Syndrom Trump: probuzení autoritářských sklonů

Donald Trump se těší podpoře napříč celou společností USA. Výraznou část jeho příznivců tvoří lidé s autoritářskou osobností.

Ačkoli politický program Donalda Trumpa spočívá především v boji proti migraci, jeho případná výhra by ji možná dokonce posílila. Po zveřejnění volebních výsledků ze Super Tuesday, v nichž Trump triumfoval v sedmi z jedenácti států, byla totiž nejvyhledávanější frází ve vyhledávači Google otázka, „jak se odstěhovat do Kanady“. New York Daily News dokonce vydal Kompletní příručku pro útěk z Ameriky prezidenta Donalda Trumpa, v níž případným zájemcům líčí přívětivější destinace jako Singapur, Ekvádor nebo – se slovy „máte rádi Američany, ale nesnášíte Ameriku?“ – Trumpovo oblíbené Mexiko.

Přijde-li řeč na minority, nezdráhá se opustit civilizovaný diskurs a „nekorektně“ hovoří o Mexičanech jako sexuálních násilnících, o zabíjení rodinných členů IS nebo o střílení do muslimů kulkami namočenými v prasečí krvi.

Donald Trump má zkrátka obrovskou podporu, která se line napříč celým demografickým spektrem, a nijak zvlášť nevadí, že jeho prohlášení ve volební kampani jsou z více než 75 procent lživá. Volí ho mladí i starší, vzdělaní i méně vzdělaní, republikáni i demokraté, věřící i ateisté. Trump sice láká typy s radikálními názory, z nichž nemalá část podporuje okamžité vyhoštění milionů nelegálních imigrantů, leseb a gayů, případně Abrahamu Lincolnovi zazlívá osvobození otroků, ale pořád je tu značné procento lidí, kteří takto vyhranění nejsou, a přesto svůj hlas Trumpovi dali.

Trump a autoritáři

Po únorových primárkách v Iowě, kde Trump sice skončil za Tedem Cruzem, ale o jeho voličské oblibě už nemohlo být pochyb, se Amanda Taub z Voxu spojila s politology Stanleym Feldmanem, Marcem Hetheringtonem a Matthewem MacWilliamsem, kteří se již léta věnují studiu autoritářství, aby pomocí kvantitativního výzkumu zjistili, zda a v jaké míře existuje spojitost mezi autoritářstvím a podporou Donalda Trumpa (detaily spolu s grafy a použitou metodologií jsou zde).

Je důležité pochopit, že autoritářství jako osobnostní aspekt bývá často latentní a k tomu, aby začal člověk jako autoritář jednat, musí být „aktivován“ něčím, co vnímá jako hrozbu. John Steiner představil v roce 1980 koncept „spáče“, u kterého se za určitých společenských podmínek agrese aktivuje. Pár let na to Ervin Staub tvrdil, že agresivní a násilné tendence jsou u většinové populace běžné a za jistých okolností je extrémního násilí vůči ostatním schopna naprostá většina lidí. Podle výsledků je největší počet autoritářů, více než 65 procent, mezi republikánskými voliči. Naopak ti, kdo se na škále autoritářství umístili nejníže, byli téměř ze 75 procent demokraté.

Důvod této polarizace koření už v šedesátých letech, kdy se Republikánská strana (GOP) upnula k takzvané „jižanské strategii“, s níž chtěla získat sympatie nespokojených demokratů z Jihu. V té době po celé zemi probíhaly demonstrace za občanská práva, a GOP tak začala používat rétoriku „zákona a pořádku“ a vyprofilovala se jako strana tradičních hodnot, jíž jde o zachování stávající sociální struktury. Proti tomu demokraté se prezentují jako strana občanských práv, rovnosti a sociálního pokroku.

Autoritáři se nejvíce bojí konkrétních fyzických hrozeb. Právě oni mívají největší strach z takzvaného Islámského státu, íránské nebo ruské vlády, protože těmto nebezpečím lze přiřadit „tvář“ – ať už jde o hrozivého teroristu, zarytého ájatolláha nebo megalomana s prstem na atomové spoušti. Přispívají k tomu i konzervativní média typu FOX News, která svět obvykle líčí jako strašidelné místo, v němž Spojené státy neustále čelí vnějším i vnitřním hrozbám a prezident Obama proti tomu nic nedělá.

Strach ze změny

Kromě fyzických nebezpečí se autoritáři obávají i sociálních změn. V současnosti se tradiční genderové role rozpouštějí a nově se vyvíjejí i samotné standardy, jak jsou gender a sexualita diskutovány. Společnost se více diverzifikuje a na televizních obrazovkách častěji vídáme hrdiny napříč celým etnickým spektrem. Jenže autoritáři preferují sociální, ekonomické a politické hierarchie, které doposud trvaly, protože jsou známé, osvědčené a bezpečné. Pokud je nahrazuje něco jiného, vnímají to jako hrozbu, protože je to „cizí“ a destabilizující. Cítí-li takovéto ohrožení, hledají autoritu, jež slibuje, že tyto děsivé změny potlačí. Autoritáři obvykle nezavrhují jeden specifický druh sociální změny, ale všechny najednou. Odlišné skupiny jako hispánští imigranti, LGBTQ skupiny nebo muslimové mají společné to, že jsou považováni za hrozbu statu quo, což autoritáři vnímají jako ohrožení sebe samotných.

Často bývá animozita vůči sňatkům stejných pohlaví nebo imigraci vnímána jako manifestace homofobie, xenofobie či islamofobie, ale výsledky ukazují, že ve hře je víc faktorů. Podle Hetheringtona autoritáři nejvíce podléhají odstrašujícím zprávám o specifickém „jiném“, pokud je prezentováno jako cizí a nebezpečné. Tímto způsobem od 11. září vykreslují některá média muslimy, a proto je nejvíce odpůrců výstavby mešit mezi autoritáři. U někoho se autoritářský postoj vlivem strachu „spouští“ a stává se stejně destruktivním jako rasismus či xenofobie, protože legitimizuje demagogy typu Trumpa. Právě jeho příznivci nejvíce podporují extrémní řešení problémů a jsou ochotni upřednostnit vojenská řešení před diplomacií, znemožnit dětem imigrantů získat americké občanství nebo se nechat neustále monitorovat vládou. Největší rozkol mezi voliči Trumpa a voliči GOP je v tom, že republikáni nejsou na rozdíl od něj ochotni po podobných autoritářských řešeních takto explicitně volat.

Zásadní je rovněž, jakým stylem Trump černobíle redukuje komplexní sociální realitu na protichůdné póly – na silné proti slabým nebo nejlepší proti nejhorším. Nepoužívá komplikovaný jazyk plný politických vytáček, ale slibuje jednoduchá řešení složitých problémů. Přijde-li řeč na minority, nezdráhá se opustit civilizovaný diskurs a „nekorektně“ hovoří o Mexičanech jako sexuálních násilnících, o zabíjení rodinných členů IS nebo o střílení do muslimů kulkami namočenými v prasečí krvi. Trump podle Feldmana naplňuje klasický autoritářský styl vůdce, který je založený na jednoduchosti, síle a trestání.

Některé Trumpovy názory jsou bizarní a směšné. Nevěří na globální oteplování. Nemá problém s mučením lidí. Migraci by ve 21. století řešil stavěním zdi. V rozhovoru na CNN tvrdil, že neví nic o zakladateli frakce Knights of the Ku Klux Klan Davidu Dukeovi, který mu vyslovil podporu, třebaže o něm v roce 2000 napsal, že patří mezi lidi, „se kterými nechce mít nic společného“. Trump a jeho tým musejí vědět, že internet je plný různých memů a citací, které ho srovnávají s Hitlerem či Mussolinim, přesto se nezdráhá požádat své voliče, aby mu na mítinku zasalutovali pravicí. Dokonce i David Wright, protiislámský aktivista, který se svou skupinou ozbrojenců monitoruje americké mešity, a děsí tak muslimské obyvatele, se od Trumpovy rétoriky, která je i na něj příliš extrémní, distancuje.

Průběh Trumpovy kandidatury a dosavadní výsledky ale především ukazují, jak zásadní je pro úspěch takového člověka společenská atmosféra, což objasňuje leccos i o mikrokosmu České republiky. Trump má mnoho příznivců, z nichž spousta tleská hořící Klinice, protože v ní přece sídlí nepřátelští vlastizrádní sluníčkáři. Miloš Zeman, který ještě v roce 2013 odsuzoval nácky, se těší rekordní oblibě, protože se mu zalíbil jazyk kolektivní viny. Martin Konvička či Petr Hampl rozjeli slibnou kariéru v oboru lidské frustrace a s legrační podbízivostí ocenili Trumpův čerstvý titul „islamofob roku“. Jenže Donald Trump je všechno, jen ne spolehlivý a zásadový politik. To, že v současnosti profituje z xenofobie, je spíše politický marketing a populismus než nějaké osobní přesvědčení či autentická nenávist. To však nelze tak snadno říct o jeho příznivcích. Souboj o prezidentský post ve Spojených státech vypovídá mnohem víc o nás samotných než o Donaldu Trumpovi.

Autor vystudoval sociální a kulturní antropologii na FHS UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies