Návrat ke Keynesovi

Všeobecná teorie zaměstnanosti Johna M. Keynese oslavila osmdesáté narozeniny. Proč je mimořádně aktuální?

Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, jedno z největších ekonomických děl všech dob, oslavila osmdesáté narozeniny. A v letošním roce uplyne také sedmdesát let od úmrtí velkého ekonoma Johna M. Keynese, renesančního vědce dvacátého století. V čem jsou pro nás jeho myšlenky přínosné? A co je dnes úplně jinak?

Vyvrácení ekonomických mýtů

Těžko říct, zda by se autor Všeobecné teorie, nejvýznamnější ekonom dvacátého století, radoval z postupně sílícího přesvědčení, že na tom „keynesianismu“ přece jen něco bude. V jeho knize najdeme výroky, kterými se snažil to, co bylo v jeho práci nové, podřadit tehdejšímu hlavnímu proudu neoklasické ekonomie. Zdůrazňoval, že jeho učení je svébytné (a obecnější – viz název díla), s tím, že neoklasický přístup je pravdivý jen tehdy, když se kapitalismus rozvíjí za zvláštních podmínek, které však nebývají typické ani pro kapitalismus samotný.

Keynes vyzval v roce 1936 na souboj celou neoklasickou ekonomii s její nerealistickou vírou, že tržní mechanismus zajistí plnou zaměstnanost. Kdy jindy, než v průběhu Velké hospodářské krize mohl ukázat, že tomu tak „opravdu, ale opravdu není“ a že v kapitalismu je možné se nejen ocitnout, ale i déle setrvat s nevyužitými kapacitami a vysokou nezaměstnaností. V takovéto situaci přichází na řadu vláda a její aktivní politika, zahrnující i deficitní hospodaření. Odvážnost, ba přímo revolučnost Keynesova přístupu spočívá v tom, že se ekonom (dříve orientovaný neoklasickým směrem) nebál pustit do mnoha ekonomických mýtů a vyvrátit je. A tak vytvořil vědecké zdůvodnění pro recepty, občas sice spontánně a náznakově uskutečňované v praktické politice, ovšem s provinilým pocitem „porušování pravidel“.

Šlo například o mýtus týkající se spoření jako univerzální ctnosti (paradox spořivosti), žádoucnost (a uskutečnitelnost) poklesu cen a mezd až do návratu k plné zaměstnanosti či Sayův zákon trhů, tvrdící, že nabídka si vytváří vlastní poptávku. Je pravda, že ledacos z výše uvedeného i jiné myšlenky obsažené ve Všeobecné teorii lze najít i jinde – připomeňme Marxe či Gesella. Ovšem až autorita anglicky mluvicího univerzitního profesora, který aktivně zasahoval do politických problémů a společenského života, v kontextu „vhodné“ doby krize třicátých let, změnila intelektuální atmosféru i politickou praxi. Ne nadarmo je právě Keynes považován za stvořitele moderní makroekonomie, což se dodnes projevuje ve většině učebnic.

Obdiv a zatracování

Po poválečném respektu ke Keynesovi v teorii i praxi (praktická hospodářská politika poválečného kapitalismu) sice následovalo zatracení do pekel v neoliberální éře. Dnes však znovu pozorujeme návrat keynesiánských myšlenek, i když zatím spíše v teorii než v praxi. Nejde tedy o nějaký návrat s fanfárami a poctami. Mnoho významných aktérů keynesiánskou politiku odmítá – za všechny uveďme Německo, jehož představitelé nepochopili ani paradox spořivosti.

Opět vidíme, co znamená takzvaná past likvidity (situace naprosté neúčinnosti monetární politiky). A také v oblasti mezinárodní ekonomie bylo možné zaslechnout řadu pozitivních odkazů ke Keynesově ideji bancoru. Ostatně není snad dne, aby ekonom Joseph Stiglitz s lehkou ironií nepoznamenal, že vývoj po roce 2008 – zejména v eurozóně – nebylo nijak těžké předvídat. Dopadl totiž přesně tak, jak věděl každý keynesiánec (tedy že fiskální konsolidace prováděná v mnoha zemích najednou bude mít jaksi těžko expanzivní charakter). A přitom stačilo respektovat názorové postoje navazující na patriarchu ekonomické vědy.

Je až smutné sledovat, jak ti, kteří dlouze zesměšňovali či přinejmenším ignorovali podporu veřejných výdajů s multiplikačním efektem – což je typicky keynesiánský nástroj –, dnes musí, tváří v tvář impotenci monetárních kouzel s kvantitativním uvolňováním vyzývat k rozhodným fiskálním akcím jako naposledy OECD.

Kritici jistě nezapomenou zdůraznit, jak vysoké je veřejné zadlužení mnoha zemí (zejména těch vyspělých) a jak závažnou překážku pro manévrovací prostor vlád toto zadlužení představuje. K tomu by však bylo vhodné podotknout, že hranice mezi veřejným a soukromým dluhem je lehce překročitelná, jak koneckonců dobře ukazuje záchrana bankovního sektoru Irska či Španělska. I proto se stále více ekonomických analytiků bedlivě dívá na komplexní dluh, neboť jsme si vyzkoušeli, jak lehce se ze soukromého dluhu stane dluh veřejný.

Co je dnes jinak?

Deficitní financování vlád zatím ušlo dlouhou cestu. Od nutnosti (a určité výjimečnosti) vládních výdajů v době závažné krize přes „běžný stav“ v padesátých a šedesátých letech, kdy byly deficity rozpočtů umořovány díky vysokému růstu, až po dnešní stav. Není asi nutné zdůrazňovat, že za současného chabého růstu (stagnace) vyspělých zemí je představa snižování dluhu tragikomická, končí ekonomickým propadem a ještě vyššími dluhy v poměru k HDP.

K návrhům, jak řešit dnešní problémy, patří třeba financování veřejných projektů přímou emisí peněz od ekonoma Aldaira Turnera nebo – jaké to paradoxy – rozhazování peněz z helikoptéry, tedy návrh z dílny Miltona Friedmana, předního monetaristického protihráče keynesovských škol. A právě ono rozhazování peněz z helikoptéry (v reálu připsání určité částky na účet každého občana) považuje za čím dál realističtější i Martin Wolf, hlavní komentátor Financial Times.

Je tu ovšem jeden velký háček. Dnešní kapitalismus se totiž poněkud liší od doby, kdy vyspělé země zažívaly „zlatou“ éru, převážně spjatou s keynesiánskými politikami. Neznamená to vůbec, že by dnes nebyly zapotřebí veřejné výdaje – právě naopak. Jenže my se dnes nepohybujeme v rámci „standardního kapitalismu“, který žije ze zisku a potřebuje pracovní sílu („pracovnětvorné“ technologie po druhé světové válce). Pracovní síly potřebujeme čím dál méně (nástup automatizace a robotizace už se nedá utajit) a současné struktury jsou stále méně „čistě“ kapitalistické. Stále více jich totiž žije z renty, nikoli ze zisku. John M. Keynes nebyl socialista, jak je někdy mylně vykreslován, ale spíše liberál, který si uvědomoval „chyby v matrixu“. A snažil se je napravit. Dnes však čelíme jinému úkolu: vystoupit z matrixu, než nás zničí.

Autorka je ekonomka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image