Čokoládu a cigára do Drahonic

Do detenčního centra v Drahonicích jezdí v současné době dost dobrovolníků a zlepšilo se i soužití zadržených s ochrankou. Smysl ale zadržování nemá a návštěvy na tom těžko něco změní.

Na první cestě do Drahonic s námi v autě jede Švédka, která přiletěla psát o českém systému zadržování uprchlíků. „Pro mě to je jako dystopie,“ vysvětluje svůj zájem. Nechápe, jak je možné, že první, kam se u nás uprchlík podívá, je vězení. Výlety se skupinkou dobrovolníků organizuje evangelický farář Mikuláš a v autě s ním jede ten, kdo vyjádří zájem. Prší (jak jinak). Na parkovišti stojí auto s nálepkou Ortel přes celé zadní sklo, na bráně pod stříškou je několik policistů a policejní hlídka v pláštěnkách chodí po cestičce vedoucí mezi dvěma ploty, kterými je obehnaný celý areál bývalého vězení. Kuchařky zrovna táhnou ven prázdné várnice. „Nám nepomůžete? Ti minulí nám pomohli!“ pokřikují směrem k policistům a ti opožděně vybíhají do deště. Na bráně, kde se vyřizuje vstup dovnitř, jsou kromě policistů ještě civilní pracovníci a uvnitř  zadržené cizince hlídá security služba. Není to oficiální číslo, ale podle informací dobrovolníků, kteří sem jezdí pravidelně, detenční centrum v Drahonicích zaměstnává okolo dvě stě padesáti lidí. Zadržených tu je přitom jenom několik desítek.

Nuda za dvě stě padesát denně

Situace zadržených uprchlíků z válečných oblastí Blízkého východu je známá. Většinou cestovali do Německa, Švédska, případně jinam, ale bohužel pro ně jeli přes Českou republiku, kde je chytili a zavřeli. „Byli jsme pět kilometrů od německých hranic,“ kroutí hlavou před koncem skoro tříměsíční detence dvaadvacetiletý Muhammad. Po několika měsících, co je stát proti jejich vůli a za povinný poplatek zadržoval, budou opět propuštěni a pokračují tam, kam mířili původně. Na jejich situaci se nezmění nic, jen budou chudší o poplatky za několikaměsíční pobyt (250 Kč za den). A peníze to stálo i Českou republiku.

Drahonicích je v současnosti uprchlíků relativně málo a jejich soužití s ochrankou není nijak dramatické. „Good, good,“ opakují často mladí kluci z Iráku nebo Sýrie na adresu sekuriťáků a zvlášť hezky mluví o zdejší sociální pedagožce. Jejich problémem není napětí nebo šikana, ale nuda.

Do Drahonic jezdí poslední dobou na návštěvy dobrovolníků dost. „Cukr jim dejte, ale nouzí netrpí, včera tady taky někdo byl,“ říká místní sociální pedagožka, když rozdělujeme deset kilo krystalu do pytlíků pro padesát lidí. Dobrodružné příběhy z prvních novinářských návštěv v táboře hrůzy Bělá-Jezová jsou minulostí. Návštěvy jsou rutinní a není problém se dovnitř dostat. Rutinně přistupují k návštěvám i policisté na bráně. Stížnosti zkušenějších dobrovolníků na zbytečnou přísnost a buzeraci se během mých dvou návštěv nepotvrdily. Jen dvojice starších policistů, muž a žena, nám během jinak poměrně ležérní osobní prohlídky vykládá o nepořádku, který se v Bělé musel uklízet před příjezdem ombudsmanky, a situaci hbitě přirovnávají k podobnému údajnému úklidu v Matiční v devadesátých letech: „Aby politici neviděli ten bordel.“

Zlepšilo se i vypouštění zadržených na svobodu. V nedávné minulosti byla praxe i taková, že propuštěného nechala policie před branou drahonického detenčního centra, ať si nějak poradí. Dnes už funguje spolupráce například s iniciativou Hlavák, s církevními organizacemi a dalšími, kteří propuštěným bezprostředně pomůžou.

