu vzájemné závislosti mezi mnou a druhým, námi a jimi. Otázky vzájemné závislosti a etické sounáležitosti začínají u otázky solidarity – mějme na paměti, že je to právě Západ, který stojí za vykořisťováním v globálních rozměrech a za bezcitným a systematickým rozpadem infrastruktur společenství a států, v nichž se lidé či organizace produkující násilí v podobě teroristických útoků rekrutují. Chceme-li respekt a přístup uznávající naše právo na existenci, nesmíme je upírat ostatním. Pocit zodpovědnosti je nutné budovat oboustranně. Nejde o to bezpečnostní hrozby odmítnout ani je zcela zdiskreditovat. Jde o to být obezřetný. Chápat souvislosti frází o útocích na „náš způsob života a naši civilizaci“ a důsledky opatření proti bezpečnostním rizikům. Snaha vymýtit zranitelnost bezpečnostními opatřeními, která chtějí omezit vzájemnou závislost budováním zdí a která nás učí vnímat nová rizika, vedou k pravému opaku – k obsedantnímu pocitu ohrožení.
Autoři jsou spolupracovníci redakce.