Po víkendovém sprejerství neonacistů a pondělní protifašistické demonstraci na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze na podporu podniků HateFree Culture (HFC), pocákaných hnědou úderkou, se už ze všech stran – zleva zprava, shora i zdola, korektně i podpásově – rozebralo, co všechno je na tom všem špatně. Nepřátelé demokracie odnepaměti útočí hlavně na slabé články establishmentu. A jedním z nich je nepochybně i agentura HFC, v jejíž slabosti, která je asi stejně velká jako dobré úmysly jejich pracovníků, se odráží mizerné povědomí české společnosti o tom, co je podstatné, co se vůbec děje a co z toho může vzejít. Je to slabost panující ideologie, v jejímž rámci přesvědčení demokraté neustále staví hradby z písku a usilovně si řežou větev, na které spolu s nimi všichni sedíme.
Přírodou proti přírodě
Ondřej Slačálek vystihl invaliditu hesla HateFree „Nenávist ti nesluší“, když se podivil, jak lze pouhými třemi slovy problém určitých politických postojů a rasismu „depolitizovat, psychologizovat a estetizovat“ zdůrazněním emočních a subjektivních kategorií. Tento přesný výpad, dodávám, směřuje proti celé ideologii liberálního kapitalismu, která přece už dávno, od samotných svých počátků, všechny sociální jevy – od miliardářství po bezdomovectví, od členské základny klubu Mensa po aspiranty na péči blbince (podle výše IQ) – transformuje na osobní biografie, na „přirozené“ přednosti či nedostatky toho či onoho individua.
Žijeme v situaci, kdy historická paměť zmizela a kdy se tedy s ostrou kritikou liberálů a pohoršením metropolitních středňáků může setkat i to „nenávistné“ a „neslušivé“ heslo „Smrt fašismu“. Heslo, jež stojí u základů moderní Evropy.
Takovýto přístup se navíc v naší době, s rostoucí oblibou evoluční psychologie a genetických oslích můstků, stále víc blíží k přímočarému biologickému determinismu. Ten svého času už dospěl – zneužitím poněkud sofistikovanějších výkladů profesora Františka Koukolíka – k novinovému titulku: Koukolík: Pravice, nebo levice? Záleží na genech (iDnes, 7. listopadu 2012). Rasismus, zvažující „přirozené“ rozdíly například v IQ mezi bílou, černou a žlutou rasou, je odtud – od úvah o „přirozených“ odlišnostech v mentalitách „rozeného“ totalitáře a demokrata – už co by kamenem dohodil, nadohled, ne-li na dosah. Samozřejmě, že rasismus a jeho „liberální“ či „vědecké“ zdroje a prekurzory sotva mohou být účinnou hrází proti neonacistům, věřícím v krev, půdu a – tak jako většina z nás – v „sobecké geny“.
No pasaran? Ano!
Kdyby byli antifašističtí liberálové důslední a nechtěli zůstat ve svém zápase jako kůl v plotě bezmála po jakešovsku, v pozici předem poražených, museli by strpět po svém boku levici, včetně levice radikální. Ne, dostali z toho naopak politické spalničky. Internacionála, rudé prapory a sevřené pěsti na transparentech nad antifašistickým davem na náměstí Jiřího z Poděbrad vedly HFC nebo i chrabrého protikorupčního senátora Václava Lásku ke konstatování, že na podobné akce si příště nechají zajít chuť. Totalitní marxisté a komunistické tendence přece kompromitují jejich boj za svobodu, čistý jako tvář bohorodičky.
Vždyť je to jasné: „V okamžiku, v němž doktrína marxistického socialismu dosáhla moc, začala selhávat“ a vedla k „ještě většímu zbídačování jedince“, napsal kdysi dávno nacistický měsíčník určený agitátorům NSDAP, který mimochodem své cílové skupině radil: „Propagandista musí myslet subjektivně. Zcela subjektivně a jednostranně!“ (Politische Propaganda č. 4/1934, str. 323–332). Také s tímto „liberálním“ materiálem v hlavách – v jeho nejmodernějších výplodech a přijatelných převtěleních – se jen obtížně bojuje proti neonacistům. Vyháněním levice z demokratických zákopů se jim naopak otevírají dveře dokořán. No pasaran? Ale kdepak, takhle určitě projdou.
Menší zlo
Dějiny se rády opakují. Ne vždycky jako fraška, jak tvrdil Marx, pokaždé však v nějakém jiném kontextu. V nějaké jiné „přelomové“ souvislosti, která dovolí, aby se dávno odhalené hrůzy znovu dožadovaly „svobody slova“ i konání (nejnověji v boji proti „politické korektnosti“). Česká společnost a celá středovýchodní Evropa jsou dnes z nějakého důvodu přesvědčeny, že zažily „marxismus v praxi“ a že jsou touto zkušeností na věčné časy obohaceny a varovány. Od Černé knihy komunismu přes ÚSTR a Orientaci Lidových novin až po Zemana s Ovčáčkem je nám pro jistotu ještě vtloukáno do hlav, že mezi nacismem a komunismem (pravicovým a levicovým extremismem) patří rovnítko. A hned se dodává, že komunismus byl, je a bude – když se to vezme kolem a kolem – horší. Odhlédneme-li od inovační aritmetiky mrtvol, v níž jsou komunismu připisováni i mrtví ze zahraničních antikomunistických intervencí, najdeme tu skutečné poklady ducha.
Tak historik Václav Veber exaktně zjistil, že na rozdíl od komunistické totality „nacistická forma vlády (…) nebyla tak důsledná, všudypřítomná“ (Soudobé dějiny č. 1/2012). Inu, menší zlo. Miloš Zeman v rozhovoru s Renatou Kalenskou před časem rovnou konstatoval, „že komunismus byl svým způsobem nebezpečnější než fašismus“, protože „jeho ideály byly krásné“, zatímco v Hitlerově Mein Kampf „nacismus brutálně odhaluje svoje cíle“ (Lidové noviny, 8. listopadu 2004). To dá rozum. Ale rozum už nebere, z jakých tedy důvodů právě Zeman letos v únoru v Bratislavě brutálně odhalil, že evropská kultura „je neslučitelná s (islámskou) kulturou nenávisti vůči nevěřícím a s kulturou založenou na snaze podrobit si tyto nevěřící a udělat z nich své otroky“. Z jakých důvodů srovnal muslimy s našimi „nepřizpůsobivými“ a položil si otázku, „proč tuto kategorii ještě zvětšovat“? Jestli tohle není „krásný ideál“, potom to musí být výzva k eliminaci podlidí.
Smrt fašismu. Co jiného?
Tož takhle tady žijeme, v té Czechii. Tak tady bojujeme proti neonacistům, těšíce se mohutné podpoře vládnoucích idejí, politické moci a intelektuálů, kteří se ve šlamastykách věru vyznají a myslí to s námi dobře. Žijeme v situaci, kdy historická paměť zmizela a kdy se tedy s ostrou kritikou liberálů a pohoršením metropolitních středňáků může setkat i to „nenávistné“ a „neslušivé“ heslo „Smrt fašismu“. Heslo posvěcené dějinami. Heslo, jež stojí u základů moderní Evropy, která je – navzdory pohraničním drátům proti „nepřizpůsobivým“ – kupodivu stále ještě svobodná.
Autor je politický komentátor.