Návštěvy v Drahonicích mají dva mody. Buď jdete na obyčejnou návštěvu, kdy se setkáte s jedním zadrženým, nebo na setkání s větší skupinou ve společenské místnosti. Něco jako kulturní program. První typ návštěvy, kdy vám dovedou vždy jednoho zadrženého, který musí se setkáním souhlasit, protože má nárok jen na dvě návštěvy týdně, svádí k roztomile rasistickým požadavkům: „Chtěl bych Afričana, co umí anglicky.“ Druhý typ návštěvy musí být domluvený předem a jde o jedenapůlhodinové setkání s velkou skupinou zadržených. Může se ho účastnit každý zadržený, který projeví zájem.

V Drahonicích je v současnosti uprchlíků relativně málo a jejich soužití s ochrankou není nijak dramatické. „Good, good,“ opakují často mladí kluci z Iráku nebo Sýrie na adresu sekuriťáků a zvlášť hezky mluví o zdejší sociální pedagožce. Jejich problémem není napětí nebo šikana, ale nuda. Na kurzy češtiny a angličtiny, které vede oblíbená pedagožka, ale stejně nechodí. Zato fotbal „Ukrajinci vs. Arabové“ se prý hraje skoro každý den. „Včera vyhráli poprvé Arabové, 10:5, hrajou všichni moc dobře,“ vykládá mi na cigáru u hřiště sekuriťák. „Prohráli jste, co?“ směje se na procházejícího Ukrajince, který se vrací z programu ve společenské místnosti. Ukrajinec smích opětuje. „Příště vyhrajeme,“ odpovídá, ale sekuriťákův entuziasmus pro fotbal zjevně nesdílí.

Smysl návštěv?

Ukrajinci a Arabové, jak je přátelsky pojmenoval sekuriťák, tvoří dvě hlavní skupiny zadržených. Mezi „Ukrajinci“ najdeme i občany jiných postsovětských zemí. Zájem veřejnosti i novinářů se ale zaměřuje spíš na první skupinu. O tom, že jsou u nás v detencích i lidé z rusky hovořících zemí, se moc nemluví. „Arabové“ jsou většinou kluci něco málo přes dvacet, kteří se přes obvykle naprosto mizerné znalosti angličtiny s námi snaží aktivně komunikovat a jsou přátelští. Ukrajinci jsou většinou muži ve středním věku, umí česky, ale o návštěvy tak moc velký zájem nemají. Překvapivě je ale zaujme Mikulášem promítaný krátký náboženský film o tom, jak Ježíš na lodi se svými učedníky pospává při bouři. Podle Mikulášova následného neoficiálního kázání film symbolizuje dočasný nezájem Boha – místo toho, aby byl s učedníky v těžké chvíli, tak spí. Jeho učedníci se proto ptají, jak to, že je neslyší, když ho potřebují nejvíce. V takové situaci jsme podle Mikuláše teď všichni.

Není úplně jasné, jaký má naše návštěva smysl. Nejde o integraci, nejde o humanitární pomoc, nejde o potřebu svědčit o krutosti policie. Stačí krátký rozhovor s Uzbekem a je vám celkem jasné, že jste mu, co se týče reálné pomoci, úplně k ničemu. Zajímavé to je možná pro nás, pro hosty, Poznáme nové lidi, vyslechneme jejich příběhy, které se liší od toho, co normálně zažijeme, a můžeme se dojmout buď trápením uprchlíků, těžkým životem Ukrajinců, nebo vlastní velkodušností. Význam návštěvy pro uprchlíky je podstatně menší. Snažím se každému dát tabulku čokolády, krabičku cigaret nebo aspoň čaj. To snad smysl mělo, i když jejich vyjadřovaná vděčnost mi přišla dost neadekvátní.

