V současné chvíli čeří kalné vody české politiky aféra potenciální korupce Andreje Babiše, respektive kauza Čapího hnízda a čerpání peněz z evropských fondů. V kontextu rozsáhlých systémových problémů a potenciálního korupčního jednání ministra financí je však tato kauza pouhou třešničkou na dortu. Její vyřešení korupci při čerpání evropských fondů v České republice neřeší. Babišův střet zájmů byl poměrně detailně dokumentován v řadě článků, proto ho zde není třeba znovu připomínat. Samotná právní problematika kauzy Čapí hnízdo byla také již relativně stručně a výstižně popsána bývalým náměstkem ministra financí Lukášem Wagenknechtem. Můžeme ale připomenout pár opomíjených a důležitých faktů, spojených se stranou ANO. Kauza může být cennou příležitostí k promýšlení širšího rámce boje proti korupci na evropské a globální úrovni.
Normální praxe?
Autor stížnosti adresované Evropskému úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) popisuje hanebnou míru politické kontroly nad rozhodnutím a stížnostmi auditorů. Čteme zde: „Problémy, které jsou detekovány, nejsou řešeny a místo toho se útočí na samotné auditory.“ Konkrétně pak dotyčný upozorňuje na aktivity ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové, která prý útočila na kontrolory pokoušející se upozornit na nesrovnalosti v IT projektech financovaných z EU fondů na jejím ministerstvu. Dopis také vyjadřuje přesvědčení, že problém korupce je zakořeněn velmi hluboko a vnitřními reformami systému je neřešitelný. Vyřešit ho dle autora může jedině nekompromisní vnější intervence ze strany EU. Zatím se veřejně propírá jenom první z případů, na nichž stěžovatel ve svém textu OLAF demonstruje střet zájmů ministra Andreje Babiše, který prý společně s Jaroslavem Faltýnkem využívá své politické pozice k prosazování zájmů firmy Agrofert. Autor však tvrdí, že je schopen dokumentovat a doložit nelegální jednání také v celé řadě dalších případů. V mediálním reji kolem kauzy Čapí hnízdo se tak zcela ztrácí, že se dost možná jedná jen o kapku v moři systémové manipulace s evropskými dotacemi.
Předpokladem solidárnější a demokratičtější Evropy je skutečně efektivní evropský systém správy veřejných fondů.
Bylo by snad možné nad výše zmíněnou stížností mávnout rukou, kdyby popis „whistle-blowera“ tak přesně neodpovídal závěrům mnoha zahraničních a domácích studií o korupci ve střední Evropě (jmenovitě pak třeba studii společnosti Frank Bold Public Money and Corruption Risks, v níž je politizace těles spravujících a kontrolujících evropské dotace zmiňována rovněž jako zásadní problém volající po regulaci zvenčí). Také výsledky studií Jiřího Skuhrovce upozorňují na obrovské množství zakázek, které proběhly v roce 2015 bez soutěže, a tvrdí, že se v otázce evropských fondů „vracíme do dob divokého zadávání“.
Už v roce 2012 ale Evropská komise zdůrazňovala nedostatky ve správě EU fondů a problémy s dohledem nad autoritou auditorů, kterým je pověřeno ministerstvo financí. Upozorňovala právě na politický tlak vyvíjený na kontrolory. Na špatnou správu vnitřních operačních programů v České republice dříve poukázaly také Nejvyšší kontrolní úřad nebo Evropský dvůr pro auditory. Současná šéfka rozpočtové kontroly Evropského parlamentu Ingebor Grassle si na střet zájmů stěžovala již v roce 2013.
Je tedy na místě položit si otázku, kterou autor uvedeného dopisu adresuje evropským institucím. Ptá se, zda jsou jím popsané korupční praktiky „normální praxí v otázce EU dotací“ tolerovanou také v ostatních zemích, anebo se skutečně jedná o ilegální praktiky, s nimiž by OLAF a další instituce měly něco dělat. Uvážíme-li, že samotná jeho zjištění se velmi podobají celé řadě předchozích nálezů evropských institucí, nebudou nejspíš tato odhalení pro OLAF (kromě konkrétních detailů jednotlivých kauz) ničím překvapivým. Pokud ale evropské úřady o rozsáhlém problému v čerpání dotací věděly, neměly jednat přísněji a dříve? Místo toho je nám teď šéfkou Grassle vzkazováno, že účet za Čapí hnízdo a další nekalosti zaplatí český volič, kterého udržuje v korupční nevědomosti mediální kolos Andreje Babiše.
Boj proti korupci jako absurdní drama
Situací jako vystřiženou z libovolného Havlova absurdního dramatu byla antikorupční konference evropských špiček, kterou minulý podzim hostilo ministerstvo financí v Praze. Andrej Babiš, člověk v největším střetu zájmů od založení České republiky, se na ní pasoval do role bojovníka proti korupci a slíbil prosazování rezolucí zde odsouhlasených. Celé toto divadelní představení pak samozřejmě bylo financováno z veřejných peněz evropských daňových poplatníků. Co o kritičnosti české právní vědy vypovídá fakt, že Právnická fakulta Univerzity Karlovy bez sebemenšího pohoršení pozvala v listopadu minulého roku téhož Babiše, aby pohovořil na téma „Nová daňová a protikorupční legislativa“? Nějaký velký korupční skandál tak nakonec nemusí být tou největší škodou, kterou Babišova vláda napáchá. Mnohem znepokojivější je, jak jsou pod Babišovou taktovkou přepisována stávající pravidla hry.
