Na stránkách čtvrtého vydání filosofické revue Badiou Studies se objevila brilantní stať, jež měla za cíl propojit metafyzický svět francouzského myslitele Alaina Badioua s queer teorií. Esej Ontology, Neutrality and the Strive for (non)Being-Queer mladé doktorandky Benedetty Tripodi ale vyvolal nečekaný rozruch.
Jak vyrobit falzum?
Esej plná brilantních myšlenek a dlouhých citací jednoho z nejmedializovanějších francouzských filosofů – který už má svou vlastní revue, přestože ještě nenatáhl bačkory – má ovšem jednu vadu. Autorka Benedetta Tripodi je smyšlenou postavou, jednorázovým výplodem francouzských filosofů Anouky Barberousse a Philippa Hunemana. Celá záležitost je pro „nejvýznamnějšího žijícího francouzského filosofa“ o to nepříjemnější, že samotný Badiou je členem redakční rady časopisu Badiou Studies. Ten se snažil celou věc vysvětlit tím, že daný článek se dostal do tisku takřka nedopatřením, jelikož jeden z recenzentů byl pro publikaci a další nikoliv. Naštěstí však převážil zdravý rozum a světlo světa spatřil článek plný roztodivných pasáží, jež napodobují styl a způsob vyjadřování Badioua a především jeho epigonů.
Sepsat filosofické falzum není obtížné. Stačí pozorovat texty, jež vycházejí v dané revue, najít jejich společné stylistické prvky a pak je využít v praxi.
Jak tvrdí autor a autorka parodického podvrhu, sepsat filosofické falzum není obtížné. Stačí pozorovat texty, jež vycházejí v dané revue, najít jejich společné stylistické prvky a pak je využít v praxi. Styl Benedetty Tripodi je tak plný nesmyslných pomlček a závorek, překypuje odkazy na kanonické autory a především na samotného mistra. Fiktivní autorka si také všímá, která slova jsou vítaná, a která ne. Pak už stačí jen text složit dohromady. Výsledný tvar se snaží navodit dojem koherentního celku, ale ve skutečnosti je jen volnou řadou frází typu: „Dějiny jsou plné avatarů podobné represe, stejně jako stop po boji, v němž buď bylo, nebo nebylo bojováno, ale je zaplněn virtuálními možnostmi takového boje.“ Dá se dokonce říct, že psaní filosofických podvrhů může být poměrně zábavnou kratochvílí. „Prakticky celou dobu, co jsme to psali, jsme se smáli,“ upřesňují autoři atmosféru, ve které falzum vznikalo.
Oběťmi parodických článků se ovšem nestávají jen filosofové. Na jaře 2015 se stal obětí podobného žertu postmoderní sociolog Miche Maffesoli, který proslul obzvlášť barokním a obskurním stylem psaní. V Maffesoliho revue Sociétés totiž vyšel první a zřejmě i poslední článek francouzského sociologa Jean-Pierra Tremblay nazvaný Postmoderní automobilismy. Poprask kolem Autolib’ v Paříži. Článek byl fiktivní sociologickou studií věnující se pařížskému carsharingu elektrických aut. Autoři, sociologové Manuel Quinon a Arnaud Saint-Martin, chtěli článkem poukázat, na jak křehkých, případně neexistujících základech stojí jistá část interpretativní sociologie, která dle autorů nedělá seriózní výzkumy, ale jen si tak rozumuje. Protest byl však namířen i proti Maffesolimu, který svou mediální kariéru zužitkoval i na akademickém poli. Ačkoliv kolem jeho intelektuálních schopností a akademické poctivosti panuje celá řada pochybností, přední francouzské akademické instituce Maffesoliho povyšují na významné posty.
Akademická válka
Výtka, která je vznášena proti parodickým článkům v odborném tisku již od dob Sokalovy aféry, tvrdí, že tento způsob konfrontace znemožňuje dialog. To si však uvědomují i samotní autoři klamavých textů. „Ačkoliv pohnutky k sepsání takového článku mohou být velice rozmanité, cíl parodických článků zůstává stejný. Jde o to protistranu zesměšnit, a vyhnout se tak přímým sporům, jež jsou často únavné a také nekonečné, protože výchozí pozice obou stran jsou příliš vzdálené na to, aby došlo k nějakému rozuzlení,“ uvádějí Barberousse a Huneman.
Parodické články jsou tak jakousi guerillovou válkou proti silně medializovaným filosofům, sociálním vědcům či jiným akademickým pracovníkům, kteří se stali stálicemi mediálního nebe. Jde o to pošramotit jejich pověst, zesměšnit je a doufat, že daná média budou tuto situaci nějak reflektovat. Hlavním cílem je strhnout masku mediálního simulakra, do kterého se tito akademičtí opinion makeři transformovali, a ukázat, že jejich pravdy, ačkoliv mnohdy zní erudovaně, jsou zcela svévolné a nahodilé. „Ve Francii působí mnoho filosofů a také politických filosofů schopných se poutavě a jasně vyjádřit k velkým problémům současnosti. Ovšem ve stínu velkého filosofa jsou neviditelní či nedostatečně viditelní,“ tvrdí duo Barbarousse a Huneman.
Problém je tedy širší a přesahuje zdi akademie. Ve Francii a v mnoha dalších zemích si média vypěstovala vrstvu akademických opinion makerů, která si prakticky říká, co chce. Tyto osoby jsou imunní vůči jakémukoli fact-checkingu. Debaty se tak i díky médiím, jež mnohdy rezignují na svůj primární cíl zprostředkovávat informace, stávají soubory monologů. Tato situace také vyrůstá z faktu, že je snadnější a jistější pozvat známou tvář než hledat nové a zajímavé osobnosti.
Posledním zainteresovaným okruhem jsou samotná akademická média. Ukazuje se, že počet článků, jež jsou opraveny nebo staženy, se zvyšuje. Jak upozorňuje Bernard Lahir, každému vědeckému časopisu se může stát, že se stane obětí falzifikátu. „Parodický článek se ale stává prostředkem kritiky, který může poškodit časopis, pokud objeví, skrze jejich imitaci, rétorické a jazykové kódy zaběhnutého diskursu, jež se spokojují s rozšiřováním konjunkturálního, moralistického a moralizujícího pohledu na člověka a na svět,“ dodává Lahire.
Revue typu Badiu Studies jsou především místem, kde se sdružují podobně ladění akademici a kde publikují příspěvky, jež nechávají vědecké a akademické parametry zcela stranou. Falešné a parodické články nejsou tedy pouhým prostředkem k vyřizování si účtů mezi znesvářenými skupinami akademiků. Odkazují především na problematické postavení silně medializovaných univerzitních učenců, na prapodivné vazby mezi akademiky a médii a na problematickou produkci a fungování vědeckých časopisů.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.