Klinika již přes rok funguje jako autonomní sociální centrum. Je to prostor, v němž se pořádají přednášky, diskuse, promítání, několik pravidelných jazykových kurzů, včetně češtiny pro cizince. Je tu fotokroužek, rodičovský Mamatata klub, knihovna s (nejen) radikální literaturou, tiskařská dílna, tělocvična a vysílá odtud rádio StreetCulture. To vše je zadarmo, bez grantů, bez státních dotací, bez sponzoringu bohatých mecenášů, bez motivace zisku, ale také bez charity. Klinika funguje bez ředitele a uklízeček, bez profesionálních pracovníků, kteří by připravovali program pro pasivní účastníky. Klinika nemá žádné klienty. Je to samosprávný prostor, o který se starají ti, kteří ho užívají.
Klinika během roku v malém dokázala, že to, co spousta lidí nejspíš považovala za idealistické klišé, se může stát reálnou praxí.
Již na počátku kolektiv jasně deklaroval, co je cílem Kliniky: být prostorem, v němž se bude rozvíjet – kapitalismu navzdory – jiná lidská subjektivita a jiné sociální vztahy, založené na solidaritě, rovnosti, vzájemné pomoci, sdílení. Klinika chtěla být prostorem, kde se přímá demokracie praktikuje každý den, během samosprávy provozu centra a v politických aktivitách, kterými vstupuje do veřejného prostoru. Nikoli v její parodické podobě pří referendu za plentou, kde se rozhoduje o tom, jestli na zavřené hranice dáme pohraničníky nebo i ostnatý drát.
Klinika ale také chce být prostorem, kde se rozvíjí politická imaginace, která lidem rozšíří představy myslitelného a možného. Ve skeptické české společnosti, která ztrácí svoji „polistopadovou“ víru v dohnání kapitalistického západu s tím, že dobře už bylo, a naslouchá různým katastrofistům, apokalyptikům a spiklencům, se snaží rozvíjet autonomní politiku, která vychází z toho, že kolektivním úsilím můžeme měnit své životy a společnost teď a tady. Že rozpadající se kapitalistický status quo nemusí nutně vést zpět k opevněným národním státům založeným na etnicitě, náboženství či rase.
Zabít symbol naděje
Klinika během roku v malém dokázala, že to, co spousta lidí nejspíš považovala za idealistické klišé, se může stát reálnou praxí. V případě pomoci lidem na útěku Klinika sehrála důležitou roli: praktickou solidaritou inspirovala celou řadu lidí a stala se určitým symbolem. Vůbec ale nešlo o naivní „vítačství“, jak tvrdí jedni, ani o charitu, jak si myslí druzí. Jednalo se o vyjádření solidarity s někým, kdo se dostal do životní nouze, bez povýšeneckého poučování. Bylo v tom přesvědčení, že k těmto lidem, je třeba přistupovat jako k sobě rovným. Dnes utíkají oni před Asadem, či Islámským státem a velice snadno se může stát, že zítra budeme muset utíkat my před „slušnými Čechy“ z IvČRN a Bloku proti islámu, dostanou-li se k moci.
Klinika se stala symbolem pomoci a solidarity. Představuje totiž politiku naděje, že jiný svět – založený na volnosti, rovnosti, solidaritě a důstojnosti – je nejen možný, ale nutný a že záleží na naší aktivitě. Tato politika naděje je naprostý opak toho, co představují Konvička s IvČRN, Okamura, Černochová či Hampl, kteří využívají jen nejistoty lidí ve společnosti a jejich strachu z jiného a cizího, aby si na této politice budovali výtah k Moci. Noam Chomsky komentoval současný vzestup Donalda Trumpa v Americe slovy: „Lidé se cítí osaměle, izolovaně, bezmocně, jako oběti mocných sil, kterým nerozumí a které nemůžou nijak ovlivnit.“ Lidé se cítí bezmocní, frustrovaní, ale oproti třeba třicátým létům mnohem více izolovaní a atomizovaní. Neoliberální společnost své jedince individualizovala, každý je prý strůjcem svého štěstí a odpovědný jen sám za sebe. Zdá se, že dnes sklízíme nezamýšlené důsledky neoliberalizace společnosti.
Podle Chomského byla tehdy chudoba a bída objektivně větší, lidé ale zároveň měli naději. A ta dnes chybí. Máme experty na apokalypsy a katastrofické scénáře rozpadu civilizací. Strach, frustrace a beznaděj posouvají českou společnost směrem k autoritářštější podobě a směrem k nacionálně pojatému národním státu. Politika, která mluví o mletí lidí do masokostní moučky a upírání občanských práv vlastizrádcům, byla ještě nedávno nemyslitelná, dnes se stává součástí mainstreamu. Ještě nedávno bylo nemyslitelné, aby takové xenofobní názory úřady braly za legitimní argumenty, na jejichž základě se rozhodují. Dnes jsou jedním z důvodů pro úřední likvidaci Kliniky.
Klinika se ve společnosti stala symbolem. S Klinikou žije i politika naděje. A proto je třeba zabít Kliniku.
Autor působí na katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK a je součástí kolektivu Kliniky.