Jak se ve státní správě přichází o iluze

Před rokem byl z pozice ředitele Agentury pro sociální začleňování odvolán Martin Šimáček. Jedna z tehdejších pracovnic se k této události s odstupem vrací.

O odvolání ředitele vládní Agentury pro sociální začleňování Martina Šimáčka ministrem pro lidská práva Jiřím Dienstbierem jsem se před rokem dozvěděla mezi prvními. Jako zaměstnankyni Agentury mi zpráva o jeho odvolání došla do pracovní pošty přímo od Šimáčka. Všichni, kdo jsme byli ten den v kanceláři, a ne v terénu, jsme seděli paralyzováni před notebooky a nevěřícně četli stále dokola e-mail s předmětem „ZAČLEŇUJTE“. Tento e-mail odstartoval zánik mojí kariéry vládní úřednice a zároveň počátek dráhy aktivistické.

Aktivistický rauš

Byla jsem mladistvou absolventkou sociální politiky a práce, když mě přijali do Agentury. Nasazení a míra odbornosti, s jakými se tam pracovalo, mě přesvědčily, že pokračovat v magisterském studiu nemá smysl, protože s aktuálními trendy v sociální integraci a sociální politice obecně se nejlépe seznámím na poradách v práci a rovnou je můžu pomáhat uvádět do praxe v obcích, kde o to mají zájem. Nejlepší na tom všem mravenčím snažení byl fakt, že s námi pracoval ředitel, u kterého si byl člověk jistý, jaké hájí hodnoty.

Pachuť, která zůstávala z podlého odvolání ředitele i podivného výběru nového vedení, převážila nad touhou věnovat se dál stejné práci.

Tohle všechno najednou bylo pryč. Všechno, pro co jsem se nadchla a za čím stála dlouholetá práce kolegyň a kolegů, bylo najednou ohroženo. Prvotní šok vystřídalo překvapení nad tím, jakými prostředky se Dienstbier rozhodl své rozhodnutí potvrzovat. Když si nás pozval, aby své kroky obhájil, ukázalo se, že naší agendě nerozumí a teprve mu nejspíš dochází, co je odvoláním ředitele v sázce. O to urputněji ale trval na odvolání i na všech zástupných argumentech, které narychlo pro své rozhodnutí připravil. Nestačila jsem se divit: tenhle arogantní člověk že byl můj favorit při prezidentské volbě?

Stala jsem se součástí kolektivu odhodlaného aspoň odborné veřejnosti zpřehlednit špinavou politickou hru a vyjednat podmínky pro takovou Agenturu, která by byla schopná účinně pokračovat v integračních snahách. Vztek a bezmoc mě paradoxně posílily a já poprvé zažila svůj „aktivistický rauš“: i když není jasné, jak vše dopadne, je v tu chvíli třeba dát tomu vše, co člověk může. Zvažujeme, co je pro nás, pro Agenturu, v tu chvíli nejlepší. Kují se pikle, jak vyvolat nejrůznější jednání nebo za jakých okolností už nemá smysl dál zůstávat. Nejhorší je na tom ta prodlužovaná agonie, která se střídá se záblesky naděje, že snahy o další jednání budou mít přeci jen nějaký smysl, že něco zachráníme.

Nakonec nás z Agentury třetina odešla. Pachuť, která zůstávala z podlého odvolání ředitele i podivného výběru nového vedení, převážila nad touhou věnovat se dál stejné práci. Tu pachuť si s sebou nesu dosud spolu s poznáním, že chci být pokud možno co nejméně závislá na politických rozhodnutích – aby takoví politici, jaké jsem měla možnost potkat zblízka, nemohli hatit něco dobrého, co vzniká, svými nekompetentními zásahy. Když jsem odcházela z Agentury, myslela jsem, že to vyřeším tím, že se začnu angažovat mimo státní správu. Politická moc má ale bohužel dlouhé prsty a dostihla mě i v rámci projektů, které jsou na státních grantech zcela nezávislé.

Vztek na bezmoc

Dnes jsem vděčná za tu zkušenost psaní tiskových zpráv na koleně, obstarávání mediálního pokrytí, obvolávání strategických partnerů. Zjišťuju, co mi zaměstnanecký spor ve státní správě skutečně dal. Naučila jsem se zpřehledňovat kauzy a jasně argumentovat. Naučila jsem se, jak funguje spolupráce s novináři, úředníky i politiky. Jak se vede kampaň, jak se připravuje tisková konference nebo k čemu jsou zaměstnanecké odbory. A že i lidé, kterým jde zdánlivě o stejnou věc, mají spoustu dalších zájmů, které někdy převáží nad tím společným – vlastní odbory vás odmítnou zastupovat, vaše oblíbená novinářka odmítne psát a podobně. Přichází poslední důležité poznání, že i když se jako aktivisti shodneme na mnoha věcech, jsou také témata, kde se dá překvapivě stát na opačných březích, a podřezávat si tak při společných snahách pod sebou větev.

A přitom mám v sobě pořád ten vztek na bezmoc, kterou jsem zažila, a užívám si krátkodobá vítězství aktivismu a chvilkové mediální úspěchy. Jsou to prskavky, rychle vyhořelé sirky v rukou Andersenova děvčátka, které nakonec s hezkou iluzí v hlavě umrzá. Tak se aktivismem zahřívám a doufám, že někdo další časem převezme štafetu.

Autorka je aktivistka a spoluzakladatelka Zdrojovny.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image