Plýtvám, plýtváš, plýtváme


Francouzi zakázali supermarketům vyhazovat neprodané jídlo. Problémy ale začínají už při jejich výrobě.

Na začátku února francouzský senát schválil zákon zakazující obchodům pod pokutou 3 750 eur vyhazovat neprodané jídlo či jej jakkoliv jinak znehodnocovat. Paragraf o plýtvání jídlem přilepený k zákonu o energetice, který prošel parlamentem už v první polovině minulého roku, byl v dalších čteních kvůli „technické chybě“ zamítnut. Nový, samostatný zákon ukládá povinnost odpovědně nakládat s neprodejným jídlem pouze obchodům s větší prodejní plochou než 400 m2, proti čemuž ze začátku supermarkety protestovaly.

Problém je nadprodukce

I když se článků oslavujících revoluční zákaz našlo u nás i ve světě dostatek, většina z nich se soustředila pouze na populistické rozdávání chleba chudým. V tomto případě zákon ukládá obchodům uzavřít smlouvu s charitativní organizací, které přebytečné jídlo daruje. A to je opravdu revoluční uzákonění potravinové charity, jež v důsledku vytěsňuje úvahy o nefunkčnosti nynějšího potravinového systému, v němž ani nadprodukce neumožňuje lidem důstojně se uživit. Ačkoliv tohle bude nejspíše jeho nejviditelnější a nejlíbeznější manifestace, zákon firmám především ukládá chovat se podle hierarchie cirkulární ekonomie: na prvních stupíncích stojí prevence vzniku odpadu, nikoliv jeho redistribuce. Přeposlání jídla je tedy nejen nebezpečné sociálně, protože rozděluje lidi na ty, kteří si ho můžou dovolit, a na ty, kteří nemůžou, a také odvádí pozornost od problematické nadprodukce jídla, která zatěžuje zdraví lidí, zvířat i životního prostředí.

Plýtvání potravinami je samozřejmě problém, ale osvěta spotřebitelů musí jít ruku v ruce s uzákoněným tlakem na výrobce a obchody.

Co se celkového plýtvání týče, už při prvním přijetí zákona se francouzské supermarkety ohrazovaly, že ve srovnání s domácnostmi vyhazují zanedbatelný objem jídla. A opravdu podle Harmuta Schrora z Eurostatu jsou domácnosti a jednotlivci v EU zodpovědní za skoro polovinu vyhozeného jídla, přičemž obchodníci pouze za sedm procent. Schror ovšem sám přiznává, že statistika plýtvání jídlem je stále přinejmenším problematická – data se vztahují k „odpadu obsahujícímu potraviny“, spíše než potravinovému odpadu. Stejně tak se složitě měří směsný odpad na úrovni domácností, a tak se většina statistik odvozuje z experimentálních modelů, nikoli z validního měření.

Kvůli plýtvání jídlem se tedy většinou bičují koncoví spotřebitelé, ať už je to již tradiční britská kampaň Love Food, Hate Waste nebo její nedomrlá napodobenina Nejsem plýtvák Českého rozhlasu. Naštěstí se už začíná mluvit i o tom, že samy supermarkety mají velký vliv na zbývající polovinu odpadu. Jako velcí odběratelé mají moc diktovat si podmínky ohledně vzhledu potravin, takže například jakostní požadavky na váhu, tvar či vzhled mají za následek vyhazování jídla (například zaorávání nebo zkrmování) ještě předtím, než se dostane do supermarketu, neřku-li doma na stůl. Supermarkety také rády uplatňují politiku „just-in-time“ objednávek, neboli právě na čas: nutí tak výrobce mít zboží na skladě bez ohledu na to, zda si jej poté objednají, nebo ne. To samé může platit u zemědělců, kteří aby splnili vysokoobjemové objednávky, vysadí toho víc, než je potřeba. Nehledě na to, že tradiční cenová politika „kup víc, zaplať míň“ (1 + 1 zdarma atd.) nás přímo vybízí k tomu kupovat víc, než dokážeme upotřebit.

Zastavte hnití

Francouzský zákon se tedy alespoň převratně soustředí právě na supermarkety. V Česku si podle Euromonitoru v roce 2014 rozdělilo 67 procent českého trhu s potravinami pouhých sedm řetězců. Soustředit kampaně proti plýtvání právě na šest korporací (Ahold mezitím koupil obchody Sparu), raději než na deset milionů spotřebitelů, dává tedy rozhodně větší smysl. Samozřejmě že domácí plýtvání je také problém, ovšem cílit veškerou pozornost jen tam je kontraproduktivní.

Ve Velké Británii proto získává na síle kampaň Stop the Rot (Zastavte hnití) neziskovky This Is Rubbish (To je nepořádek/blbost). V Británii se totiž právě vyjednává tzv. Courtaldova smlouva, což je dobrovolný závazek snížit plýtvání jídlem. Zatímco v první fázi (2005–2009) tento projekt iniciovaný britskou organizací WRAP cílil pouze na spotřebitele, v druhé a třetí fázi už zapojil i výrobce a obchodníky – ovšem se skromným cílem snížení produkce odpadu o sedm procent v druhé, a dokonce pouze o tři procenta v třetí fázi (kvůli recesi a následnému „růstu“). V poslední fázi, tedy 2015–2025 bude Courtauld hlavním konceptem snižování potravinového odpadu v potravinovém průmyslu a obchodu. Stop the Rot se proto zasazuje o co nejrobustnější koncepci, která by podle nich měla zahrnovat i odpad produkovaný v zemědělství (to, že je něco těžko měřitelné, neznamená, že se o to nebudeme snažit), a o ambicióznější cíle (třicet procent redukce místo navrhovaných dvanácti procent oproti roku 2016). Při tak koncentrované moci, jakou supermarkety mají, je těžké uvěřit, že řetězce nemají přehled o tom, kolik se toho v jejich dodavatelském řetězci z pole až do regálu vyhodí, a že nemají možnosti, jak tento odpad zredukovat.

Mašinérie kapitalistického konzumerismu

V Česku se zatím soustředíme převážně na koncové spotřebitele. Tento tlak také pramení z názorových výzkumů na téma osobního plýtvání, které je na rozdíl od tvrdé statistiky zkoumající odpad v celém sektoru poměrně jednoduché udělat. Podle výzkumu CVMM (ve spolupráci s Byznysem pro společnost) z dubna 2014 24 procent Čechů vyhazuje nespotřebované potraviny do koše a 32 procent je kompostuje. V lednu 2015 zjistil průzkum společnosti Simply5 a Ikea (ano, ta charitativní organizace, která platí minimum daní), že přes dvacet procent domácností vyhodilo jídlo během vánočních svátků. V říjnu 2015 přišel Ipsos s tím, že čtyřicet procent české populace (reprezentativní vzorek internetové populace) vyhazuje jídlo několikrát do měsíce.

Proč se podobné výzkumy nedělají i pro supermarkety a výrobce? Protože oni přece sami nic nevyhazují! Tak to alespoň vyplývá z článku britského Independentu, ve kterém se všech sedm řetězců včetně diskontů operujících v Británii přiznalo, že žádné jejich jídlo neputuje na skládky už několik let. Úroveň investigativní žurnalistiky odhaluje fakt, že „přiznání supermarketů“ působí jako čisté PR. Autorka článku se navíc ani neobtěžovala upravovat zájmena při kopírování odpovědí tiskových mluvčí.

Tlak na jednotlivce se tedy zdá být jen dalším kolečkem zapadajícím do neoliberální mašinérie kapitalistického konzumerismu. V něm jednotlivci přebírají odpovědnost nejen za sebe, ale také za problémy, které nutně nezpůsobili a jež běžně by měly zůstat v gesci státu (potravinová chudoba) nebo firem (plýtvání jídlem). Plýtvání potravinami je samozřejmě problém, ale osvěta spotřebitelů musí jít ruku v ruce s uzákoněným tlakem na výrobce a obchody. Raději než (pouze) francouzskou cestou by se Česká republika měla vydat po stopách britské kampaně zaměřené na supermarkety. Tedy nikoliv uzákonit potravinovou charitu, ale donutit supermarkety legálně (nejen dobrovolně!) udělat si pořádek ve vlastní výrobě. Ozývat se proti potravinové charitě je problematické – krátkodobě (či krátkozrace) se to zdá jako výhodné řešení. My ale potřebujeme i dlouhodobou vizi, budoucnost s minimální – nebo ještě lépe vůbec žádnou – potravinovou charitou a bez odpadu. Ani jedno, ani druhé francouzský zákon nepřináší.

Autorka studuje potravinovou politologii v Cardiffu.

 

A2LARM