Poslední týden zažívá Francie nebývalou vlnu pouličních protestů, které svým charakterem připomínají to nejlepší z dob Occupy Wall street.
Již sedmým dnem tisíce Francouzů a Francouzek okupují náměstí ve svých městech. V rámci tzv. Nuit debout (Probdělá noc) pořádají debaty, promítají filmy a upozorňují nejen na policejní násilí, které za poslední měsíc velmi narůstá, ale také na další asociální kroky Hollandovy vlády. Někteří novináři vznikající hnutí, ke kterému se začínají přidávat někteří osmašedesátníci, připodobňují ke španělským indignados.
Dlouhý březen
Vše vypuklo poslední březnový den, kdy se na pařížské Place de la République rozhodla zhruba stovka lidí demonstrativně přespat. Důvodem byl zejména nesouhlas s plánovanou reformou zákoníku práce, ve Francii také známou pod názvem El Khomri (podle jména nové ministryně práce). Následující ráno byli demonstrující rozehnáni policií, ovšem ještě ten samý den večer se rozhodli na místo vrátit a podobné akce byly svolány i do ostatních francouzských měst. Od té doby začali aktivisté a aktivistky počítat další březnové dny a vytvářet tak nový kalendář. Ve středu tak proběhl 36. březen.
V době, kdy se v Řecku a Španělsku formovaly Podemos a Syriza, vystřídal v Elysejském paláci nenáviděného Nicolase Sarkozyho socialista François Hollande. A právě do jeho vlády mnoho lidí vkládalo velké naděje. Ty se ovšem nenaplnily.
Během uplynulého týdne se solidární síť rozšířila i o belgická, kanadská či německá města. Jenom na sociálních sítích každou chvílí narůstá počet událostí a stránek, které vyzývají k solidaritě napříč Francií, Evropou, ale i celým světem a pod peticí, kterou hnutí na své webové stránky umístilo včera, je podepsáno již třicet tisíc lidí. Píše se v ní: „Od 31. března jsme se my, občané a občanky, rozhodli zcela v souladu se zákonem, shromáždit na různých místech v našich městech. Tato mírová shromáždění, která jsou otevřená všem, si kladou za cíl znovu začlenit veřejný prostor do společného rozhodování, jež povede k diskusi a změně.“
Čekání na změnu
Každým dnem se protesty rozšiřují nejen o zúčastněné, ale také o pozorující. Večery, které společně tráví nejen středoškoláci či vysokoškoláci, ale také ženy s dětmi, lidé bez domova, uprchlíci nebo odboráři, jsou vždy zahájeny plenárním shromážděním. To je moderováno, lidé sedí v kruhu a všichni mají možnost se vyjádřit. Řídí se podle podobných pravidel jako shromáždění hnutí Occupy, indignados nebo v českém případě třeba kolektiv Autonomního a sociálního centra Klinika. Každý tak pomocí gestikulace vyjadřuje svůj souhlas či nesouhlas s jednotlivými příspěvky v debatě. Někdy tato shromáždění trvají i několik hodin, protože názory, postřehy a podněty se neustále hromadí.
Středeční setkání v Paříži zahajovala skupina uprchlíků, v Lyonu zase lidé žijící na ulici. Na debaty potom navazuje další program, od promítání filmů přes koncerty až po divadlo či autorská čtení. Vše se vytváří organicky tak, jak to přítomní chtějí, struktura hnutí není hierarchická a názor nebo nápad kohokoli je vítán. Kdo má čas, tak přes den připravuje program na následující noc, ale také samovolně přicházejí lidé s jídlem, které všem přítomným zdarma nabízejí, některé skupiny například ráno pomáhají uklízet pařížské ulice a tak dále.
Tyto lidi do ulic dostala již dlouho trvající skepse, kterou podtrhly události posledních dnů, během nichž došlo k brutálním zásahům vůči zejména středoškolským studentům demonstrujícím proti zmiňovanému návrhu změny zákoníku práce. Někteří z nich jsou nyní dokonce ve vazebních věznicích a čekají je soudní spory. To vše proto, že se bránili policejní zvůli, v důsledku výjimečnému stavu je totiž nyní ve Francii zcela legální mlátit lidi na demonstracích nebo je pacifikovat pomocí slzného plynu. Sdílejí také naprostou deziluzi z demokratického zřízení a spojuje je představa změny v jiný a lepší svět. Jeden z účastníků shromáždění řekl deníku Le Monde, že „Nuit debout není jen demonstrace, ale také způsob, jak docílit změny“.
Je nutné dodat, že Francie na podobné hnutí zdola již řadu let čeká. V době, kdy se v Řecku a Španělsku formovaly Podemos a Syriza, vystřídal v Elysejském paláci nenáviděného Nicolase Sarkozyho socialista François Hollande. A právě do jeho vlády mnoho lidí vkládalo velké naděje. Ty se ovšem nenaplnily. V souvislosti se stále trvajícím výjimečným stavem či debatami o případném odebírání francouzského občanství lidem podezřelým, respektive obviněným z terorismu navíc frustrace velké části francouzské společnosti ještě narůstá. V následujících dnech se uvidí, jaké konkrétní požadavky bude hnutí formulovat a jestli se promění v nějakou politickou sílu i za cenu hierarchizace, nebo zůstane u samosprávných veřejných shromáždění, která budou dále nabývat na síle.
Autorka studuje politologii.