Foto Petr Vrabec
Když sepíšete petici a seženete pod ní podpisy, čekáte, že ji odpovědné orgány vyslechnou, nebo budou ignorovat, že ji projednají doopravdy, nebo jen naoko, případně – ve výjimečných případech – ji vyslyší. Dnes jsem poznal novou alternativu: postaví vás do situace, kdy vaše vypiplaná petice vlastně nedává vůbec žádný smysl.
Dům v Jeseniově ulici na pražském Žižkově, jehož dveře dnes všem zájemcům a potřebným otevírá kolektiv Autonomního centra Klinika, byl před více než rokem vypůjčen z majetku státu zastoupeného Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Tento úřad si s domem dlouhodobě nevěděl rady, dům byl prázdný a nikdo o něj neměl zájem. Po vypršení smlouvy o výpůjčce jsme iniciovali petici adresovanou zastupitelstvu hlavního města Prahy se žádostí, aby vstoupilo v jednání s ÚZSVM a pokusilo se dům v Jeseniově získat do svého vlastnictví. Proč? Vedení ÚZSVM s ředitelkou ing. Arajmu posledních několik týdnů vedlo intenzivní kampaň za vyklizení Kliniky a podnikalo právní kroky k ukončení její činnosti.
Na obranu Kliniky, jejího místa v našem městě i společnosti se s pronikavými argumenty zvedli jen zastupitelé a zastupitelky KSČM, Pirátské strany a Strany zelených. Ke schválení výzvy k jednání či podpory pro Kliniku jejich hlasy ale nestačily.
Ty byly často založeny na domněnkách o existenci kolaudačního rozhodnutí, údajné neměnitelnosti způsobu využití budovy či jiných zástupných důvodech. Nabízela se tedy představa, že dlouhodobě nevyužitý a evidentně nechtěný majetek od ÚZSVM převezme město, jehož zástupci a zástupkyně opakovaně Kliniku a její činnost podpořili.
Kámen v cestě
Včerejší schůze Zastupitelstva hlavního města Prahy měla naši petici na programu. Po úvodním slovu předkladatelky, předsedkyně kontrolního výboru, nevystoupili, jak by očekával jednací řád, zástupci veřejnosti, ale vskutku překvapivý host: legislativní náměstek ÚZSVM, jehož se naše petice nijak netýkala. Pevně usazen v čele jednacího sálu (nikoli pěkně vzadu jako tzv. veřejnost) nám oznámil, že před několika dny byla budova Kliniky převedena do správy Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), a tudíž není v bodu petice o čem jednat, protože budova už ÚZSVM nepatří. Tato informace se jako potvrzená objevila nedlouho před projednáváním našeho bodu v médiích, což spolu s neuvěřitelnou rychlostí, s níž MPSV o dlouhodobě nechtěnou budovu požádalo a bylo mu vyhověno, i s vskutku operativní (a neohlášenou) účastí náměstka ÚZSVM přímo na jednání vyvolává dojem, jako by snad ani nešlo o náhodný souběh událostí.
Další jednání již nebylo překvapivé. Jeden z prvních příspěvků zastupitelů a zastupitelek navrhl ukončení rozpravy (když „není o čem mluvit“), což zastupitelstvo promptně schválilo. Ani přes opakované snahy se nepodařilo rozpravu znovu otevřít a ke slovu se dostalo opravdu jen pár nejrychlejších. Vyslechli jsme si ohrané tirády moderních normalizátorů z ODS o tom, jak dobrovolníkům a dobrovolnicím na Klinice chybí nezbytná razítka, povolení a certifikáty, i stesky dalších, že pro občanský aktivismus samozřejmě jsou, ale, prosím, ne takhle. Odzbrojující byl argument, že Kliniku nelze podpořit, protože jak by k tomu přišli třeba vozíčkáři, kteří si žádný barák (podle pana zastupitele) obsadit nemůžou (ale můžou!).
Na obranu Kliniky, jejího místa v našem městě i společnosti se s pronikavými argumenty zvedli jen zastupitelé a zastupitelky KSČM, Pirátské strany, KDU – ČSL a Strany zelených. Ke schválení výzvy k jednání či podpory pro Kliniku jejich hlasy ale nestačily. Praha hodila Kliniku přes palubu. Klinika je pro českou politiku tím, co se v novozákonní řečtině označovalo výrazem „to skandalon“ – kámen úrazu. Je příliš spontánní, nemá štábní kulturu, nechce granty, chodí tam divně vypadající lidé, pomáhá těm, kterým nikdo pomáhat nechce. Tento kámen úrazu je postaven do cesty systému, který o sobě nepochybuje. A my vidíme, jak neobratně o něj zakopává.
Autor je učitel, politik a aktivista.