V této souvislosti se můžeme zamyslet také nad rolí nezávislých organizací typu Frank Bold nebo Rekonstrukce státu. Je známo, že experti na daňové úniky často začínají svou kariéru v korporacích jako daňoví poradci a až poté přecházejí na „druhou stranu“, protože se v konkrétních neplechách firem vyznají nejlépe. Tento problém dost možná postihuje i společnosti bojující proti korupci, které svoji expertní znalost korupčního práva dané země mohou (za výraznou finanční odměnu) využít k poskytnutí pomoci společnostem podezřelým z korupce. Jak nedávno upozornil pořad Reportéři ČT, z takového jednání byla podezřelá i firma Frank Bold, která pod svá křídla údajně vzala klienta podezřelého z rozsáhlé korupce.
Ochrana veřejných fondů
Studie z roku 2015 analyzující boj proti zkorumpované vrstvě úředníků v indickém hlavním městě Dillí uvedla jako největší problém současnou podobu potírání korupce. Podle autorů je tento boj příliš ovlivněn tzv. washingtonským konsenzem, který za prostředek demokratizace a „dobré správy“ státu (good governance) stále považuje ochranu privátních investic. Samotná definice good governance je podle autorů studie příliš spojována s důrazem na „ochranu dárců v rozvojových zemích“, tedy na ochranu zahraničního kapitálu, aby se z něj i za případných politických a ekonomických turbulencí nic neztratilo. Předpokládá se, že příliv investic do země má iniciovat demokratické reformy a vládu práva. Jako příklad ochrany zahraničních investic vzpomeňme třeba soudní spory s Brazílií, která se ve výrazné finanční krizi pokusila vypovědět závazky zahraničních investorů z důvodu „ohrožení národní bezpečnosti“. Tato omluva však ve třech ze čtyř případů neuspěla a Brazílie tak i přes finanční krizi čelila ohromným pokutám zahraničních investorů. Režim ochrany zahraničních investic je příliš přísný a nemotivuje k očistění veřejných peněz od korupce, při němž je nezbytná funkčnost trestných orgánů v zemi.
Mezinárodní obchodní organizace (WTO) si jako ambici ve smlouvě GPA (Government Procurement Act) vytyčila ochranu veřejných zakázek proti korupci. Na Českou republiku jakožto stát Evropské unie se smlouva také vztahuje. Ta prostřednictvím mezinárodního soudu dohlíží na případné protekční chování ze strany jednotlivých vlád vůči zahraničním firmám. V současné chvíli má však GPA pouze 45 signatářů, neboť ostatní státy nechtějí jejím podpisem přijít o možnost chránit zájmy domácích výrobců. Otázka „dobré správy“ bývá zplošťována na ekonomickou otázkou kompetitivnosti a soustřeďuje se na zabezpečení přístupu zahraničního kapitálu do rozvojových a slabších ekonomik.
Unijní „vyplácení dávek“ v podobě evropských fondů, které by mohlo sloužit ke konsolidaci a smazávání rozdílů mezi členskými státy, může pak být považováno (stejně jako popsaná situace v Dilí) za „chybějící článek“ v boji proti korupci. Současné trendy směřující k uzavírání stále většího množství investičních dohod a obchodních partnerství jako je TTIP, sice slouží ke garantování bezpečného prostředí pro zahraniční firmy, nicméně nepřispívají k dobré správě ani k demokracii v jednotlivých zemích. Naopak se vytvářením podobných dohod a nadnárodních tribunálů (jak navrhuje TTIP) samotná potřeba demokracie a vlády práva pro bezpečný průběh mezinárodního obchodování dobře obejde. V tomto smyslu je potřeba řešit problém korupce evropských fondů na celoevropské úrovni především v zájmu rozvoje demokracie.
Neschopnost řešit tento problém by mohla vést k budoucnosti ovládané oligarchy a zkorumpovanými podnikateli či přímo ke vzniku diktatur – jak si myslí Rana Dasgupta, autor knihy o současném Dillí. K tomu, aby i Česká republika nesklouzla k „moskevskému modelu“, je potřeba se zbavit mýtu, na němž je založen washingtonský konsenzus (a který už i autor myšlenky konce dějin a vítězství liberální demokracie Francis Fukuyama uznal za neplatný), a sice že demokracie a kapitalismus jdou vždy ruku v ruce. Nemůžeme počítat s tím, že demokracii nám zaručí samotný otevřený trh a příliv zahraničních investic. Předpokladem solidárnější a demokratičtější Evropy je skutečně efektivní evropský systém správy veřejných fondů. Potřebujeme Evropu, ve které je kladen při nejmenším stejný důraz na ochranu peněz pohybujících se v evropských fondech jako na ochranu privátních investic.
Autor studuje právo na Univerzity of Sussex.