Producent hudebních utopií George Martin

Minulý týden zemřel ústřední producent Beatles George Martin. Jeho přístup k hudbě má co říct i dnešním hudebníkům.

Přídomek „pátý člen Beatles“ bývá připisován různým lidem – od raných členů kapely Petera Besta a Stuarta Sutcliffea přes manažera Briana Epsteina až po tour asistenta Neila Aspinalla. Nikdo si ale toto označení nezaslouží víc než producent George Martin, který zemřel 8. března ve věku devadesáti let. V šedesátých letech navigoval kvarteto z Liverpoolu k hudebním experimentům a spolu s Beatles za pochodu přepisoval pravidla populární hudby.

Proč v popu neexperimentovat?

George Martin se s mladíky z Liverpoolu potkal poprvé v červnu 1962 ve studiích Abbey Road, kam si je firma Parlophone pozvala na zkušební nahrávání. Výsledky nebyly nijak valné a obzvlášť jejich vlastní materiál byl otřesný. Když se ale Martin následně s kapelou sešel, její členové mu učarovali svojí bezprostředností. Když se jich zeptal, jestli se jim něco ve studiu nelíbilo, odpověděl mu prý George Harrison přidrzle: „Pro začátek se mi nelíbí vaše kravata.“ Tehdy Martinovi poprvé došlo, že Beatles nebudou jen další tuctová kapela, ale něco mnohem víc. „O kapelách toho moc nevím, ale tady máme cosi velmi pozoruhodného,“ řekl prý v zákulisí Brianu Epsteinovi, který se předtím několik měsíců marně snažil získat pro Beatles nahrávací smlouvu. O jedenáct měsíců později už kapela měla svůj první hit číslo jedna From Me to You a svojí živelnou energií zosobňovala novou vlnu beatových kapel, které měly zcela změnit pop.

Martin vnesl do populární hudby revoluční postupy jako hraní si s rychlostí pásky, pouštění zvuků pozpátku či stříhání a opětovné slepování pásek. Nahrávací studio se pod jeho vedením stalo laboratoří.

Sám Martin ale označení „pátý Beatle“ vehementně odmítal, protože si od divokých mladíků ze severu vždy udržoval určitý odstup. Byl pro ně spíš spolupracovníkem, mentorem a hlavně otcovskou postavou. Když viděl Beatles hrát na jejich domovské scéně, v liverpoolské nalívárně Cavern, umínil si, že je nebude přizpůsobovat uhlazenému stylu tehdejších úspěšných kapel. „Proč bych to dělal? Proč je nenechat takové, jací jsou? Nikdo předtím to neudělal, ale na druhou stranu já měl tehdy za sebou spoustu věcí, které nikdo předtím neudělal. Proč nezkusit v popu trochu experimentovat?“ vzpomínal Martin ve svých pamětech All You Need is Ears z konce sedmdesátých let.

Výjimečný dospělák

Aniž bychom chtěli nějak podceňovat talent Lennona a McCartneyho, jisté je, že bez George Martina by fenomén Beatles vypadal dost jinak. To on navrhl, aby se jejich druhý singl Please Please Me zrychlil a přestal znít jako unylá balada. Přesvědčil McCartneyho, aby v Yesterday zněly místo kytar smyčce. Strawberry Fields Forever složil z dvou odlišných verzí, a dosáhl tak úchvatného psychedelického efektu. Jeho nápadem rovněž bylo přidat do Penny Lane piccolo trumpetu. „George Martin byl na to, kým byl, tedy dospělákem, schopný neuvěřitelných experimentů,“ vzpomínal na spolupráci o patnáct let mladší Paul McCartney.

V polovině šedesátých let, kdy kvarteto začalo mít ambice posouvat svoji hudbu do neprobádaných končin, našli Beatles v Martinovi důležitého spiklence. Z otce se pomalu stával starší bratr, který uměl realizovat jejich poťouchlé nápady a byl vyzbrojen studiovými triky i znalostí aktuálních trendů v soudobé vážné hudbě. Na rozdíl od ostatních producentů měl formální hudební vzdělání – vystudoval hru na hoboj a kompozici, důležité ale bylo také to, že sledoval vývoj v nahrávacích technologiích. V následujících letech vnesl Martin do populární hudby revoluční postupy jako hraní si s rychlostí pásky, pouštění zvuků pozpátku či stříhání a opětovné slepování pásek. Nahrávací studio se pod jeho vedením stalo laboratoří, kde vznikala hudba, která byla něčím zcela jiným než jen pouhým záznamem kapely hrající na své nástroje. Společně s Philem Spectorem povýšil roli producenta na kreativní umění. Na rozdíl od despotického Spectora byl ale vždy muzikantům rovnocenným partnerem.

Baroko i syntezátory

Při práci s Beatles mohl využít dekádu zkušeností z nahrávání divadelních souborů, komiků, jako byli Peter Sellers či Spike Milligan, ale i vážné či lidové hudby. Ještě před prvním setkáním s Beatles vydal na začátku roku 1962 jako polovina projektu Ray Catode singl Time Beat. Vznikl ve slavné zvukové laboratoři BBC Radiophonic Workshop, kde se v té době soustředily experimenty s ranými syntezátory, a je považován za předzvěst pozdější taneční elektronické hudby. Možná, že v tom spočívala skutečná genialita George Martina – schopnost obsáhnout všechno, od hudby barokních mistrů přes divadelní kapely až k raným syntezátorům.

Martin je podepsaný pod všemi nejslavnějšími deskami Beatles, ať už je to Revolver, Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, takzvané bílé dvojalbum či Abbey Road, a chybí jen na poslední vydané desce Let It Be. Napsal také orchestrální pasáže soundtracků ke všem filmům Beatles. Kromě toho během šedesátých let také stihl natočit několik hitů s Gerry & the Pacemakers a připravil slavný „bondovský“ šlágr Goldfinger s Shirley Bassey. Po rozpadu Beatles pomohl Paulu McCartneymu se skladbou Live and Let Die ke stejnojmennému snímku s agentem 007 a o dekádu později s ním natočil hity Ebony and Ivory (se Stevie Wonderem) a Say Say Say (s Michaelem Jacksonem). V devadesátých letech vytvořil aranže k nové verzi skladby Candle in the Wind, kterou Elton John nazpíval po smrti princezny Diany. Dodnes je to nejprodávanější singl všech dob a Martin díky němu vybojoval hitparádové číslo jedna ve třech po sobě jdoucích dekádách. Celkově za svůj život jako producent stál za třiceti americkými hity číslo jedna, což z něj dělá největšího hitmakera všech dob.

V novém tisíciletí spolupracoval Martin se svým synem Gilesem na kolekci LOVE, která vznikla původně pro stejnojmenné představení Cirque du Soleil. Ve stylu tehdy módních mashupů skládají útržky ze skladeb Beatles do nových a často překvapivých spojení a výsledkem je hravá pocta, která zbavuje katalog nejslavnější skupiny všech dob otravné nostalgie (byť mashupové desky z internetu typu The Grey Album to dělají samozřejmě ještě mnohem důsledněji).

Hudební utopie

O zlaté éře experimentů na začátku druhé poloviny šedesátých let Beatles existuje spousta zábavných historek. Tady je jedna z nich. Když Beatles natáčeli své nejslavnější album Sgt. Pepper, dostal prý George Martin od Lennona při přípravě aranží k cirkusově znějící skladbě Being for the Benefit of Mr. Kite „jednoznačné“ instrukce: „Chci z muziky cítit piliny, Georgi!“ Zoufalý Martin si vzpomněl na parní varhany znějící v Disneyho Sněhurce, a když sehnal několik pásků se zvuky stařičkého nástroje, složil z nich zvukovou koláž chaoticky znějící cirkusové hudby. Lennon z toho ale pořád piliny necítil, a tak Martina napadlo udělat něco, co zcela zapadalo do ducha svobodomyslných nahrávacích session Beatles v roce 1967. Pásku nechal rozstříhat, útržky rozhodil po zemi a pak z nich náhodně slepil novou koláž. Teprve tehdy byl Lennon spokojený. „Sgt. Pepper je svým způsobem utopie,“ prohlašoval George Martin později a vystihl tak to, čím desky Beatles z konce šedesátých let okouzlovaly nejvíce – schopností stvořit něco, co ještě nikdo neslyšel. Kéž by si to z odkazu „pátého člena Beatles“ vzala současná generace hudebníků.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies