I teroristický útok, jaký Belgie v úterý ráno zažila na letišti Zaventem a stanici metra Maalbeek, vyžaduje chladnou komentátorskou hlavu. Lehko se řekne, těžko zařídí, když máte před sebou více než třicet mrtvých a zhruba čtvrt tisícovky zraněných, kteří náhodou čekali v letištní hale nebo cestovali hromadnou dopravou. A když Evropu – a nejen kvůli bezvízovému styku – tak nějak samozřejmě pokládáte za svoji širší, relativně bezpečnou vlast. Jde tu však o politiku, tedy o moc jedněch lidí nad jinými lidmi, a tak je nezbytně nutné se uhasit. Být kusem ledu, jenž horce žhne.
Riziková společnost
Vnější symbolika krvavého představení, které se v Belgii odehrálo, je jasná. Jestliže se teroristé odpálili u východu k odletům do Ameriky a v centru města poblíž sídel Evropské komise, Rady Evropy, Evropského hospodářského a sociálního výboru a Evropského parlamentu, jestliže vyplašili holuby ze sousedního parku krále Leopolda, pak je to jasné: Islámský stát si zase „podal“ Západ, Evropu i Ameriku. Podal si Euroatlantidu, liberální kapitalismus nevěřících, kteří nejenže nevěří v Alláha, ale příliš ani v ten svůj kapitalismus. Islamisté překvapivě snadno verbují nedávné konvertity, kluky, kteří vypadli od maturit a nesehnali práci ve svých evropských sociálních ghettech. Verbují i slušně placené inženýry s pocitem vyprázdněného smyslu života, anebo jen dobrodruhy, kteří si chtějí něco užít. Alternativou je bungee jumping, ale to už dávno není ta správná mezní situace – a navíc jde o ohavný byznys. Režiséři Islámského státu mají kde nabírat „lidské zdroje“ a nepřestanou s tím. Kdo by zahodil scénář, jehož dramaturgie se nehroutí?
Nejvíc mi vadí vzpomínka na vyhlášení „globální a neomezené války proti terorismu“ před patnácti lety. Právě z této války přece vzešly všechny podstatné problémy, které dnes řešíme.
Podívejme se na věc nejprve technicky. Když jsem 11. září 2001 psal komentář pro deník Právo s pohledem upřeným na hořící věžáky World Trade Center, zaláteřil jsem si na evidentně zpackanou práci tajných služeb. Dnes už vím, že investigace přípravy teroristických útoků se může občas zdařit právě jen tajným službám, pracují-li na tisíc procent a mají-li – to hlavně – z pekla štěstí. Takové štěstí měly v pátek, kdy byl belgickou policií na bruselském předměstí Molenbeek zatčen koordinátor pařížských masakrů ze 13. listopadu Salah Abdeslam. Z přestřelky 15. března unikl zraněný, ale spáchal fatální chybu, když opomněl zahodit SIM kartu svého mobilu.
Až dodatečně se zjišťuje, že úterní sebeodpalovači z bruselského letiště a metra, zřejmě bratři Chálid a Ibrahím Bakráví, byli personálně propojeni s pařížskými atentátníky. Dnes už všichni vědí a experti suše konstatují, že i o přípravě velkých akcí, k nimž došlo v Paříži a nyní v Bruselu, se dozví nanejvýš dvacítka lidí (mezi něž jsou ovšem kromě samotných atentátníků započítáváni i jejich rodinní příslušníci, kteří se zpravidla přesvědčivě dušují, že je čin jejich synů či partnerů šokoval). Jinými slovy: teroristé ve stádiu příprav svého činu operují v malé skupině nebo i jako jednotlivci a zanechávají minimální stopu. Máme k dispozici přesvědčivý příklad z opačného břehu, ze sféry islamofobního fašismu: norský pravicový extremista Anders Breivik dokázal docela sám připravit akci, při níž odpálením bomb ve vládní čtvrti v Oslu a ostrou střelbou na ostrově Utoya v kempu mladých sociálních demokratů za jediný den – 22. července 2011 – zabil sedmdesát sedm lidí a sto padesát jich zranil.
Vyjádřeno ještě jinak a zcela natvrdo: je prakticky nemožné takovým útokům zabránit, a to i s poměrně hustou sítí agentů-informátorů. Z toho pak dále přímo vyplývá, že ke skutkům, jaké se odehrály, bude zcela jistě a neodvratně docházet i v budoucnu. „Riziková společnost“ německého sociologa Ulricha Becka, jehož povýtce ekologickou tezi potvrdila havárie jaderné elektrárny v Černobylu v dubnu 1986, nabývá dnes jiných dimenzí – jejím jádrem je neuchopitelný, neodhalitelný a nezastavitelný terorismus, prozatím takřka výhradně islámský. Vzniká atmosféra nejen obecného ohrožení, ale skutečné hrůzy, která má všechny náležitosti filmových hororů.
Verbíři a přihrávači
A zde jsme u scénáře islamistů, jenž je přičítán konceptu šéfa irácké odnože al-Kajdy Abú Musaba az-Zarkávího a také jeho následovníkům, kteří irácký „emirát“ pozvedli k „chalífátu“ kvazistátní povahy a dopracovali jeho strategii. Základem je myšlenka, že ohrožení Západu a Evropy zvláště, jemuž nebude možné čelit, prohloubí vzájemnou nedůvěru mezi „standardními“ Evropany a těmi defavorizovanými předměstími starého kontinentu, v nichž jsou silně zastoupeni muslimové. Nedůvěra k úřadům je v těchto čtvrtích již nyní značná a se stoupajícím vlivem krajní pravice a islamofobie ve státech Evropské unie se v nich šíří ochranářské tendence nikoli nepodobné sicilské omertě – ať „naši lidé“ učinili cokoli, je třeba o tom mlčet. Štáby islámského terorismu doufají, že stoupající napětí, které v posledních měsících vzrostlo s uprchlickou krizí a tmelením hradeb evropské pevnosti, povede k výraznější sebeobranné mobilizaci obyvatel „nebezpečných čtvrtí“ (tak jim říká francouzská policie). A tím samozřejmě k další eskalaci vzájemné konfrontace a k verbování nových rekrutů na rozšiřující se bitevní pole.
Hrajeme tuto hru s aranžéry džihádu, přihráváme jim, kdykoli opakujeme lež, kterou vyvrací svým příkladem již zmíněný Breivik (a zdaleka nejen on): „Ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim“ (Miloš Zeman). Říkáme tím cimrmanovsky, ale bez špetky humoru, že všichni muslimové jsou sprostí podezřelí. Že žádný muslim by neměl být do Evropy vpuštěn a nejlépe by z ní měl být deportován. Na sociálních sítích za hrobového mlčení státních zástupců, povinných ze zákona stíhat i náhodně zachycené trestné činy, duní šokující a zvrácené, v nastaveném kontextu však logické výzvy k likvidaci „čmoudů“, mužů, žen i dětí, lidí určitých etnik, určité víry a kultury. Jako by nám nestačilo, že neumíme ani malé vraždící skupiny nebo i jednotlivce včas zastavit. Jako bychom toužili stanout tváří v tvář krvavé tsunami. Jak je vůbec možné, že tomuto sebevražednému šílenství nestojí volení politikové v cestě (pokud ovšem k němu přímo nepodněcují)?
Globální válka. Už zase
Ještě jedna hra se hraje. Média cpala do titulků, že „je válka“ v Bruselu, s nímž si to rozdali dva vraždící bráchové a ještě jeden grázl. Když mluví o válce učitelka mateřské školky nebo bruselský hasič, který utrpěná zranění ve svém služebním poměru až do úterka ještě neviděl, je to pochopitelné. Ale nelze jen tak vysvětlit – a už vůbec ne jako účinné protiteroristické opatření – hru na vojáčky, kterou ohlásil český ministr vnitra Milan Chovanec: „Pod vedení policie na krátkou dobu přejde několik set členů Armády České republiky. Byl bych rád, aby armáda byla v ulicích viditelná.“ Napohled se zdá, že někdo chce ušetřit za předvolební billboard. Ale bude to něco onačejšího, většího, vpravdě dějinného. Francouzský prezident François Hollande v úterý – takřka v pravé poledne – řekl: „Stojíme před globální hrozbou, a ta vyžaduje globální odpověď. Válka proti terorismu se musí vést po celé Evropě. Chladnokrevně a odhodlaně.“
Globální odpověď, chladnokrevná a odhodlaná válka proti terorismu – proti nanejvýš dvacetičlenným skupinkám, jejichž sešvagření členové jsou možná zasvěceni do akcí sebevražedných trojek? Co nehraje v této militarizaci myslí, v této psychologii obležené pevnosti, v téhle kasárenské perspektivě v demokratických kulisách? Skoro všecko, včetně elementární logiky. Terorismus přece sám o sobě nemůže být nepřítel, protože terorismus je metoda boje. Globální válka proti teroristické metodě by mohla dohnat Hollanda s Chovancem třeba i k sestřelování Obamových dronů nebo k eliminaci George W. Bushe inteligentní raketou. Nejvíc mi však vadí vzpomínka na vyhlášení „globální a neomezené války proti terorismu“ před patnácti lety. Právě z této války přece vzešly všechny podstatné problémy, které dnes řešíme. Vlastně neřešíme.
Autor je politický komentátor.