Příběh Bakaly v OKD


Osud Ostravsko-karvinských dolů je ukázkovým případem zpackané privatizace. Její důsledky mají zdrcující vliv na celý region.

„Buy, strip and flip“ neboli „kup, ohol a prodej“ je standardní taktika private equity firem, tedy především investičních fondů. Celá trojfázová operace začíná nákupem určitého podniku s cennými aktivy, nejlépe prostřednictvím úvěru. Z takto získaného podniku jsou následně prodána případná vedlejší aktiva (asset striping) a „investor“ si vezme na podnik od bank úvěry, které však nepoužije na investice do rozvoje podniku, ale splatí jimi úvěr na pořízení podniku a vyplatí dividendy vlastníkovi. Poté je takto oholený podnik předhozen drobným investorům na kapitálovém trhu (např. formou primárního úpisu akcií), nebo, v horším případě, poslán do likvidace. Častým výsledkem takovéhoto postupu je na jedné straně profit investora a na straně druhé nezaměstnaní pracovníci, churavějící podnik ohlodaný na kost a rozvrácená komunita.

Hollywoodská fikce po ostravsku

Tento postup nalezl svůj odraz i v popkultuře, například v romantické komedii Pretty Women, ve které pod vlivem prostitutky se zlatým srdcem dojde k polepšení cynický investor Richard Gere, chystající se právě oholit a rozprodat loděnicI. Pomocí asset strippingu se také pokouší odpudivě chamtivý investor Gordon Gecko v podání Michaela Douglase ve slavném filmu Wall Street zlikvidovat aerolinky v obtížích. Morální ponaučení, jež si divák z filmů odnáší, by se dalo zjednodušeně vyložit tak, že za každým obchodem je třeba vidět reálné osudy jednotlivců i celých komunit. Zajímavé, a pro česko-slovenský vývoj možná typické, ovšem je, že někteří představitelé československých private equity firem se těmito fiktivními postavami inspirovali (například Patrik Tkáč).

Příznačné je, že obrovské zisky, které trosky OKD generovaly či v případě bytů stále generují a na kterých se stát mohl podílet, skončily u několika osob v daňových rájích.

Fikci hollywoodských filmů přetavila v českou realitu investiční skupina, jejímž tuzemským reprezentantem je Zdeněk Bakala. Cílem skupiny se v roce 2004 stala důlní společnost OKD, kterou tvořil konglomerát podniků a která byla jednou z hospodářsky nejdůležitějších firem nejen na krajské, ale i na celorepublikové úrovni. Součástí OKD bylo čtyřicet tisíc bytů, hotely, hliníkárna, železniční přepravní společnost, nemocnice, hnědouhelné doly atd. Stát po částečné privatizaci v devadesátých letech ovládal sice minoritní podíl, ale i ten, vzhledem k právním předpisům, stačil, aby zvrátil případná rozhodnutí, která by měla za následek ekonomické ohrožení společnosti, jakkoliv svých pravomocí nevyužíval. Tento zlatý poklad ve státních rukou neušel pozornosti finančních dravců.

První krok: “kup”

Je otázka, zda by nebyl vhodnější název „steal“ (ukradni) než „buy“ (kup). Na rozdíl od filmové předlohy nedošlo k nepřátelskému převzetí firem, ale naopak k naprosto přátelskému (možná až velmi) nákupu od státu. Málo zmiňovanou skutečností je, že privatizace minoritního podílu státu proběhla nadvakrát. Poprvé vláda zamýšlela prodat svůj podíl za směšných 2,25 miliard korun. Částka byla na první pohled tak nízká, že by neprošla u Evropské komise, a proto se po zrušení privatizace Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže privatizace musela opakovat znovu. Privatizační cena nakonec byla zvýšena na stále směšných 4,1 miliard. Samotné privatizace se sice Bakala a spol. přímo neúčastnili, ale v pozadí ji, jak vyplývá z dobových dokumentů, přes majitele Karbon Investu Koláčka a Votavu, Bakala celou řídil. Po nabytí státního podílu nic nebránilo vytlačení minoritních akcionářů a neomezené vládě Zdeňka Bakaly nad OKD. Další krok, asset striping, tedy oholení společnosti, mohl začít.

Druhý krok: “ohol”

Tento krok spočívá v prodeji výdělečných aktiv či zadlužení firmy a vyplacení dividend. Nejprve došlo k vytvoření společnosti NWR – ta se stala mateřskou společností těžební společnosti OKD. V roce 2008 akcionář vytáhl prostřednictvím dividend z NWR cca čtyřicet miliard korun, na které však samotná NWR neměla, a proto se musela kvůli dividendám zadlužit. Již dříve byly prodány některé podniky, například Al invest břidličná, Služby dolů s portfoliem 1 200 kladenských bytů či symbol hornické dovolené – hotel Tatranský permon. Zároveň byla oddělena aktiva přímo nesouvisející s provozem hornické činnosti, zejména bytové portfolio nebo přepravní společnost OKD doprava atd. Na dluh byla rovněž nakupována důlní mechanizace, podle některých odborníků nevhodná do specifických těžebních profilů. Zatímco černouhelná část byla oholena jako první, byty vzhledem k určitým obavám o sociální udržitelnost takového kroku přišly na řadu až později. Teprve tehdy, když se z(a)jistilo, že bude vzduch čistý a nebude následovat politická reakce, společnost NWR vydala dluhopisy s dlouhou dobou splatnosti a následně výnos z těchto dluhopisů použila na rozdělení dividendy majitelům ve výši 8,5 miliard korun. Kromě toho velká část bytů byla zastavena u tuzemských bank oproti poskytnutým úvěrům. Asset striping v učebnicovém podání.

Třetí krok: “prodej”

První fáze tedy nastala po roce 2008, kdy část akcií již zadlužené společnosti NWR byla dána k dispozici jiným investorům na kapitálových trzích, kteří uvěřili pohádce o černém zlatu v Polsku a ve Frenštátu pod Radhoštěm. Zisk z prodeje akcií se pohyboval v desítkách miliard korun. Další fází rozkradení bývalého holdingu OKD byl prodej zadlužených hornických bytů nadnárodnímu fondu nemovitostí, a to i přes sliby, že byty budou výhodně odprodány nájemníkům. Konečnou třetí fázi lze dnes sledovat takřka v přímém přenosu. NWR, mateřská společnost, v níž se koncentrují zisky a ztráty OKD, skončila za minulý rok ve ztrátě šest miliard korun, zároveň Zdeněk Bakala a Peter Kadas, jediní dva známí privatizátoři, oznámili svůj odchod.

Poslední dny a měsíce, kdy sledujeme neslavný konec privatizace OKD, jsou dobrou příležitostí k zamyšlení nad současným kapitalismem. Nezpochybnitelným faktem je, že polostátní OKD (v podstatných záležitostech měl stát jako menšinový vlastník poslední slovo) před konečnou privatizací byla zisková i přes to, že v roce 2002 byly ceny uhlí na nižší úrovni než dnes. OKD nebyla zadlužená a dávala práci lidem v regionu. Bydlení v bytech OKD bylo laciné a umožnilo desetitisícům horníků a jejich rodinám relativně slušnou životní úroveň, třebaže v ekologicky zdevastovaném kraji. Podnikání se mohlo díky tomu v regionu do jisté míry pomalu rozvíjet a stát nemusel doplácet miliardy na dávky související s bydlením a na podporu v nezaměstnanosti. To vše se s privatizací OKD a plným soukromým vlastnictvím drasticky změnilo.

Po dokončení privatizace došlo k prudkému nárůstu nájmů. A protože má současný vlastník bytů v hornickém revíru dominantní postavení, hornickým rodinám nezbývá než platit, nebo se odstěhovat jinam. Že ne všichni jsou ochotni tyto nájmy platit, je jasně patrné z úbytku obyvatel z karvinského revíru – za deset let odešly desetitisíce obyvatel a tisíce bytů zůstává prázdných. Lidem po úhradě drahého bydlení zbývá méně na útratu, což se citelně podepisuje na životní úrovni a následně to snižuje příjmy podnikatelů v navazujících službách a dále zvyšuje nezaměstnanost. Vysoké nájmy nejsou všichni schopni platit, a proto došlo i ke skokovému zvýšení objemu vyplácených dávek na bydlení ze stovek milionů na 1,4 miliardy v roce 2014. Velká část těchto peněz šla do kapsy privatizátorům. Ne každý podnikatel si však pohoršil – díky příspěvkům na bydlení a zneužívání dominantního postavení na trhu má společnost RPG byty, která je vlastníkem bytů po OKD, miliardové zisky. Příznačné je, že obrovské zisky, které trosky OKD generovaly či v případě bytů stále generují a na kterých se stát mohl podílet, skončily u několika osob v daňových rájích.

Další vyhlídky

Rána z milosti však Karvinsko teprve čeká. Propouštění tisíce horníků v Karviné a v Havířově bude znamenat existenční problémy pro pracovníky v navazujících službách a náklady pro stát. To ale není vše; už teď je jasné, že náklady na důlní rekultivace, jejichž výše bude nepochybně dosahovat mnoha miliard, ponese stát, respektive státní podnik Diamo, který má sanace na starost. Na druhou stranu, zdá se, že pro určité obory ekonomické zákonitosti nefungují. Propouštění a ekonomický úpadek kraje má obvykle za následek klesání cen bydlení – ať už vlastnického či nájemního. Jak však zjišťují mnozí nájemníci společnosti RPG, jejich nájmy dokonce vzrůstají. Je otázkou, zda jsou svědky neprozkoumaného ekonomického paradoxu, nebo sprostého zneužívání dominantního postavení.

Příběh jedné privatizace tedy nekončí a bude dál smutně pokračovat. Je mementem toho, jak touha několika lidí po bohatství dokáže ekonomicky zdevastovat celý region a ovlivnit životy desetitisíců lidí. Nepovedená privatizace může mít navíc zásadní důsledky pro sociální demokracii, jejíž předseda byl ostatně jejím konečným architektem. V obecních volbách v roce 2014, kdy situace nebyla zdaleka tak dramatická, ztratila ČSSD v Karviné třetinu hlasů (celkem procent) a v Havířově jednu šestinu, obdobně tomu bylo v Ostravě. Ztráta tohoto pro ČSSD strategického, lidnatého regionu, který byl vzhledem k přirozené levicové orientaci jeho obyvatel rezervoárem volebních vítězství ČSSD, může být pro socialisty fatální nejen pro nadcházející krajské volby, ale konec konců také pro příští volby celostátní.

Autor je právník.

 

A2LARM