„Mýlíš se, soudruhu! Tehdy, ve třicátých letech, jsme měli v Karlových Varech mnohem víc a rozhodněji bojovat s fašisty, a ne se s nimi domlouvat na kompromisech.“To nezaznělo na setkání pamětníků začátkem devadesátých let někde v Nymburce nebo na Kladně, kde se v nových svobodných poměrech hodnotila problematická komunistická strategie „ode zdi ke zdi“ z třicátých let vůči německým národním socialistům (nacistům) a henleinovcům, kteří se v roce 1938 dali v Československu už otevřeně a úplně do služeb nacismu. To řekla v roce 2008 v Norimberku na besedě Seligerovy obce, sociálnědemokratického spolku, československá Němka Olga Sipplová. Besedu pořádal tento spolek během dvoudenního sudetoněmeckého sjezdu, jejž organizuje každoročně v Bavorsku o svatodušních svátcích Sudetoněmecké krajanské sdružení. Na besedě sudetoněmeckých sociálních demokratů byla tehdy asi stovka lidí, sjezdu se ale účastní i děti narozené v Německu a k radosti mých vnoučat i vnoučata vyhnaných. Mnohem početnější než Seligerova obec je ovšem křesťanská Ackermannova obec, mezi vyhnanými převažují katolíci, kteří si historicky pamatují, jak nacisté perzekvovali jejich kněze.
Pro uznání křivd na německém civilním obyvatelstvu způsobených československým státem, jeho úřady i fyzickými osobami by možná stačilo výslovně ocenit ty, o nichž je všeobecně známo, že léta vyvíjeli úsilí o rozvoj česko-německých vztahů a o smíření mezi Čechy a Němci.
Olgu Sipplovou na té schůzi rozhořčila slova jednoho soudruha (tak se nejen sudetští, ale všichni němečtí sociální demokraté oslovují), který dospěl k názoru, že se koncem třicátých let měli sudetoněmečtí sociální demokraté více snažit o spolupráci nejen s jinými sudetoněmeckými demokraty, nýbrž i s tehdejšími hitlerovskými národovci. Stará dáma se vztyčila v celé své zhruba stopadesáticentimetrové výši, zabodla směrem k pomýlenému soudruhovi do vzduchu prst a hlas jí zněl velmi rozhodně.
I sudetští Němci jsou politicky pestří
Politické spolky působí v sudetoněmeckém krajanstvu celkem tři. Kromě obou demokratických „obcí“ je to ještě i okrajový a nepočetný Witikobund (Vítkův spolek), jehož stoupenci koncem února prohráli dvojí hlasování v krajanstvu – sdružení jako celek znovu zvolilo za svého mluvčího a předsedu Bernda Posselta, který se jako občan, katolík i politik už léta v čele krajanstva i ve vedení své strany CSU snaží o dorozumění mezi Němci a Čechy. Loni a definitivně letos se mu podařilo změnit i stanovy krajanstva, vypuštěny byly, rovněž velkou většinou hlasů, slova o nároku na vlast a majetek. „Vždyť mi to taky trvalo dvanáct let,“ řekl mi Bernd, když jsem mu blahopřál k tomuto úspěchu.
Witikobund sleduje německá tajná služba jako pravicově extremistickou skupinu. Je také vítaným strašákem českých antigermánských národovců, jichž ale naštěstí ubývá asi stejně rychle jako vítkovců. Většina sudetoněmeckých krajanů se aktivně politické práce těchto spolků neúčastní, krajanské setkávání a ohlížení za minulostí má převažující kulturní a společenskou dimenzi. Koho ale nebaví dechovka a přehlídka krojů, může se účastnit zajímavých přednášek a besed. A Češi jsou ovšem vítáni, jejich přítomnost sudetoněmeckým krajanům ukazuje, že jejich mnohaleté úsilí při budování německo-českých mostů nebylo marné.
Předseda české vlády Bohuslav Sobotka, který je zároveň předsedou české sociální demokracie, ocenil v pátek v Mnichově pětadevadesátiletou Olgu Sipplovou za její zásluhy o obnovu demokracie, práv a svobod člověka a za její úsilí „o rozvoj česko-německých vztahů a smíření mezi Čechy a Němci“. Udělil jí medaili Karla Kramáře.
Kramářem za bratry Mašínovy proti komunismu
Pojmenování této medaile po Kramářovi je taková malá pomsta bývalého českého premiéra Mirka Topolánka, kterému to ale odpouštím, protože byl hrobařem asociální a národovecké ODS. Kramář byl hodně konzervativní a nacionalistický politik. Byl předsedou první československé vlády po vzniku Československa po osm měsíců až do doby, než jeho národní demokracie prohrála první popřevratové (komunální) volby. Proslul pak mnoha spory, vystupoval i jako tvrdý kritik Beneše i Masaryka. Ale hlavně byl znám svou láskou k carskému Rusku a ke slovanstvu a nenávistí k sovětské moci, jež připravila jeho a jeho ruskou manželku o rozsáhlé majetky na Krymu a ohrožovala jeho továrnu v Estonsku.
Demagogicky vystupoval Kramář i proti domácí levici. Pevnou a silnou součástí československé levice byla Německá sociálnědemokratická strana dělnická v Československu, mezi jejímiž členy byli i lidé, kteří pak v letech 1920 až 1921 zakládali komunistickou stranu. V roce 1919 získala německá sociální demokracie v německém jazykovém prostředí dokonce 47,9 procent hlasů. Byla to strana rodičů Olgy Sipplové a od roku 1936 i strana její.
Mirek Topolánek vymyslel Kramářovu medaili v zájmu svého poněkud pozdního boje proti komunismu, když nedosáhl glorifikace bratří Mašínových. Topolánkova „většinová“ vláda, opírající se o dva přeběhlíky, se chtěla udržet u moci pomocí Ústavu pro studium totalitních režimů, založeného ODS. Proto první člověk, jehož medailí v roce 2008 poctil, byl Josef Mašín. Bylo to chytré, medaili nelze snadno přejmenovat nebo zrušit, a tak Olga Sipplová toho Kramáře už nějak bude muset překousnout.
Olga Sipplová, rozená Stohwasserová, se narodila v roce 1920 v obci Stará Role, která je dnes městskou částí Karlových Varů. Pro své sociálnědemokratické přesvědčení a loajalitu Československé republice čelila po mnichovském diktátu a po okupaci země perzekuci ze strany nacistů. V době mnichovského diktátu uprchla z Karlových Varů do Prahy, ale v březnu 1939, kdy její rodiče emigrovali do Anglie, se odtamtud do Varů vrátila. V roce 1945 padl na frontě v Lotyšsku její manžel. V roce 1946 se v karlovarském Antifa-Büro marně snažila uspořádat poválečné soužití antinacistických Němců a Čechů a pomáhala antifašistům, aby nemuseli do „odsunu“. Sama pak s posledním transportem Antify v listopadu 1946 dobrovolně odjela do Bavorska, protože v Československu neměla žádné příbuzné a vadilo jí paušální odsuzování Němců. Stála pak u zrodu Seligerovy obce i u obnovování SPD, sociálnědemokratické strany Německa. Dlouhá léta pracovala v Mnichově pro Sudentoněmecké krajanstvo a pro bavorskou SPD. Za své úsilí o smíření mezi Čechy a Němci byla v roce 2002 vyznamenána Řádem za zásluhy Spolkové republiky Německo.
Uznání a vděk patří nejen Sipplové a Posseltovi
„Jsem si vědom toho, že mnoho našich někdejších německých krajanů, kteří zůstali věrni Československu a postavili se nacismu na odpor, často zejména sociálních demokratů, se místo uznání a vděku dočkalo křivdy v souvislosti s poválečným vyháněním a nuceným vysídlením německého obyvatelstva,“ uvedl Bohuslav Sobotka, když Olze Sipplové předával medaili. Bylo to v televizi a já jsem rád, že to nečetl. Říkal to z hlavy a přesvědčivě.
Každé slovo měl ale promyšlené. Ti, kteří se postavili nacismu na odpor, byli „často zejména sociální demokraté“. Ale tedy nejen oni. Sobotka tak pokračuje v cestě, kterou před deseti lety zahájil jeho předchůdce ve vedení strany Jiří Paroubek. Ten se ale omezoval na vstřícnost vůči sudetoněmeckým sociálním demokratům ze Seligerovy obce. Rozšíření objektů české sociálnědemokratické a vládní vstřícnosti na další skupiny Němců bude složitý proces, vzpomeňme jen problematickou postavu svitavského Němce a katolíka Oskara Schindlera, který byl za záchranu 1 200 životů vězněných Židů oceněn v Izraeli vyznamenáním Spravedlivý mezi národy.
Pro uznání křivd na německém civilním obyvatelstvu způsobených československým státem, jeho úřady i fyzickými osobami by možná stačilo výslovně ocenit ty, o nichž je všeobecně známo, že léta vyvíjeli úsilí o rozvoj česko-německých vztahů a o smíření mezi Čechy a Němci. Pro ty, kteří možná takové úsilí nevyvíjeli, ale byli poškozeni vyhnáním a jeho důsledky a také studenou válkou, která ve vztazích česko-německých teprve nyní končí, je asi třeba otevřít další humanitární projekty prostřednictvím Česko-německého fondu budoucnosti. Podle mých zkušeností jde spíše o to, aby se v České republice otevřely možnosti pro vnoučata vyhnaných, tedy pro stipendia a pro podporu při studiu a při pracovním působení. Tito mladí lidé mají o vlast svých předků skutečný zájem a chtějí jí pomáhat.
Symboly ale působí. A já si po Olze Sipplové nedovedu představit nikoho, kdo by si více zasloužil státní ocenění za úsilí smíření mezi Němci a Čechy než Bernd Posselt. Dne 4. června mu bude šedesát let.
Autor je novinář.