Poslední roky jsme v postkomunistickém prostoru svědky vyostření autoritářské rétoriky a s tím i nástupu hněvu, který přestává být tekutý a namísto toho už začíná nabírat konkrétních podob. Ačkoliv se země Visegrádské čtyřky staly nejsilnějším hlasem odporu proti přijímání uprchlíků a koneckonců proti Evropské unii jako takové, i v západoevropských státech se nacházejí trhliny, díky nimž by se mohla sesypat celá konstrukce liberálního řádu, utvářeného v Evropě od konce druhé světové války. Bizarní karneval postkomunistického šílenství prozatím vynesl k moci maďarský Fidesz, polskou stranu Právo a spravedlnost (PiS) a na Slovensku dostal do parlamentu Mariána Kotlebu. V České republice sehrává roli ďáblova advokáta sám prezident, zatímco se vláda snaží lavírovat a tématu se pokud možno vyhnout.
Strašidla západního světa
V takovém kolotoči neštěstí jsme mohli snadno přehlédnout, že rakovinovým bujením postfašismu jsou nakaženy ve stejné či větší míře také země západní a severní Evropy, a nikoliv pouze východní periferie „starého kontinentu“. Ve Finsku skončila v posledních parlamentních volbách v roce 2015 strana Finové (dříve Praví Finové) jako druhá se ziskem bezmála 18 procent hlasů. Finští nacionalisté sice volají po etnicky homogennější populaci, jsou silně euroskeptičtí a konzervativní, nicméně osvojili si levicovou rétoriku, obhajující sociální stát a kritizují globalizaci. Podobným uskupením jsou Švédští demokraté, kteří jsou momentálně třetí největší silou švédského parlamentu. Tato strana, založená na nacionalistickém protiimigračním hněvu a některými označovaná za rasistickou a neofašistickou, získává v průzkumech veřejného mínění aktuálně kolem 20 procent. Stejné procento připisují veřejné průzkumy pravicovým populistům z Dánské lidové strany, kteří tak ztrácejí jen několik procent na vedoucí Sociální demokraty.
Společnost rozpadající se v důsledku migrační krize, jež se jí z velké části přímo nedotýká, obnažuje především svou vlastní vnitřní krizi.
Radovat se ale může i nizozemská Strana za svobodu (PVV) Geerta Wilderse, která dosahuje v průzkumech taktéž kolem pětiny všech voličských hlasů, oproti původním deseti procentům, které jí vynesly současných patnáct křesel. Švýcarsko se minulý rok stalo svědkem volebního vítězství Lidové strany, která kombinuje národní konzervatismus s neoliberálními reformami a přísnější imigrační politikou. Ve Francii je v čele průzkumů veřejného mínění Národní fronta Marine Le Pen se zhruba 25 až 30 procenty. Rakouskem obchází strašidlo FPÖ, kterému průzkumy aktuálně přisuzují přes třicet procent. V Německu pak znatelně posilují nacionalisté z Alternativy pro Německo (AfD) – na úkor CDU/CSU Angely Merkelové. Zatímco v posledních volbách se AfD ani nepodařilo dostat do Bundestagu, dnes se její preference pohybují okolo deseti procent.
Odstrašující je ale samozřejmě i postfašistická rétorika Donalda Trumpa, jehož úspěch v americké prezidentské kampani by znamenal bezmála globální hrozbu. Pro ilustraci takové situace si zkusme představit Miloše Zemana v čele největší světové supervelmoci a s většinou v Kongresu.
Na periferii
Poptávce po silné ruce se daří všude tam, kde strach a panika ovládnou veřejné mínění a místo racionality začínají pracovat atavistické a autoritářské tendence. Samotný kapitalismus není nic jiného než vertikálně organizovaný autoritářský systém, který ze hry na vítěze a poražené, nadřízené a podřízené, dělá samozřejmou součást našich životů a deprivuje široké vrstvy populace. Současný ekonomický systém nejenže není součástí řešení migrační krize, ale je pro toto řešení překážkou. Schopnost jinak velice flexibilního kapitalismu absorbovat marginální počet nově příchozích (asi dva miliony lidí do zhruba sedmisetmilionové Evropy) se limitně blíží nule. Proti válečným uprchlíkům se postavil strach ze ztráty postavení na trhu práce a existenční nejistota starých lidí, posilované neschopností národních států i Evropské unie smysluplně odpovědět na nastalou situaci. Ziskuchtivá média jen rozdmýchávají paniku, ze které nepokrytě těží, a ukazují tak limity tržní logiky v mediální sféře.
Neviditelná ruka volného oběhu zboží, kapitálu a osob najednou potřebuje ke své existenci žiletkové ploty na hranicích. Zatímco dobrovolníci a v lepším případě i národní vlády se budou snažit nově příchozí integrovat, kapitál bude stát opodál a dál bude tiše šumět na burzách. Tuto otevřenou kapitolu současných dějin je ovšem důležité zdůraznit především proto, že migrační vlny se – především vlivem intenzivních klimatických změn – stanou běžnou součástí našich životů. A na opačné straně žiletkového plotu se můžeme v průběhu 21. století snadno ocitnout i my.
Odstrašující zprávou pro všechny antiautoritářské a demokratické tendence je, na jak mělkých základech celý systém stojí. Vytvořili jsme společnost, která se při relativně malých poryvech větru pomalu kácí k zemi. Můžeme si přitom být jisti tím, že nás 21. století postaví před problémy daleko větší – před těmito výzvami patrně neobstojíme. Společnost rozpadající se v důsledku migrační krize, jež se jí z velké části přímo nedotýká, obnažuje především svou vlastní vnitřní krizi. Není celou pravdou, že jsme nesolidární s uprchlíky, s vyloučenými Romy a tak dále. Nejsme solidární prakticky vůbec s nikým, včetně sebe samých. Rozumíme pouze étosu vlastního zájmu, začali jsme tomu říkat zodpovědnost a považujeme to za občanskou ctnost. Nikoli snad díky tomu, že bychom si to zvolili jako „náš způsob života“, ale pouze proto, že jsme se adaptovali na pravidla hry, která nese jméno neoliberalismus.
Přerozdělování empatie
Vystrašit množinu separovaných lidských monád, kterou tak blahosklonně nazýváme „občanskou společností“, se ukazuje jako snadnější, než jsme čekali. Ať už se díváme na průzkumy veřejného mínění nebo na jeho manifestace na sociálních sítích a náměstích, stěží se ubráníme dojmu určité antihumanistické „deziluze z člověka“. Postkomunistické národy, kterým zaklepala na dveře realita přesahující jejich provinční horizont uvažování o světě, působí jako bezbranná vystrašená děcka, která volají o pomoc tatínky Zemana, Babiše, Orbána, Kaczynského nebo Kotlebu. Politika v komplexním světě ale nefunguje jako televize ze sedmdesátých let, do které se, když přestala fungovat, pořádně praštilo a všechno bylo zase v pořádku. Pokud do vysoce citlivé a křehké struktury politických sil dnes nelítostně uhodíme, dočkáme se mnoha nepředvídatelných turbulencí, především proto, že na druhé straně není porouchaný stroj, ale stejní lidé jako my se svými ambicemi, plány, sny a také velkou porcí zoufalství. Proud uprchlíků není možné vnímat jako nějakou inertní hmotu, které můžeme jednoduše postavit do cesty zeď a problém tak považovat za vyřešený.
V atomizované egoistické společnosti periferního kapitalismu, kde se všichni navzájem fackujeme, je jedinou možností pro emancipaci utváření solidární „etické substance“, která bude vnímána nikoli jako luxus pro ty, kdo si ji mohou dovolit, ale jako nezbytná podmínka přežití pro ty, kdo si nemohou dovolit vůbec nic. Je úkolem levice, aby artikulovala solidaritu jako základní nebo alespoň jeden ze základních principů organizace společnosti. Pokud postkomunistická levice odmítne vytvářet solidární étos a opřít jej o patřičnou ekonomickou, politickou a mediální infrastrukturu, pak nakonec společně s pravicí a kapitálem v zádech vybuduje hierarchizovaný národ s pochodujícími falangami holohlavých nihilistů uprostřed nezvladatelných klimatických a válečných turbulencí. Smyslem jakýchkoliv současných emancipačních sil je tudíž posun od autoritářské redistribuce tvrdosti směrem k solidárnímu přerozdělování empatie.
Takové požadavky nejsou jen ryze abstraktní. Na rétorice jednoty imigrantů, černochů, středních tříd i nezaměstnaných proti vládě úzké oligarchie je postavena kampaň Bernieho Sanderse, která slaví fenomenální úspěch a – ať už dopadne jakkoliv – může být zdrojem inspirace i pro unavené sociální demokraty v Evropě, kteří zoufale postrádají smysl vlastní existence. Sandersova kandidatura se ale vymyká standardním pokusům o získání parlamentní moci – především proto, že jasně artikuluje, že snaha o změnu vyžaduje vztah mezi reprezentující mocí a širokým lidovým hnutím. Z takového způsobu myšlení i jednání může postupně vzniknout nový způsob organizace politiky, který dnes tak zoufale potřebujeme pro uskutečnění společných cílů.
Autor je spolupracovník redakce.