Foto Petr Vrabec
Je okolo jedné hodiny odpoledne a já sedím prošacovaná v policejním antonu a okýnkem sleduji, jak poslední tibetská vlajka mizí rukou policisty pryč ze stožáru na Evropské třídě. Zůstává jen česká a za chvíli bude vedle ní znovu vlát ta čínská.
Ještě před hodinou jsem u toho stožáru byla připoutaná řetězem s tibetskou vlajkou v ruce, okolo mne a u druhého sloupu kamarádky a kamarádi s dalšími vlajkami. Šest metrů nad námi celá akce vrcholila výměnou čínských vlajek za tibetské. Povedlo se, ale na začátku hrály roli vteřiny. Nečekali jsme, že u nás tak rychle přibrzdí policejní auto a že se policie bude angažovat s takovou naléhavostí. Bylo to poprvé v tento den, a ne naposledy, kdy jsem měla dojem, že jsem součástí nějaké velké pražské zážitkové „hry o vlajky“.
Boj o hranice a za národ pro mne není tak podstatný jako fakt, že v Číně jsou stále tisíce politických vězňů.
Ano, byl to zážitek. Bylo příjemné slyšet a vidět podporu lidí z kolemjedoucích aut (a zahlídnout jen tři zdvižené prostředníčky). Bavilo mne nechat se natáčet a fotit (už mě zase příbuzní uvidí v televizi) a nechat se odnášet policisty (konečně jsem si vyzkoušela pasivní odpor). Ale zůstat jen u toho, byl by to jen aktivistický kýč.
Podřízení lidí ekonomickému úspěchu
Ale tady nejde o vlajky a vlastně ani tolik o Tibet. Boj o hranice a za národ pro mne není tak podstatný jako fakt, že v Číně jsou stále tisíce politických vězňů. Na to především jsme dnešní akcí chtěli upozornit. Nejde mi ani o antikomunismus. Čínu ostatně nepovažuji za komunistickou zemi. Spíše mi asociuje totální podřízení lidí ekonomickému úspěchu, mokrý sen kapitalistů. Státní moc v Číně se snaží maximalizovat zisk. Nemusí se ohlížet na lidská práva ani životní prostředí, obchodním partnerům to totiž evidentně nevadí. Protestovala jsem taky proto, že nechci, aby se náš prezident choval jako jednatel firmy, která je jen dalším takovým loajálním obchodním partnerem. Nebojím se trvalé záplavy čínských vlajek, vadí mi, že se naše země bude podílet na podmínkách, kterým lidé v Číně musí čelit.
A tak sedím v policejním antonu. Nepřekvapilo nás, že jsme tu skončili. S tím jsme do akce šli, s tím se počítalo. Nepřekvapil ani průběh policejního zásahu. Dočkali jsme se slušného zacházení, ale i tradičního „selhání jednotlivce“, který kroutil ruce tak, až si to vyžádalo lékařské ošetření. Najednou k nám ale přivedou paní, která je stejně jako my překvapená, kdeže se to ocitla. Na sobě má tepláky, na nohou pantofle. Vyšla se na nás podívat před dům a nevšimla si, že policejní páska už je natažená i okolo ní. A takoví lidé se dnes uklízí do antonů.
Když se vyráží houkajícím antonem směrem do Bartolomějské, z okýnka ještě zahlédnu novináře z Deníku Referendum s tibetskou vlajkou na zádech. To ještě nevíme, že i toho přivezou k nám na stanici a jako první vyslechneme jeho svědectví o momentálně mediálně nejznámější „bitvičce o vlajky“. Poslední pohled na Evropskou. Dobře organizovaná skupina Číňanů s rekvizitami a největší vlajkou, jakou jsem kdy viděla. Hlavním překvapením dne tedy bylo, kolik lidí dostala čínská ambasáda do ulic a jak pečlivě se tito lidé snažili zakrýt i tu poslední, maličkatou tibetskou vlaječku.
„Snad nám nesežerou naše psy“
Než mě naložili do antonu, nechali mě policisté čekat s vlajkou v rukách. Okolo projíždějí tři autobusy Číňanů, říkám si, že asi jedou na letiště. Když se mladá čínská žena a posléze i další Číňané objeví přímo u nás (ještě bez rekvizit), předpokládám, že se jedná o turisty, a tak držím vlajku napnutou, ale zkouším se na ně usmívat a číst jim v očích. Vidím vztek a nevím, co si o něm myslet. Za chvíli se žena vrací s celou skupinou a snaží se k nám přes policejní pásku dostat. V tu chvíli mi poprvé dochází, že jim vlajky skutečně vadí. Přemýšlím, co asi slyšeli o Tibetu nebo kolik dostali zaplaceno, aby se v Praze ničím nepřipomněl. Skrz oči té jedné navztekané Číňanky na mne v tu chvíli zblízka shlížel čínský režim.
Necítím zášť k těm lidem, kteří v pondělí museli pobíhat po Praze. Co se jim asi musí honit hlavou, když za kus žvance tahají po Praze gigantické vlajky? Vážně si myslí, že dělají něco důležitého, nebo prostě musí, aby je tu jejich režim nechal dál podnikat? Štve mě podobný režim, ne lidé, s nimiž Pražané hráli boj o vlajky. A tak tedy znovu – zapomeňte na vlajky, s kterými se tu chvilku mávalo. Řešte vězně. Jejich jména. Jejich osudy. Jděte po těch, kteří vztahy s Čínou prohlubují, a tím tohle všechno legitimizují. Dívejte se okolo sebe, protože Čína není jediná. Honba za ziskem a nadřazeností národa je všude okolo nás a týká se všech lidí, bez ohledu na to, pod kterou vlajkou zrovna žijí.
Na stanici v Bartolomějské se právě přivezený novinář z Deníku Referendum pouští do diskuse s přítomnými policisty. Podle nich neměl svojí vlajkou provokovat. „Na druhou stranu,“ říká mi pak jeden při výslechu, „snad nám tady ti Číňani nesežerou naše psy.“ A já si v duchu znovu opakuju, že nejde o vlajky, ale o lidi a lidskost. Mysleme na to (nejen) tehdy, až se s Číňany zase potkáme v ulicích.
Autorka je aktivistka a provozovatelka recyklační dílny Zdrojovna.