Co by se v Norsku určitě nestalo

Jednu z nejvýraznějších českých aktivistek Evu Zahradníčkovou vyšetřuje sociálka, údajně protože prý moc často jezdí do Idomeni.

Podle výpovědi Evy Zahradníčkové se důvodem pro šetření sociálky staly její humanitární aktivity v řeckém uprchlickém táboře Idomeni. Aktivistka, jejíž partner byl začátkem roku napaden islamofoby, tak dle svých slov dostává za své prouprchlické angažmá další dáreček – tentokrát v podobě nemístného zasahování do vlastních rodičovských kompetencí.

Není Eva jako Eva

Zhruba ve stejné době, kdy brněnská sociálka rozhodovala o předvolání Evy Zahradníčkové, se v řadě světových měst odehrály demonstrace proti norskému sociálnímu úřadu Barnevernet. Ten je u nás známý především skrze případ Evy Michalákové, která se už roky snaží získat zpět do své péče syny, kteří jí a jejímu exmanželovi byli odebráni na základě podezření ze sexuálního násilí. Ponechme stranou jednotlivé, velmi složité, aspekty případu. Vzhledem k tomu, že Barnevernet je důsledný ve svém mlčení (z přesvědčení, že tento postup je vždy nejlepší pro děti), je u nás k dispozici jen jedna verze příběhu – ta matčina. Rozměry, do kterých story o pronásledované české ženě vyrostla, jsou v lecčems až děsivě groteskní. Boj proti sociálnímu inženýrství a národovecké uchopení kauzy dovedly počátkem roku před norskou ambasádu Martina Konvičku, Petra Macha i Táňu Fischerovou zároveň. Barnevernet se stal symbolem útlaku a svévolného jednání. Jeho zarytí odpůrci byli schopni uvěřit i tomu, že jsou v Norsku rodičům děti odebírány za špatně vyčištěné zuby nebo nakřivo pověšený ručník, a chvílemi to vypadalo, že český prezident kvůli Michalákové vyhlásí Norsku válku.

Zatímco v řeckém Idomeni necháváme tisíce dětí přespávat ve stanech a na kartonech před branami naší civilizované Evropy, v Brně se řeší, jak usvědčit jednu z těch, kterým nevyhovující podmínky uprchlíků nejsou lhostejné.

Úvahy nad závažností obvinění v případě manželů Michalákových šly v záplavě mediální hysterie stranou a vše se vlivem rozostření hranic mezi národní hrdostí a představou o zájmu malých chlapců smrsklo do hesla „Vraťte nám české děti“.

O tom, že právě české děti končí v ústavech za mnohem banálnější „přestupky“ jejich rodičů (například za to, že si dovolili málo vydělávat nebo se narodili s nevhodnou barvou pleti), se napsalo už hodně. V případě Evy Zahradníčkové však sledujeme opravdu extrémně bizarní podívanou. Že by se však kvůli ní a jejím dětem chystal Miloš Zeman zpražit brněnský OSPOD přívlastkem „nacistický“ nebo že by Martin Konvička vyrazil solidárně demonstrovat před dům aktivistky, je krajně nepravděpodobné. Přitom právě na této kauze můžeme sledovat překračování úředních pravomocí a nemístnou intervenci do rodinného života v takřka ukázkové podobě.

Falešný příběh o krkavčí matce?

V prvé řadě je nutné si uvědomit, že čistě z právního hlediska nemá případ Zahradníčkové žádnou relevanci, tedy pokud OSPOD opravdu jednal na základě zhodnocení jejích prouprchlických aktivit. Žena pracuje na volné noze, zapojení do humanitární pomoci se věnuje ve svém volném čase. U většiny rodičů nám vůbec nepřijde na mysl, jak zvládají péči o své děti, a to ani s ohledem na jejich práci, natož na jejich volný čas. Chápeme, že do určité míry je to čistě jejich věc. Těžko si představit prodavačku ze supermarketu, jak celá orosená vysvětluje sociálce, proč se vždy polovinu měsíce vrací z práce kolem desáté večer a kde či s kým jsou v té době její děti. Stejně tak – a to už narážíme na čistě genderový stereotyp – se pravidelně nepozastavujeme nad absencí mužů v domácnostech.

Předmětem zájmu pracovníků OSPOD se rodič stává až s momentem podezření ze zanedbávání svých povinností ve vztahu k dítěti. I kdyby Zahradníčková trávila v Idomeni celý měsíc, jak se dle její výpovědi domnívala horlivá sociální pracovnice, která proces iniciovala, nemuselo by to ve vztahu k rodičovské péči znamenat vůbec nic. Právě ve faktu, že se možná celá operace rozběhla sama od sebe, na základě bulvární předsudečnosti, a ne opodstatněného podnětu, tkví základní problém. Těžko totiž uvěřit, že by sociálka projevila tolik proaktivního zápalu, kdyby se ze strany Zahradníčkové jednalo o jinou aktivitu prováděnou mimo práci – například plavání nebo pěší túry. Pokud tedy podání příšlo opravdu zevnitř OSPODu a jeho odůvodněním jsou časté výjezdy do Idomeni, tak jak o šetření své osoby vypovídá Zahradníčková, znamenalo by to vážný problém.

Především je ale zarážející vidět tolik odlišností v přístupu u dvou v zásadě podobných činností, totiž pomoci dětem a pomoci uprchlíkům (včetně dětí). To, co tvoří náplň hlavní pracovní činnosti jednoho, je pro druhého nutnou, ale dobrovolnou solidární aktivitou. Jeden by řekl, že pracovnicím OSPOD by nic nebránilo jednání Zahradníčkové pochopit, při troše optimismu snad i docenit. Zdá se, že opak je pravdou. A tak zatímco v řeckém Idomeni necháváme tisíce dětí přespávat ve stanech a na kartonech před branami naší civilizované Evropy, v Brně se řeší, jak usvědčit jednu z těch, kterým nevyhovující podmínky uprchlíků nejsou lhostejné, z toho, že pro samou lásku k cizím dětem zanedbává ty svoje.

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies