Vidím to jako dnes. V předsíni já a tři kluci. Je mi deset, možná jedenáct. Mám na sobě černou skládanou sukni, kterou běžně nosím do divadla. Ségry totiž říkaly, že přes sukni to nebolí. Kde v tuhle chvíli byly, vlastně netuším. Pro jistotu mám pod sukní i nějaké noviny, protože tihle tři od paneláků, jak jim provozně říkám, jsou známé firmy. Že jsme byly v baráku tři holky, se rozkřiklo snadno. Zejména o Velikonocích. A že u nás zvonili i kluci, které jsem neznala, bylo tenkrát běžné. Chodila jsem do školy jinam, tak jsem ani nevěděla, jak se ti výrostci jmenují. Ti tři byli navíc o dvě hlavy větší než já.
„Borci, ona tam má noviny!“ křiknul jeden. „No tak počkej, já jí dám druhým koncem,“ řekl druhý. A třetí se nahlas smál. Jestli jsem utíkala nebo aspoň zaječela, už nevím. Vím jen, že ten umělohmotný karabáč, kterým jsem dostala pro jistotu i přes záda, byl modrozelený. Pro jistotu, protože tam jsem žádné noviny neměla. Umělohmotné karabáče jsem od té doby nenáviděla. A spolu s nimi i Velikonoce.
Pojetí Velikonoc jako tradice a legrace v jednom odlišný zážitek v podstatě nedovolovalo.
Zatímco modráky na zadku a červená šmouha na zádech zmizely do týdne, trauma a pocit hlubokého ponížení jsem si sebou nesla dobrých pětadvacet let. Rozpletl ho až jednou ráno můj muž, když jsem se konečně odvážila mluvit o Velikonocích se slzami v očích, a ne s argumenty na rtech, a když se odhodlal poslechnout si příběh o surovém bití, které se za moje Velikonoce schovalo.
Je to všechno jen legrace, tradice, prima zábava. Tohle jsem poslouchala odjakživa. Nemohla jsem to pochopit, neuměla jsem se tomu zasmát nebo nad tím jen mávnout rukou. Když šlo o Velikonoce, vždycky jsem se rozklepala. Jenže o rozklepání jsem neuměla mluvit. Nebylo jak – nepříjemný zážitek z dětství jsem z hlavy vytěsnila, až skoro učebnicově, protože jsem si jej až do onoho nedávného rozhovoru nebyla schopná vybavit.
Mluvit navíc nebylo moc s kým. Pojetí Velikonoc jako tradice a legrace v jednom odlišný zážitek v podstatě nedovolovalo. A tak docházelo k bagatelizování, jistě i dobře míněnému, že je to přece jen jeden den v roce. Nechtěla jsem, aby mě někdo šlehal, zavírala jsem se v pokoji a později prostě na Velikonoce odjížděla do zahraničí. Ven z rozpaků a rozklepání mi na vysoké škole pomohly argumenty pokroku a feminismu. Umělohmotné karabáče a igelitky s koupenými vajíčky neměly s tradičními svátky jara a pohanskými zvyky nic společného. Je nemístné, aby na mě někdo sahal, ať už pomocí karabáče nebo bez něj, a dělal se mnou, co nechci. Z Velikonočního pondělí jsem si udělala jeden den volna v roce navíc – což ovšem ze mě samotné pro mnohé v okolí učinilo radikální feministku.
Když jsem se pak přestěhovala do zahraničí, zmizely i tyhle obligátní řeči o feminismu. Navíc jsem se vdala za rozumného, moderního muže, kterého možná mrzelo, že jsem ohledně Velikonoc tak zaťatá, ale který mi moji volbu nebral. Jenže trauma nezmizelo. Vracelo se každý rok. Byť mimo tuhle českou tradici, budila jsem se každoročně s divným pocitem, že jsem před něčím utekla. Že jsem to celé nepochopila. Že jsem se měla povznést. Že si za to můžu sama.
A pak to přišlo. Během diskuze o tom, jak budou Velikonoce slavit naše děti a jak na dětské zážitky o Velikonocích vzpomínáme my, jsem to z ničeho nic měla před očima. Jako dnes: ty tři, ten karabáč, to šustění novin, tu bolest na zádech. A hlavně to neskutečné ponížení, o kterém jsem si nikdy netroufla mluvit. Vlastně si na to netroufám ani teď. Mé trauma má nicméně konečně konkrétní podobu, díky níž lze odpustit těm, co mě nechápali. A třeba konečně odpustit sobě.
Autorka je politoložka se zaměřením na zdravotní politiku, působí na Vídeňské univerzitě.