Za dobrého počasí jsou první dojmy z Idomeni poněkud nepatřičné. Improvizovaný uprchlický tábor na řecko-makedonské hranici, kde se nachází asi třináct a půl tisíce lidí, působí jako velký open air festival. Tisíce barevných stanů, ohníčky, uprostřed silnice se vesele tančí na hudbu hrající z dobrovolnického auta, vedle se ve stánku dokonce prodávají párky v rohlíku. Obraz se ale rázem promění s příchodem deště, který na začátku března není žádnou vzácností. Stany, nepříliš kvalitní a často také špatně vypnuté, po déle trvajícím dešti promokají a vše plave v blátě. Teplo se udržuje tak, že se do malinkého stanu vtěsná celá rodina. Někteří se venku pokoušejí udržovat oheň, ale mokré dřevo jen s obtížemi hoří a ohníčky, na které se z nouze přikládá vše, obzvlášť plastový odpad, se tak stávají zdrojem páchnoucího štiplavě dusivého dýmu a velká část lidí trvale pokašlává.
Co všechno chybí
Lékařskou pomoc zajišťují Lékaři bez hranic, jedna z nejviditelnějších organizací v táboře vůbec, společně s několika řeckými pojízdnými ambulancemi a ambulancí složenou z dobrovolníků z celého světa. Fronty před kontejnerem Lékařů bez hranic jsou však dlouhé, zdravotníků není dost, natož těch arabsky mluvících (v Idomeni jsou lidé především ze Sýrie a Iráku). Neschází však jen doktoři. Už při letmém pohledu na promáčené a často i bosé obyvatele tábora je zjevné, že chybí i oblečení. Jakmile někomu oblečení promokne, nemá už možnost si ho vysušit. Podobně neuspokojivá je situace se záchody. Řada mobilních WC u kolejí sice působí na první pohled dostatečně, ale šedesát toalet na více než třináct tisíc lidí opravdu nestačí, o sprchách ani nemluvě.
Klidně ať mě vrátí do Turecka, hlavně ať už Evropa řekne, jak se rozhodla a co bude. Ať už máme jasno.
Potíže jsou i s dodávkami jídla. Dobrovolníci z Aid Delivery Mission odvádějí fantastickou práci, když v improvizované kuchyni na zahradě domu ve vesnici nedaleko Idomeni vaří denně hustou polévku pro osm tisíc lidí, vše jen z prostředků získaných od drobných dárců. První jídlo však kuchyně Aid Delivery Mission servíruje až ve čtyři hodiny odpoledne a do té doby se podle všeho v táboře rozdává jen asi dva tisíce baget u kontejneru Lékařů bez hranic a občas někde nějaké sušenky. Kdo dřív přijde, ten jí. Kojenecká výživa jako mléko či sunar se přestala vydávat, protože převařená voda potřebná k jejich přípravě není k dispozici.
V neposlední řadě se lidem v táboře nedostává informací, a jsou tak oběťmi nejrůznějších fám. „Promiňte, slyšel jsem, že když se někde zapíšu na seznam, dostanu se do Německa dřív. Nevíte, kde ten seznam je?“ ptá se například jeden Syřan. Zády stojící muž na tazatele volně navazuje. Říká, že je mu jedno, jestli se tam dostane dříve, později nebo nikdy: „Klidně ať mě vrátí do Turecka, hlavně ať už Evropa řekne, jak se rozhodla a co bude. Ať už máme jasno.“ Chybí jídlo, hygienické zázemí i odpovědi. Výrazně schází také koordinace a organizace pomoci na vyšší úrovni, myšleno nad rámec jednotlivých dobrovolnických skupin či neziskovek. Koordinace na místě s tolika lidmi v zoufalých podmínkách není jen hezky znějící slovo z projektového managementu, ale je to základ efektivní pomoci, která se dostává pokud možno ke všem potřebným.
Jak se zapojit
Člověk, který neumí arabsky nebo není zdravotník či zkušený humanitární pracovník, a přesto chce nějak pomáhat, musí nejdřív v Idomeni zjistit, jak a kde by mohl být platný. V posledních dnech se ustavuje jakási neformální základna dobrovolníků u hotelu Parkhotel. V hotelové restauraci, otevřené nyní 24 hodin denně, se schází „nesdružení“ dobrovolníci s dobrovolníky z nejrůznějších organizací, jako jsou například Are You Syrious? či Lighthouse Relief. Prostým ptaním se a posloucháním je možné dozvědět se, co se zrovna plánuje a k čemu je možné se připojit. Dalším cenným zdrojem informací je kuchyně a pronajatý dům Aid Delivery Mission. V jejich budově se dvěma záchody bydlí okolo padesátky dobrovolníků, kteří se starají více méně o vaření polévky a čaje, ale mají také skupinu „informátorů“, kteří sbírají ze všech stran zprávy o budoucnosti tábora v Idomeni. V táboře jako takovém si člověk samozřejmě také vždycky práci najde. Může jít o sbírání odpadků, které sice uklízí malá řecká úklidová četa, ale ta nemá šanci udržet stanové „město“ čisté. Nebo může jít o příležitostnou pomoc Lékařům bez hranic či jiným menším organizacím operujícím přímo v táboře. Při vší úctě k významu takové pomoci se však bude vždy nutně jednat o jednorázovou, nesystematickou pomoc pro náhodnou skupinu uprchlíků s pravděpodobně dosti krátkodobým efektem. To vše dobře ilustruje příklad distribuce oblečení.
Při deštích a zimě je potřeba nového oblečení téměř nepřetržitá. Nenamočit se v zavodněném poli, v němž stojí promokající stany, je téměř vyloučené, a usušit oblečení je v dešti taktéž nemožné. Zejména poptávka po botách a ponožkách je tak neutuchající. Do skladu v Polykastru, městečku vzdáleném 15 kilometrů od tábora, proto po celý den jezdí auta dobrovolníků a odvážejí krabice s darovanými či nakoupenými věcmi někam do tábora. Někam, to je klíčové slovo. Protože kam přesně a komu, se nedá říct. Posádky aut se mezi sebou nedomlouvají, kde bude kdo distribuovat, a není proto jasné, ke komu se věci dostanou a ke komu vůbec ne. Jen pár posádek sděluje jasná místa dodávky – jezdí do uprchlíky osídlených domů v okolí nebo na benzínky, kde na surovém betonu stanuje menší množství rodin (některé utekly z řeckých vojenských kempů, kde prý byly podmínky ještě horší). Ostatní jezdí někam do tábora v Idomeni a tam „na divoko“ rozdávají a učí se za pochodu, jak takovou distribuci dělat a nedělat.
Nedostatek koordinátorů
Učí se, že otevřít auto plné věcí přivolá obrovský shluk lidí, kteří se strkají a tlačí dopředu a obvykle pak někdo má čepice tři a někdo nemá čepici žádnou. Učí se, že je lepší chodit od stanu ke stanu a rozdávat podle toho, co v kterém stanu schází. Učí se, že je šikovné připravit balíčky s oblečením obsahující spodní prádlo, triko, kalhoty a svetr a balíčky pak dávat do jednotlivých stanů. Poznávají, že tímto způsobem nemohou obstarat zdaleka všechny. Učí se, že nejlepší je rozdávat za tmy a neupoutávat tak na sebe přílišnou pozornost. Z tohoto postřehu vznikne nápad otevřít denně ve dvě ráno boudu-kontejner s oblečením na pultě, kam si lidé chodí vzít, co potřebují, přičemž je možné vytvořit frontu a podělit tak spravedlivěji větší množství lidí. Tohle vše se učí dobrovolníci pokusem a omylem a nejednou zvolí špatnou taktiku distribuce, která způsobí mezi lidmi v táboře šarvátky a rozmrzelost. Není to ale chyba dobrovolníků, kteří na místě jsou, jako spíš chyba zkušených a zavedených humanitárních organizací, které na místě nejsou. S jejich radami a zkušenostmi by se totiž daly lidské síly a finanční zdroje využít mnohem účelněji a šikovněji. V Idomeni není fatální nedostatek dobrovolníků či peněz a darů, ale fatální nedostatek zkušených koordinátorů.
Po několika dnech chaosu dochází přítomným, že je třeba se více organizovat. Libanonec Aslam proto svolává neformální půlnoční schůzi. Aslam je u Idomeni již několik měsíců a snaží se pomoc řídit, ale to není v silách jednoho člověka. Na schůzi se proto ustavují týmy podle činnosti (logistika, distribuce stanů a oblečení, jídlo, lékaři, finance) a vyměňují se kontakty. Plánuje se, že týmy budou hlásit, kolik potřebují dobrovolníků, a ti tak budou lépe rozděleni a využiti. Čeští dobrovolníci iniciativně přebírají organizaci skladu. Hned druhý den se začne s tříděním a přehledným urovnáváním krabic a pytlů. Věci pocházejí většinou z darů, a pokud nějaké položky docházejí, operativně se dokoupí. Každý den se toho spousta vykládá a zase nakládá. Vše je k dispozici pro všechny, kdokoliv může přijít a odvézt věci do tábora. Se stoupající přehledností skladu stoupá i nálada „rozdavačů“ věcí. Mohou se teď ve skladu lépe orientovat a najít rychle a pohodlně konkrétní položky. Jsou efektivnější při dodávkách oblečení do tábora a díky tomu i motivovanější k pokračování v práci v takovém tempu. Lepší nálada se pak šíří i do tábora a lidé v táboře ji umějí překvapivě i přes prachbídné podmínky udržovat. Umějí se ještě zaradovat. Třeba když se vydává jídlo, někteří z nich pomáhají s naléváním polévky a jiní k tomu pouští hudbu přes mobil a dodávku. Za chvíli se drží za ramena a tančí u pultu s polévkou: „Pusť ještě Assalu Nasri!“ volají na kamaráda.
Autorka je bohemistka.