Čekání na smrt laskavého otrokáře

,

Byla vám západní montovna málo? Tady máte sweatshop!

Debata o tom, kdo by mohl v příštích prezidentských volbách zvítězit nad Milošem Zemanem, má zatím jedinou odpověď: nikdo. Nejvážnější opozici mu dělá Miroslav Kalousek s tibetskou vlajkou. Zoufalý pohled na tohoto demokrata prorážejícího policejní kordon vede k tomu, že se místo promýšlení Zemanovy politické smrti čeká, až demokraticky zvolený panovník umře biologicky. Nic lepšího zatím nikoho nenapadlo.

Dlouhé střízlivění

Vysmívanou roli pokladače věnců Zeman uchopil jako funkci vrchního státního ceremoniáře, který sám sebe definuje jako symbol státu. Symbol velmi aktivní. Jeho včerejší projev k policii, ve kterém poděkoval za zásahy proti demonstrantům 17. listopadu 2015 a během nedávné návštěvy delegace z Číny, ukázal, kam až se dá formální setkání s bezpečnostními složkami posunout. Ve své krátké řeči Zeman pojmenoval své nepřátele a rozvraceče, především symbol korupce, Miroslava Kalouska a vedle něj autonomní centrum Klinika, pro hodně lidí představující alternativu k současnému systému. Korupčníci tak v Zemanově světě stojí po boku alternativců z Kliniky, na kterou 6. února útočili zakuklenci hořlavinami a kameny, přičemž policie, které Zeman děkoval, tomu nedokázala zabránit, ani později viníky chytit.

Zeman je laskavým otrokářem, na jehož vlídná slova velká část české společnosti čekala.

Zeman dokázal obohatit ekonomický konflikt levice versus pravice a k levicové rétorice proti (některým) ekonomickým elitám přidal útoky na všechno, co považuje za zkažené na současném Západě a co k nám nekriticky importuje dekadentní „pražská kavárna“ a další protistátní živly. Svou popularitu udržuje permanentní přítomností v médiích, kde účinkuje jako militantní obhájce národních hodnot a obyčejných lidí. V jejich jménu pak útočí na vybrané příslušníky elit. Otírá se o Bakalu, ale s Kellnerem létá do Číny, vysmívá se novinářům, ale pravidelně se nechává obletovat devótními mediálními pohůnky, bojuje se Sobotkou, ale proti Babišovi ani neštěkne. Neváhá se vysmát příjemcům sociálních dávek, ale daňové úniky tenistky Kvitové obhajuje.

V seriálu Louie přichází stand-up komik středního věku na schůzku se svým finančním poradcem. Chce sobě a svým dvěma dcerám koupit dům v Brooklynu v hodnotě několika milionů dolarů a zjišťuje, v jaké kondici jsou jeho úspory. „Louie, máš na účtu sedm tisíc dolarů. To je přesně desetkrát míň, než kolik bys musel měsíčně splácet na hypotéce.“ „Jenom sedm tisíc dolarů? A co… Obama?“ Jeden z nejznámějších amerických komiků dneška Louis C. K. se samozřejmě vysmívá absurdním nadějím, které Američané vkládali do Baracka Obamy. Věřili, že teď už půjdou jejich životy jenom strmě vzhůru a oni vystoupají blíž ke svým snům. Mnoho podporovatelů Zemana má toto své „obamovské“ prozření už dávno za sebou – ovšem s tím, že na jejich piedestalu místo amerického prezidenta kdysi stál Václav Havel.

Dost nejistoty pro všechny

Zbytky posametové víry ve spravedlivější společnost postupně vyprchaly a nyní se proměnily v nihilistický cynismus, „bezvýchodný, ale náš“. Zeman si ve své velké prezidentské show utahuje z libovolných postojů a životních stylů vymykajících se rovině „párek a pivo“ a činí tak s lehkostí zavedeného stand-up komika. Abstinence, vegetariánství, nekouření, to všechno Zeman s gustem zesměšňuje a chlubí se, že on má přes svůj alkoholismus a kuřáctví ve svém věku „prostatu jako panic“. Masku vitálního veselého burana si nasazuje na celé tělo a zesměšňuje i ty, kteří by rádi zlepšili aspoň vlastní životosprávu, když už nic jiného. Zeman žádnou naději nikomu nedává – hýčká jen beznaděj.

Nemusí to nutně znamenat, že prezidentovi příznivci pocházejí z nižších sociálních vrstev a bojují s neuspokojivou finanční situací. Jak ukázal nedávný průzkum Aktuálně.cz  (a obdobně v německých poměrech analytický text deníku Spiegel o voličích strany Alternativa pro Německo), významná část protestních hlasů dnes přichází od středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných a relativně zaopatřených lidí ze středních vrstev, kteří jsou nespokojení se svým společenským postavením. Spojuje je razantní odmítání vstřícného postoje k válečným uprchlíkům, ale také pocit, že jejich názory nemají v politice žádné zastoupení. Mají za to, že za jiných podmínek by mohli o budoucnosti své země rozhodovat právě oni.

Zemanovské tanečky totiž neobkružují jen ekonomické, ale především kulturní a sociální nerovnosti, které jsou každému systému vlastní. To, že takové množství českých občanů dnes pohrdá polistopadovým, liberálně-demokratickým vývojem, je příznakem doby, v níž se společenská shoda o příčinách a hlavně oprávněnosti existujících nerovností zcela rozpadla. Zároveň ale zmizela i jednota společnosti. Zůstaly sociální skupiny, které hodnoty a názory protistrany chápou jen jako prostředky k dosažení určitého politického či ekonomického cíle.

Jestliže někteří teoretikové označují éru postkomunismu, s její snahou co nejvěrněji imitovat vysněný Západ, za dětský věk, je naše současnost jakousi pubertální revoltou. Zjišťujeme, že zidealizované západní předobrazy mají trhliny a systémy, které jsme měli prostě jen přijmout, vycházejí z roky trvajících sociálních konfliktů, které si česká společnost nikdy neprožila. Za pojmy jako „práva sexuálních menšin“, „antirasismus“ nebo dokonce „feminismus“ pak nevidíme ty, kteří za tyto výdobytky desítky let bojovali v ulicích, ale jen „diktát z Bruselu“. Pochopitelně i na Západě existuje velký odpor proti těmto konceptům, které jsou vnímány jako výmysly teoretiků odtržených od života. V postkomunistických zemích se ale k odporu proti nim navíc přidává nostalgie po minulém režimu posilovaná zklamáním z posledních let.

Tady máte sweatshop

Výmluvným příkladem české pubertální revolty je nynější veřejná debata o zlepšování diplomatických vztahů s Čínskou lidovou republikou. Návštěva čínského prezidenta v Česku v zásadě ničím nevybočovala z dnešních mezinárodních standardů. Navázání spolupráce s Čínou je příznakem překreslení mapy mezinárodního obchodu a přechodu od bipolárního světa studené války k multilaterálnímu světu globálního kapitalismu. Mimo to Zeman v tomto ohledu pouze kráčí ve stopách svých politických odpůrců Nečase a Kalouska, za nichž vliv Východu na českou ekonomiku kupodivu rostl.

Obhájci Zemanovy mezinárodní politiky se často ptají, v čem bude spolupráce s Čínou horší než ty, které naše země už navázala. Správně bychom se ale měli ptát, v čem bude lepší. Jestliže odmítání jakýchkoli vztahů s Čínou můžeme spojovat s dětským věkem postkomunismu, který stále chce být západnější než Západ, pak je současná pubertální revolta vůči „havlovskému“ pojetí mezinárodní politiky doprovodným jevem ztráty národní identity v éře globálního kapitalismu. Na místo sebevědomého postoje, který by vycházel ze specificky české pozice ve světě a na jehož základě by země jednala, zde máme pouhé frackovské odmítnutí, za nímž nestojí jakákoli konkrétní strategie.

Když český prezident v čínské televizi hovoří o tom, že se jeho země konečně vyvázala z područí USA a Evropské unie, mělo by nás to zneklidňovat. Někde v pozadí jeho výroků cítíme odkaz na známé prohlášení maďarského premiéra Viktora Orbána o zavádění neliberálního státního zřízení. Lidská, sociální i pracovní práva jsou v tomto pojetí obětována vyššímu dobru společnosti – ve jménu zachování konkurenceschopnosti, výkonnosti a ekonomického růstu. Je to takové fašizující zkáznění pro potřeby neoliberálního trhu. Pro jeho zavádění u nás jsou ruské a čínské investice klíčové, protože vládnoucí třídě umožňují se ještě více vyvázat z politické korektnosti, ze zachovávání důstojných pracovních podmínek a alespoň elementárního dodržování lidských práv, a pod čínským a ruským dohledem v klidu pracovat na transformaci Česka v ekonomiku třetího světa. Byla vám západní montovna málo? Tady máte sweatshop!

Vládce typu Zemana, Orbána nebo Kaczyńského neusiluje o větší spoluúčast občanů na rozhodování, ale ani o to, aby se měli výrazně lépe. Musí jim stačit, že mají práci a ne dávky. Zeman se obrací na lidi, kteří často svědomitě, tvrdě a oddaně pracovali za neevropsky nízkou mzdu v evropských montovnách (které Zemanova pověstná politika investičních pobídek pro zahraniční investory kdysi pomáhala vytvořit). Dnes jim za jejich obětavou práci děkuje a zároveň dělá vše pro to, aby našel další způsoby, jak je pro dobro vlasti znovu co nejlépe obětovat. Zeman je zkrátka laskavým otrokářem, na jehož vlídná slova velká část české společnosti čekala. Pohladí své věrné po vlasech, ubezpečí je, že o jejich existenci skutečně ví, a za chvíli opět zapne výrobní pás. Tak málo stačí, aby si politik získal srdce poloviny národa. Zatím se opravdu nenašel nikdo, kdo by takto nízko nastavenou laťku zdolal a mohl Zemana politicky porazit. Neznamená to ale, že se nikdo takový objevit nemůže. Stačí málo.

Autoři jsou redaktoři A2larmu.

 

A2LARM