Tichem proti fašismu?

Přes tři tisíce demonstrujících včera pochodovalo centrem Bratislavy. Otázku „Co dělat?“ ale největší antifašistická demonstrace za několik let nemohla vyřešit.

Téměř ihned po potvrzení vstupu Ľudové strany Naše Slovensko (ĽSNS) Mariána Kotleby do slovenského parlamentu se začala sociálními sítěmi šířit pozvánka na protest s příznačným názvem Antifašistická mobilizácia“ V pondělí se v Bratislavě měly v šest večer sejít zástupy lidí vyjadřujících tichým pochodem svůj odpor vůči vstupu prokazatelných neonacistů na půdu slovenského parlamentu.

Společenská situace v téhle zemi se totiž v lecčem začíná podobat třicátým létům minulého století a výhledy do budoucna nejsou nijak zářivé.

Tak se i stalo – na náměstí Slovenského národního povstání dorazilo přes tři tisíce lidí, čímž se demonstrace stala zdaleka největší antifašistickou akcí, jakou v posledních letech Slovensko pamatuje. I přes netradiční tichou formu měl protest největší sílu v momentech, když se mluvilo nebo zpívalo. Hned na úvod pochodu se množství účastníků a účastnic přidalo k sborovému zpěvu legendární písně Bella Ciao a po relativně svižné procházce historickou Bratislavou dostala celá demonstrace dojemnou koncovku, když k přítomným promluvila přímá účastnice Slovenského národního povstání. Z jejího hlasu bylo cítit, jak moc se obává návratu již jednou prožitého – návratu plnokrevného fašismu. Společenská situace v téhle zemi se totiž v lecčem začíná třicátým létům minulého století podobat a výhledy do budoucna nejsou nijak zářivé.

Tristní politická nabídka

Na Slovensku zuří hluboký sociální konflikt, který si prakticky nikdo kompetentní nechce otevřeně přiznat. Místo toho se poukazuje na individuální morální selhání tam, kde bychom měli vidět selhání strukturální, a fatálním způsobem se tak podněcuje další přichylování veřejnosti směrem k radikální pravici. Pravděpodobná široká pravicová koalice v čele s nevypočitatelným lídrem strany Sloboda a Solidarita (SaS) Richardem Sulíkem může současnou socioekonomickou krizi ještě prohloubit sérií neoliberálních reforem, které způsobí další deprivaci nejzranitelnějších skupin obyvatelstva. Je bláhové myslet si, že Smer dosluhujícího premiéra Roberta Fica bude schopen v této konstelaci představit takhle vyčerpané společnosti smysluplnou a hlavně věrohodnou alternativu. Čím dál tím víc to vypadá, že vzhledem ke specifičnosti postkomunistického kontextu budou lidé s radikálně levicovou intuicí volit radikálně pravicové strany, pokud se zázračně nezjeví autentická levicová alternativa. „Tradiční“ pravice jim nenabídne žádné řešení, protože chudoba existuje na okraji její konceptuální výbavy. A Robert Fico svou možnost stát se konzistentním levičákem již dávno promrhal.

IMG_6376
Foto Peter Tkáč

Slovensko trpí zásadním nedostatkem politické imaginace. Dokázaly to již tyto volby. V momentě, kdy lid díky stávkám učitelů a učitelek nebo zdravotních sester vystřízlivěl z protiuprchlického spektáklu, obnažila se nekompetentnost celého politického spektra řešit reálné problémy. Voliči a voličky jim to dali přirozeně sežrat, protože nahlédnout za oponu zástupných problémů, které aspirovaly na to být nosnými v předvolebním boji, bylo opravdu snadné. Nedostatek imaginace se pak přetavil do situace, v níž je snadnější představit si nevídanou vládu složenou ze šesti až sedmi subjektů než polidštění slovenské ekonomiky a společnosti.

Antifašismus pro středopravé liberály

Ani včerejší protest nebyl výtryskem spontánní politické kreativity, spíše naopak – nebýt vážnosti situace a vysokého počtu demonstrujících, zřejmě by si na něj za pár dní už nikdo nevzpomněl. Individualizovaná a roztříštěná občanská společnost se na sociálních sítích nejprve nedokázala dohodnout, jestli podobný antifašistický protest není vlastně moc radikální, pokud se na něm bude zpívat Bella Ciao, načež jí přišlo divné, že by po protestu měla následovat streetparty. Tichá forma protestu se proto mohla zdát jako taktický manévr pro případ, že by někdo chtěl skandovat něco antikapitalistického či anarchistického. Organizační tým musel řešit nelehké dilema – jak nastartovat antifašistickou mobilizaci a přitom ji symbolicky napasovat do alternativního vesmíru pravicového liberála. Výsledkem tak bylo místy rozpačité ticho.

Slovensko má silnou antifašistickou tradici, která se teď musí stát opět nosnou součástí sdílené kultury napříč celou společností. Nejde tady ani tak o to lidi vzdělávat – voliči ĽSNS nejsou hloupí, jejich volba je vyjádřením jejich zájmů. Jde o to dokázat, že jejich volba je s jejich zájmy v rozporu a že si zaslouží důstojnou reprezentaci a zastání, což jim sbor neonacistů nikdy neposkytne. Součástí antifašismu totiž není povrchní morální odsudek, ale apel na stále větší solidaritu. Právě pěstování praxe solidarity na Slovensku úplně vymizelo. Vybudovat ji v kontextu této země znamená vydat se po zcela experimentální trase, mimoběžné se současnou politickou scénou, která spočívá v přeložení oprávněného hněvu do slovníku sociálního smíru. Takovéto skloubení nemůže být otázkou teorie – jde o zcela praktickou otázku. Pravda solidarity se nejprve musí prokázat v praxi.

Autor je filosof a spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image