Pro Mikuláše pobyt za plotem smysl dává: je to hledání zbloudilých duší, farářská náplň práce. Co jsem pochytil z návštěv a od lidí z iniciativy Hlavák, jezdí sem lidé z náboženského, politického nebo lidskoprávního přesvědčení plus novináři z víceméně podobných pohnutek.  Po krátké rozmluvě velmi lámanou češtinou nebo angličtinou s někým, kdo si podle Mikuláše „taky rád s někým popovídá“, je vám jasné, že pokud nejste právník, nenaděláte nic.

Získat pro účely článku příběh, který by byl dostatečně hluboký, emocionální a navíc ku prospěchu uprchlíkům, tady lze celkem snadno. Už v autě nám Mikuláš povídá o Muhammadovi, který se vrátil do Iráku, kde ho hned na letišti zastřelili. Vrátil se kvůli svému bratrovi, kterému teroristi nebo mafiáni (Mikuláš nevěděl přesně) vyhrožovali smrtí. Muhammad svojí smrtí vyplatil bratra. Tento příběh je pár dní po naší návštěvě v novinách. Během první návštěvy nám Ahmed, kterému sekuriťák neřekne jinak než Hádží, vykládá o smrti celé svojí rodiny. Příběhy Ukrajinců jsou míň chytlavé a i snad vzhledem k tomu, že se s Čechy znají, a chybí tedy určitá dávka vzájemné exotiky, se o ně tolik nedělí. Většinou jim prostě propadlo pracovní povolení nebo vízum a oni zůstali v detenci. Zbytečnost detence ale jejich příběhy ilustrují dobře, většinou chtějí co nejrychleji po propuštění začít v Česku pracovat, obnovit si povolení k práci a pokud možno dostat sem i svoje rodiny. Tři až pět měsíců čekají, aby potom navázali přesně tam, kde před svým zadržením skončili. Zároveň i oni jsou často takřka váleční uprchlíci, jen bez cizokrajných jmen a obličejů.

Hostel a lístek do Německa

Pár dní po druhé návštěvě potkávám mladé uprchlíky z Iráku a irácké Kurdy propuštěné z Drahonic v Praze. Po propuštění z detence získávají uprchlíci povolení k pobytu v ČR na několik dní, během kterých můžou v požádat o azyl, nebo území opustit. S Alsharym jsem už z Drahonic domluvený, že ho doprovodím do Zastávky u Brna, kde požádá o azyl. To si ale v ten den rozmyslí a se svými „brothers and friends“ se rozhodne jet do Německa. Mladí Kurdové a Iráčané se rozhodně nechovají jako pokorní uprchlíci čekající se smutnýma očima na kousek chleba od dobrosrdečného Evropana. V něčem připomínají partu vysokoškoláků v prvním ročníku na výletě do velkoměsta. Kouří na pokoji v hostelu, i když jim dobrovolnice z iniciativy Hlavák připomínají, že se to nesmí. Podobně to mají s alkoholem, ačkoli ten jim nezakazuje řád hostelu, ale islám, za jehož různě vážné příznivce se všichni označují.

Stejně jako v Drahonicích i na „svobodě“ závažnost jejich situace a odlišnost od bezstarostného výletu připomene jejich občasná debata o tom, kdo jim v posledních dnech umřel. Čas od času taky jejich obličeje ztratí úsměv, sejdou se a sledují na mobilu záběry z domovských měst plné mrtvých těl. Pak začnou dobrovolníkům, a tedy i mě vykládat, že toto se u nich děje každý den. Pořád někdo umírá. Jejich určitá otupělost a zvyk na podobné události je vidět i na tom, že za pár minut jsou schopní být celkem v normální náladě. Pomoc iniciativy Hlavák je věcná. Propuštěným uprchlíkům zaplatí jeden hostel a lístek na vlak buď do Německa, nebo do Zastávky u Brna – a to je všechno. Uprchlíci nemají žádný důvod chovat se prosebně či vděčně, doma jim umírají příbuzní nebo známí a oni mají v hlavě, kde a jak se uchytí v Evropě. Do toho se občas chtějí chovat jako normální mladí lidé, kteří v Praze kouří v hostelu a dělají si selfie s dívkami.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies