Eurasianismus, Rusko a putinský konzervativní obrat

Jaké jsou příčiny konzervativního obratu v Putinově zahraniční politice? A jakou roli v tom všem hraje známý propagátor eurasianismu Alexandr Dugin?

Zájem o ruský eurasianismus vzrostl v souvislosti s ukrajinskou krizí a zhoršením vztahů mezi Ruskem a západními zeměmi. Řada českých a západních komentátorů viděla právě v něm podstatu ruského odmítnutí Západu a především vzkříšení agresivního a imperiálního Ruska. V tomto pojetí má být údajně ideologií, kterou se pod taktovkou Alexandra Dugina (aka „Putinova Rasputina“) řídí kremelská zahraniční politika. Jaké jsou základní myšlenkové pilíře a zdroje ruského eurasianismu? Jak je to s konkrétním politickým vlivem duginovských teorií na zahraničněpolitickou strategii Kremlu?

Velmoc na periferii

Alexandr Dugin a současný neoeurasianismus navazuje na nejméně dvě důležité intelektuální tradice. První je domácí intelektuální debata mezi takzvanými zapadniky a slavjanofily, která se táhla jako červená nit celým devatenáctým stoletím a má svoji platnost až do dnešních dnů. V rámci těchto diskusí se formulovalo moderní civilizační pojetí Ruska, jeho vztahy k Evropě (a Západu) a také ruské pojetí Východu či Orientu. Druhou je dovezená tradice klasické geopolitiky z počátku dvacátého století, kterou právě Dugin do značné míry převzal a dál interpretuje jako směs exaltované ideologie, klasického velmocenského realismu a imperialismu s prvky postmoderny.

Alexandr Dugin dal gumiljovskému neoeurasianismu výrazně geopolitickou a imperiální podobu, ve které se mísí protizápadní a neliberální, konzervativní myšlenkový arzenál s prvky ruského nacionalismu, fašismu, okultismu, esoteriky, konspiračních teorií a velmocenské identity.

Kořeny klasického eurasianismu najdeme v prostředí ruských emigrantů, kteří odešli ze země po bolševické revoluci. Mnozí z nich promýšleli identitu Ruska, jeho postavení v projektu modernity a ve vztahu k Evropě či Západu. Kupříkladu Nikolaj Trubeckoj, jinak jeden z představitelů pražského lingvistického kroužku, napsal ve své studii Dědicové Čingischána: pohled na ruské dějiny ne ze Západu, ale z Východu (1925), že Rusko je ve skutečnosti a v pozitivním smyslu dědicem velké eurasijské mongolské monarchie Čingischána (a nikoliv varjažsko-byzantské kyjevské Rusi). Kyjevskou Rus dokonce považoval za neživotaschopný státní útvar, jehož historická role se vyčerpala. V pojetí Trubeckého Eurasie představovala prostor, jenž byl geograficky předurčen k politickému sjednocení, kterého dosáhl Čingischán a ke kterému ruský stát „instinktivně směřoval“ a jako „státní myšlenku“ jej přeložil pomocí přihlášení se k byzantinské tradici.

Trubeckoj a mnozí další promýšleli, často ještě nereflektovaně, specifický problém Ruska. V moderním světosystému totiž tato země měla a má rozporuplné postavení, které se nejnověji pokusil vystihnout rusista Vjačeslav Morozov. Rusko je podle něj „subalterní říše“, čímž se snaží popsat složitou souhru (či spíše disharmonii) periferního a velmocenského postavení, které Rusko charakterizuje minimálně zahraničněpoliticky, ale i z hlediska jeho subjektivity. Ruská mysl (zobecněně pojato) je utvářena touto specifickou, paradoxní situací. Ruský paradox vyplyne na povrch především ve srovnání s jinými velmocemi atlantického centra a jejich vlastním imperialismem. Ruskému imperialismu totiž v eurocentrickém světě skoro chybí komponent kulturní přitažlivosti neboli „soft power“.

Když chybí vlastní hlas…

Subalterní je v postkoloniální teorii ten, koho struktury moci zbavily vlastního hlasu a za kterého mluví jiní – v centru. Subalterní (tj. podřízené) postavení se totiž netýká jen mluvčího, ale také samotného jazyka. Jinak řečeno, eurasianismus lze chápat jako pokus dát Rusku doma i navenek vlastní hlas a jazyk. Slovy britského specialisty na Rusko Dominica Lievena: „Eurasianismus byl různými způsoby vedlejším účinkem složitého vztahu Ruska k Evropě ve smyslu méněcennosti a odmítnutí.“

Západní, liberální zrcadlo nabízelo imperiálně uvažujícím Rusům nepříliš pozitivní obraz a portrétovalo Rusko v podstatě jako zemi, které chybí důležité prvky toho, co Západ považoval za civilizované, moderní a liberální. Eurasianismus tak představoval jeden z mnoha pokusů o intelektuální „vzpouru“ postpetrovského Ruska v podmínkách hlubokého rozkolu, který petrovská modernizace přinesla. A vedle emancipačního náboje měl bezpochyby velmocenskou dimenzi ve vztahu k ruským ambicím.

Od Gumiljova k Duginovi

Nebylo náhodou, že renesanci eurasianismu přinesla sovětská perestrojka v osmdesátých letech minulého století. Tehdy se k němu vrátil ve svých studiích Lev Gumiljov, který do ruského eurasianismu přinesl nové etnologické přístupy. Nepracoval s pojmy klasické geopolitiky Moře a Souše, ale s pojmy Les a Step, jejichž aliance podle něj utvořila ruskou civilizaci či v jeho pojmosloví „superetnos“ jednoho civilizačně sdíleného, ale mnohonárodního prostoru. V jedné ze svých posledních studií Od Rusi k Rusku (1992) Gumiljov napsal: „Samozřejmě, že je možné vstoupit ‚mezi civilizované národy‘, to znamená do cizího superetnosu. Ale bohužel nic není zadarmo. Je nutné si uvědomit, že cenou za integraci Ruska se západní Evropou bude v každém případě plné odmítnutí domácích tradic a postupná asimilace.“ Postavil tak Rusko a západní Evropu proti sobě – ne jako komplementární superetnosy, ale jako vzájemně se vylučující entity obsažené v kategoriích cizího a domácího. Také v tomto případě se znovu projevil složitý ruský vztah k Evropě a Západu.

Alexandr Dugin dal gumiljovskému neoeurasianismu výrazně geopolitickou a imperiální podobu, ve které se mísí protizápadní a neliberální, konzervativní myšlenkový arzenál s prvky ruského nacionalismu, fašismu, okultismu, esoteriky, konspiračních teorií a velmocenské identity. To všechno zastřešuje navíc ještě jeho postmoderní eklektismus. V Duginově geopolitickém pojetí Západ či atlantismus („Věčný Řím“) není jen nekomplementární entita, ale hlavní konkurent celé ruské civilizace či „ruského světa“. I Dugin považuje v tradici klasické geopolitiky Eurasii za „zeměpisnou osu dějin“ či „heartland“, který je klíčem k nadvládě nad světovým ostrovem. Zápas o heartland Dugin vidí jako jakousi věčnou bitvu mezi Mořem (Západ) a Souší (Východ). V souladu s tím je dalším, klíčovým pojmem Duginova neoeurasianismu multipolarita jako alternativa unipolarity čili hegemonie USA po roce 1989.

Je nutné dodat, že Alexandr Dugin není jediným neoeurasianistou v dnešním Rusku. K tomuto proudu se hlásí různými způsoby a s různými odstíny (nejen expanzivně-imperiálním jako Dugin) politologové Igor Panarin a Sergej Karaganov, šéf komunistů Gennadij Zjuganov, nacionalista Vladimir Žirinovskij a mnoho dalších. Podobně jako jeho klasický předchůdce je rovněž neoeurasianismus otázkou politicky i myšlenkově různorodého proudu. Stejně pestré jsou širší názorové skupiny v samotné ruské zahraniční politice (zhruba ve škále: eurasianisté–pragmatici–atlantisté).

AP_199746631659
Pro Rusko je charakteristická složitá souhra (či spíše disharmonie) periferního a velmocenského postavení

 

Vzestup a pád profesora Dugina

Obvykle se konkrétní vliv Dugina rekonstruuje pomocí postavy silovika Igora Sečina (nyní výkonný ředitel společnosti Rosněfť) nebo kremelského politického technologa Gleba Pavlovského, který po roce 2012 odešel do opozice. Dalším jeho kontaktem měl být Vladislav Surkov, další kremelský politický technolog a autor (eurasianismem inspirovaného) pojmu „suverénní demokracie“. Dugin měl od devadesátých let dobré konexe mezi ruskou generalitou a bezpečnostními složkami, a to zřejmě díky tomu, že sám pochází z vojenské rodiny. V roce 2000 se měl podílet na dnes už neplatné verzi ruské bezpečnostní doktríny a je také známo, že Dugin má kontakty mezi extrémní pravicí v Evropě či v Turecku.

Alexander Dugin a jeho Ústav konzervativních studií má tedy relativně mocné (a asi i štědré) přátele, kteří zřejmě nějakým způsobem patřili k užšímu kremelskému okruhu. Bez zelené z Kremlu by totiž Dugin po roce 2002 nemohl experimentovat se svou Eurasijskou stranou. Přesto to není s jeho konkrétním politickým vlivem jasné. Americký specialista Jeffrey Mankoff lakonicky poznamenal už v roce 2009: „Přes jeho prominenci a konexe je Duginův vliv na politiku státu omezený vědomím, že jejich uskutečnění by pro Rusko mělo katastrofální důsledky.“ Dugin nezískal žádné státní vyznamenání a nebyl jmenován do poradních orgánů prezidenta či do Občanského fóra. Neobjevuje se ani ve zprávách mapujících nejbližší okolí Vladimira Putina („politbyro“ 2.0). Jasný také není konkrétní vztah mezi Putinovým hlavním zahraničněpolitickým stratégem Sergejem Lavrovem a Duginem.

Na druhou stranu by pozornosti nemělo ujít, že především v prvních měsících roku 2014, po anexi Krymu a v době horkého konfliktu na východní Ukrajině byl Alexandr Dugin velmi výraznou mediální vějičkou, která měla na jednu stranu legitimizovat ruskou politiku na Ukrajině a na druhou mást Západ o vlastních záměrech Kremlu. Podobně tomu bylo v době konfliktu s Gruzií v roce 2008. Jeho role byla v obou případech spíše ideologická než strategická a týkala se především otázky Novorossiji, která ovšem ztratila během posledního více než roku politickou relevanci.

V červenci 2014 byl Dugin náhle „uložen k ledu“. Přispělo k tomu zřejmě Duginovo mediální prohlášení, ve kterém vyslovil svůj návod na „řešení“ ukrajinské krize. Tvrdil, že řešením konfliktu je Ukrajince „zabíjet, zabíjet, zabíjet. Neměla by tam být už žádná konverzace. To si myslím jako profesor“. Následoval překvapivě rychlé ukončení pracovní smlouvy s Moskevskou státní univerzitou. Petici za Duginovo uvolnění podepsalo tehdy na dvacet tisíc lidí, takže kauza měla veřejný ohlas. Sledování dalších aktivit Dugina po odchodu z univerzity ukazuje, že má k Putinově ukrajinské politice rozporuplný, či dokonce zahořklý vztah. Například v lednu 2015 řekl, že si Putin chystá Majdan a demontuje sám sebe, protože hledá kompromisy se Západem, a dokonce mu prorokoval osud Kaddafího, Husajna či Miloševiče.

Eurasie a Putinova politika

Není pochyb o tom, že Dugin patří k největším mediálním popularizátorům eurasijského přístupu k postsovětskému prostoru. Duginův význam zdánlivě zvýšil také Putinem před časem anoncovaný eurasijský integrační projekt. Jak ale upozorňuje přední americká specialistka na ruský eurasianismus a nacionalismus Marlene Laruelle, Duginův vliv je zde přinejmenším diskutabilní. Průniky mezi neoeurasianismem a tímto novým projektem totiž končí v podobném prostorovém vidění Eurasie, které není ničím privilegovaně duginským.

Jak Laruelle pokračuje: „Pokud se ponoříme do obsahů eurasijského projektu ve smyslu politických hodnot a ekonomických politik, brzy mezi nimi objevíme kritickou disonanci. Eurasijská unie si totiž z neoeurasianismu nepřevzala nic při definování svojí politické a ekonomické strategie pro region.“ Zde Laruelle znova poukazuje na nutnost sledovat nejenom povrchní shodu v pojmech, ale také jejich vnitřní obsahy a konkrétní politickou instrumentalizaci. Paradoxní je, že v původním Putinově pojetí z roku 2011 byla Eurasijská unie projektem komplementárním s Evropskou unií, vystavěným na myšlence Velké Evropy. Putin tehdy doslova psal: „Eurasijská unie se bude stavět na univerzálních integračních principech jako nedělitelná část Velké Evropy, sjednocená společnými hodnotami svobody, demokracie a tržních zákonů.“ Tezi o Velké Evropě ostatně ruská zahraniční politika dodnes neopustila, jak to ilustruje například stať Sergeje Lavrova pro časopis Russia in Global Affairs z března 2016.

O konzervativním putinském obratu v ruské (zahraniční) politice po roce 2012 nemůže být pochyb, i když v řadě ohledů jde pouze o novou interpretaci putinského programu z roku 1999. Nicméně tento obrat má také svoji vnitřní politickou logiku, která reaguje a reflektuje domácí důsledky transformace a faktickou probíhající krizi ruského postsovětského modelu rozvoje (čili je vlastně další krizí ruské modernizace). Reaguje také na změny v mezinárodních vztazích, pojímané v ruském čtení velmocensky a realisticky. Je nepochybné, že ukrajinská krize některé eurasijské prvky v putinské konzervativní ideologii posílila. Dnešek má svou historickou paralelu v podobě národního bolševismu dvacátých let dvacátého století. Tehdy se Ukrajina a perspektiva její ztráty stala hlavní rozbuškou pro spojení bolševismu a velkoruského nacionalismu. Historická kontinuita a diskontinuita utvářejí i dnešní eurasianismus a posilují dynamiku dalšího konzervativního cyklu Ruska.

Ruský filosof Nikolaj Berďajev řekl o klasickém eurasianismu, že je to „emocionální reakce intelektuálních a tvůrčích kruhů na proběhlou katastrofu“. Myslel tím revoluci v roce 1917. Podobně lze chápat i současný ruský neoeurosianismus, a to bez ohledu na jeho špatně čitelné vztahy ke Kremlu, uzamčené v černé skříňce ruského hybridu. Není totiž tajemstvím, že nejen dnešní Kreml chápe ruskou transformaci devadesátých let pouze jako další ruskou „smutu“ či katastrofu.

Autorka je komparativní historička.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies