Sdílený mýtus o společné minulosti, stejně jako přesvědčení o pradávné existenci národa, patří k ideovému základu všech nacionálních hnutí. Také v repertoáru české xenofobní pravice není nouze o slova jako tradice či historie. Manipulace s dějinami patří k jejím základním argumentačním linkám. Ke vší smůle se však naprostá většina historiků distancovala nejen od populistických radikálů, ale především od primitivního nacionalistického výkladu dějin. Národovecká pravice však v posledku našla svého dějepisce. Je jím oblíbený autor detektivních příběhů zasazených do středověkého prostředí – Vlastimil Vondruška. Své názory na minulost i aktuální dění představuje zejména v komentářích a rozhovorech pro deníky MF Dnes a Právo.
Vše špatné podle Vondrušky přichází zvenčí. Lid je vždy nevinný, nenese žádnou zodpovědnost: „Chyba není v nás, obyčejných lidech, ale v tom, že politické elity vůbec dopustily, aby vznikla situace, která prostý lid ohrožuje.“
Vondruška se ovšem nemusí bát odsouzení, kterým čtenáři na zmíněných serverech častují humanitní vědy. Není totiž vědec. Ne ovšem proto, že se nevěnuje akademické činnosti, ale kvůli tomu, že nedodržuje základní vědecké postupy a pravidla historické práce, tedy především kritickou práci s textem. Vondruška, který ve svých nedávných komentářích a rozhovorech po hrstech rozdává poučení z historie, nepopisuje společnost tak, jaká byla ani jaká je, ale jaká by podle jeho představ měla být. Nesnaží se přispět k lepšímu pochopení minulosti ani současnosti. Historie mu slouží pouze jako zásobárna čítankových obrazů, které využívá k potvrzení stávajících společenských obav a stereotypů.
Křesťanská invaze na Ukrajinu
Z této neblahé trojice představuje největší hrozbu islám, reprezentovaný zejména uprchlíky. V otázce běženců Vondruška rozvádí obvyklé stereotypy, opakuje výroky Miloše Zemana a posvěcuje je tak vědeckou autoritou. Jeho názory ohledně islámu jsou zaměnitelné s názory libovolného internetového diskutéra, z velké části jsou založeny na xenofobních stereotypech a fámách (například na rozšířeném hoaxu o muslimy prosazeném zákazu vánočního stromku v Bruselu), jsou však zajímavou ukázkou toho, jak Vondruška pracuje s pojmy.
Uprchlíci, vrazi z ISIS, potomci evropských imigrantů, muslimové v Indii či Iráku, ti všichni se rozplývají v pojmu islám. I v případě, kdy se Vondruška snaží pojmy specifikovat, dosahuje stejně vágních výsledků. „Teokratická společnost islámu“ je představena jako jednolitý blok stojící v historické opozici ke křesťanské Evropě. Myslí tím Írán, Saúdy, čínské, případně americké muslimy? Fundamentalisty, ateisty s kořeny z muslimských zemí, současné muslimy, nebo snad Osmanskou říši? Vondruška zcela redukuje jedince s jejich různými identitami, motivacemi a cíli na beztvarou masu, jejíž chování osudově určuje železná logika dějin.
Islám je také samostatným aktérem, v nejhorším možném scénáři „islám ovládne Evropu“, což se ale v rámci Vondruškovy darwinistické logiky „islámu nedá vyčítat“. Takové použití pojmu má ovšem stejnou logiku, jako kdybychom řekli, že křesťanství anektovalo Krym. A také invaze na Ukrajinu se zřejmě křesťanství nedá vyčítat. V nesmiřitelném boji kultur totiž vítězí silnější: „Buď jsme dostatečně silní, a dokážeme se ubránit, nebo nejsme, a pak tady nemáme co dělat.“ Evropská civilizace, oslabená bezbřehými lidskými právy si tak musí znovu uvědomit „přírodní logiku“. Vondruškova vize civilizačního konfliktu se dostává na pozice sociálního darwinismu: „Lidé mají za svou zem bojovat, štěstí a plný žaludek není automatickým právem všech, je to výsledek zápasu o místo na slunci.“
Černobílou vizi huntingtonovského střetu civilizací potvrzuje historik svou oblíbenou metaforou – obrazem pádu Říma: „To, co rozvrátilo starověký Řím, hrozí rozvrátit naši civilizaci.“ Není podstatné, že analogie s pozdní antikou je zcela zavádějící (ostatně jako většina Vondruškových dějinných paralel), že římská společnost nezanikla rokem 476, který jako konec civilizace nevnímali současníci, ale až historikové moderní doby. Stejně nepodstatný je paradox, že v rámci Vondruškovy logiky jsou Evropané potomky barbarů. Podstatné je, že Vondruška jasně spojuje vlastní společnost s civilizací, vše mimo ní pak asociuje s barbarstvím. Uprchlíci neusilují o lepší život, neprchají před válkou, ale stávají se odlidštěnou masou, barbarskou invazní armádou, která přichází zničit oslabenou Evropu rozloženou politickou korektností.
Svět jako pohádková vesnice
Obraz úpadkového Říma zničeného vnější invazí tak Vondruškovi slouží především k tomu, aby načrtl vlastní vizi. Jeho vzorem je národní stát, tak silný jako před třiceti lety (tedy za socialistické diktatury): „Kdyby se toto stalo před třiceti lety, kdy existovaly národní státy, k ničemu podobnému nemohlo dojít.“ Implicitní obdiv k pevným hranicím normalizačního Československa mu ovšem nebrání v tom, aby se vymezil proti komunismu a přirovnal EU k Sovětskému svazu.
Konzervativní utopie, kterou načrtává, čerpá z notně zploštělé představy o středověké společnosti. Jeho ideálem je předindustriální vesnice jako vystřižená z pohádky od Zdeňka Trošky. Neexistovala byrokracie. Stát neobtěžoval „obyčejné lidi“. Neexistovaly dnešní uměle vyvolávané rozpory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli: „Politici těží z neustálého popichování zaměstnanců, aby se stavěli proti zaměstnavatelům, z nekorektních sociálních slibů spojovaných s demagogickým tlakem proti těm tak zvaně bohatým.“ Vondruška – ačkoli se staví do role hlasu lidu – totiž do minulosti promítá především ideály libertariánské pravice. Vize minimálního státu se zajímavě pojí s voláním po silném národním státě a uzavřených hranicích.
Vondruškův středověk je středověk národní. Zcela opomíjí multikulturní charakter, který byl typický pro území dnešní ČR až do roku 1945. Ve starých dobrých časech Vondruškova mládí byla společnost česká, dějiny české, literatura česká, tradice české: „Učil jsem se národní dějiny a českou literaturu (…). Učili mne, že tohle jsou Čechy a žije tu český národ.“ Vondruška sice připouští, že i v minulosti byli cizinci, ti se ovšem asimilovali a přijali „naši víru“. Ani zmínka o českých Němcích, Romech či Židech, natož o příslušnících jiných jazykových či etnických skupin, kteří ovšem nebyli cizinci, ale byli na území Čech doma, stejně jako náš nacionální mudřec.
Jeho myšlení o dějinách a společnosti charakterizuje jedno téma, vše špatné přichází zvenčí. Lid je vždy nevinný, nenese žádnou zodpovědnost: „Chyba není v nás, obyčejných lidech, ale v tom, že politické elity vůbec dopustily, aby vznikla situace, která prostý lid ohrožuje. A pokud to neumějí řešit, je to jejich odpovědnost. Za vše, co se v budoucnosti stane, nesou vinu oni, nikoli my.“ Nedefinovaný lid jakýmsi mystickým způsobem vždy ví, co je dobré: „Kdesi jsem napsal, že hlas lidu je hlasem Božím. Odpor proti hlasu lidu, například odlišný názor na azylovou politiku, je vlastizrada a „kdysi byl za vlastizradu trest smrti“. Správný vládce pak pouze naplňuje vůli lidu. Vondruška konstruuje homogenní společnost, ve které neexistovaly politické rozpory: „Je iluzorní, že by se naši předkové poprali v šenku, zda má pravdu ten či onen šlechtic. Šlechtic vládl a tak to bylo.“
Nepřehánějme to s demokracií
Zjednodušené vidění světa, za jehož problémy může buď démonizovaná vnější hrozba, nebo sobečtí politici, odtržení od potřeb lidu, dokonale odpovídá rétorice všech evropských xenofobních populistů. Stejně je jim blízká i Vondruškova představa ideální depolitizované společnosti, která se úžasně podobá normalizační společenské smlouvě mezi vládnoucími a ovládanými: „lid panovníka podporoval, protože symbolizoval zákon a bezpečí země. Ale o jeho kroky se prakticky nezajímal. Nebyly podstatné, důležitý byl jen výsledek.“ Pasivní homogenní společnost, ve které neexistují odlišné názory, která mobilizuje proti všemu cizímu a která nechává vládnutí na efektivním a rozhodném vládci ztělesňujícím „vůli lidu“. Právě s poukazem na podporu většinové společnosti, vyjadřování národních zájmů či zájmů lidu legitimizují svoje kroky a odvracejí kritiku Zeman, Babiš i Kaczyński.
Vondruška je ovšem „demokrat“. Demokracií však rozumí bezvýhradné prosazování názoru většiny: „Názory většiny (…) mají nesmírnou hodnotu, protože je to názor většiny.“ Tato demokracie se nezdržuje zdlouhavou diskusí. Demokracie se obejde bez nesrozumitelných lidských práv. Demokracie bude zbavená otravných menšin (mezi menšinu demokrat Vondruška řadí i studenty a univerzitní profesory). To vše ovšem demokratickou cestou: „Pokud se podíváte na oblast lidských práv, jsou natolik nesrozumitelná, že se spousta lidí oprávněně ptá, proč chrání jen menšiny. Menšiny musíme respektovat, ale rozhodně ne na úkor práv většiny (…). Pokud se má Evropa zachránit, musí se i v této oblasti udělat pořádek. Ovšem výhradně cestou demokratickou.“ Ovšem, jak spisovatel již dříve moudře poznamenal: „Nic se nemá přehánět. Ani demokracie.“
Vondruškův obraz historie je, stejně jako jeho výrazové prostředky, zajímavou syntézou nacionalistického mýtu 19. století, komunistického národovectví ve stylu Zdeňka Nejedlého a rétoriky současných pravicových populistů. Jeho myšlení není originální, spíše reprodukuje internetové diskuse, jen je zbavuje caps locku, nadávek a zjevných projevů nenávisti. Těmto názorům propůjčuje kultivovanější formu a posvěcuje je autoritou historika. Je mistrem vágnosti, nereflektovaně pracuje s mlhavými pojmy jako národ, lid, islám, národní zájmy. Tato neurčitost umožňuje projektovat do minulosti obavy, nejistotu a konflikty dnešní společnosti, stejně jako politické cíle současných politických elit. Vondruška ochotně přitakává strachům a rozhořčení velké části české společnosti. Vypráví nám příběh českých dějin tak, jak jej známe, jak jej chceme slyšet. A jak jej vypráví i xenofobní, nacionalističtí radikálové. Populární spisovatel tak působí jako mediátor, který svojí autoritou legitimizuje a činí přijatelnými rétoriku a témata krajní pravice. V tom je daleko nebezpečnější než otevření extremisté.
Autor studuje na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK.