Kapitalismus a svoboda

Mnoho lidí věří, že svoboda a demokracie jsou nerozlučně spojeny s kapitalismem. Tak tomu ale není.

Ekonom Milton Friedman ve své knize Kapitalismus a svoboda tvrdil, že kapitalismus je nezbytnou podmínkou svobody i demokracie. Je sice nepochybně pravda, že vznik a rozšíření kapitalismu s sebou přinesly velký rozmach individuálních svobod a nakonec i lidové boje za demokratičtější formy politické organizace. Tvrzení, že kapitalismus je v zásadě na překážku svobodě i demokracii, pak bude mnohým znít podivně. Říct, že kapitalismus brání rozkvětu těchto hodnot, neznamená tvrdit, že kapitalismus byl ve všech případech se svobodou a demokracií v rozporu. Věc se má spíše tak, že kapitalismus skrze fungování svých nejzákladnějších procesů vytváří na straně svobody a demokracie vážné deficity, které nikdy nedokáže odstranit. Kapitalismus podpořil vznik určitých omezených forem svobody a demokracie, avšak pro další realizaci svobody a demokracie stanovuje těsné hranice.

Hranice mezi soukromým a veřejným

V jádru těchto hodnot je sebeurčení: přesvědčení, že lidé by měli mít co největší možnost rozhodovat o podmínkách svých vlastních životů. Když se jednání určité osoby dotýká pouze jí samotné, pak by měla mít možnost se této činnosti věnovat, aniž by žádala kohokoli jiného o svolení. Toto je kontext svobody. Nicméně když se určité jednání dotýká i životů jiných lidí, pak by tito lidé měli mít možnost do této činnosti mluvit. Toto je kontext demokracie. Prvořadou starostí v obou kontextech je, že lidé si zachovají nejvyšší možnou míru kontroly nad tím, jak se budou utvářet jejich životy.

Za náležitých politických podmínek je tedy možné antidemokratické a svobodu ohrožující rysy kapitalismu potlačit, avšak nikoli odstranit.

V praxi bude mít vlastně každá volba, kterou člověk učiní, nějaký dopad na druhé. Není možné, aby se každý člověk podílel na každém rozhodnutí, které se ho týká, a jakýkoli společenský systém, který by na tak komplexní demokratické participaci trval, by na lidi uvalil nesnesitelné břemeno. Potřebujeme tudíž soubor pravidel, abychom rozlišili otázky svobody a otázky demokracie. V naší společnosti je takové odlišení obvykle prováděno tak, že se odkáže na hranici mezi soukromou a veřejnou sférou.

Nicméně tato dělící čára mezi soukromým a veřejným není nic přirozeného či spontánního. Je totiž udržována a tvarována společenskými procesy. Úkoly vyžadované těmito procesy bývají komplikované a často se na ně reaguje protestem. Některé hranice mezi veřejným a soukromým jsou státem energicky prosazovány, zatímco jiné stát nechává fungovat nebo mizet jako společenské normy. Hranice mezi soukromým a veřejným zůstává často nejasná. V plně demokratické společnosti je i tato samotná hranice předmětem demokratické deliberace. Kapitalismus konstruuje hranici mezi veřejnou a soukromou sférou způsobem, který zabraňuje uskutečňování opravdové individuální svobody. A také omezuje rozsah smysluplné demokracie. Uveďme pět případů, kdy je to zcela patrné.

1. „Pracuj, nebo umři hladem“ není svoboda

Kapitalismus je vázán na soukromou akumulaci bohatství a snahu o získání příjmu prostřednictvím trhu. Tyto „soukromé“ aktivity mají za následek ekonomické nerovnosti, které jsou s kapitalismem pevně spjaty a které vytvářejí další nerovnosti, jež postihují to, čemu filosof Philippe van Parijs říká „reálná svoboda“.

Svoboda sice pro nás může znamenat leccos, ale vždy musí zahrnovat schopnost říct „ne“. Bohatý člověk se může svobodně rozhodnout nepracovat za mzdu; chudý člověk bez vlastních prostředků k zajištění živobytí se tak snadno rozhodnout nemůže. Jenže hodnota svobody sahá ještě hlouběji. Jde rovněž o schopnost pozitivně ovlivnit své životní plány – zvolit si nejen odpověď, ale samotnou otázku. Děti bohatých rodičů mohou nastoupit na neplacené stáže, aby se posunuly dále ve své kariéře; děti chudých rodičů nemohou. Kapitalismus zbavuje mnoho lidí svobody právě v tomto směru. Chudoba uprostřed hojnosti existuje kvůli přímé úměrnosti mezi materiálními zdroji a zdroji potřebnými k sebeurčení.

2. Rozhodují kapitalisté

Hranice mezi veřejnou a soukromou sférou je v kapitalismu narýsována způsobem, jenž nepřipouští demokratickou kontrolu nad klíčovými rozhodnutími, která se dotýkají velkého množství lidí. Možná nejzákladnějším právem, jež je spojeno se soukromým vlastnictvím kapitálu, je právo rozhodnout se někam investovat nebo stáhnout investice čistě na základě vlastního zájmu.

Rozhodne-li se korporace přesunout výrobu z jednoho místa na druhé, je to soukromá záležitost. A to navzdory tomu, že toto rozhodnutí má dopad na životy spousty lidí na obou místech. Někdo sice může tvrdit, že tato koncentrace moci je nezbytná pro účinnou alokaci zdrojů. I tak ale platí, že vynětí tohoto typu rozhodnutí z demokratické kontroly jednoznačně podlamuje schopnost sebeurčení u všech lidí s výjimkou vlastníků kapitálu.

3. Pracovat od devíti do pěti je tyranie

Kapitalistické firmy se smí organizovat jako diktatury na pracovišti. Neodmyslitelnou součástí moci, jíž disponuje vlastník podniku, je právo říkat zaměstnancům, co mají dělat. Je to základ zaměstnanecké smlouvy: uchazeč o zaměstnání souhlasí, že se bude řídit příkazy zaměstnavatele, a to výměnou za mzdu.

Zaměstnavatel má nepochybně i svobodu poskytnout pracujícím značnou autonomii a v některých situacích je to dokonce způsob organizace práce, který má vést k maximalizaci zisku. Nicméně taková autonomie je přiznána nebo odepřena podle libosti vlastníka. Pojímáme-li sebeurčení skutečně v silném smyslu, neměli bychom připustit, aby autonomie závisela na soukromých preferencích elit. Obhájce kapitalismu by mohl namítnout, že když se dělníkovi nelíbí šéfova vláda, může vždycky odejít. Jenomže námezdní pracující už z definice postrádají vlastní prostředky k zajištění živobytí, a jestliže odejdou, budou si muset hledat novou práci, a pokud je zaměstnání dostupné jen v kapitalistických firmách, budou nadále vystaveni šéfovu diktátu.

4. Vlády musí sloužit zájmům soukromých kapitalistů

Soukromá kontrola nad hlavními investičními rozhodnutími vytváří neustálý tlak na veřejnou moc, aby ustanovila pravidla nakloněná zájmům kapitalistů. Nad diskusemi o veřejné politice se vždy vznáší hrozba mobility kapitálu a snížení míry investic. Politici jsou proto neustále nuceni starat se o udržení „příznivého podnikatelského prostředí“ – a to bez ohledu na jejich politickou orientaci.

Pokud má jedna třída občanů přednost před ostatními, pak jsou demokratické hodnoty prázdné.

5. Elity ovládají politický systém

Bohatí lidé mají lepší přístup k politické moci než ostatní. Je tomu tak ve všech kapitalistických demokraciích, i když majetkem určovaná nerovnost v míře politické moci je v některých zemích větší než v jiných.

Specifické mechanismy, které tento lepší přístup zabezpečují, jsou poměrně rozmanité: příspěvky na politické kampaně, financování lobbistických snah, elitní společenské sítě rozličného typu a nakonec i přímé úplatky a jiné formy korupce. Například v USA je situace taková, že ani bohatí jednotlivci, ani kapitalistické korporace nečelí žádným významným omezením, pokud jde o využívání soukromých zdrojů k politickým účelům. Tento odstupňovaný přístup k politické moci tudíž narušuje nejzákladnější principy demokracie.

Zkrocení kapitalismu?

Všechny tyto důsledky jsou charakteristickými rysy kapitalismu jako ekonomického systému. Tím nemá být řečeno, že nemůžou být v kapitalistických společnostech zmírněny. V různých dobách a na různých místech se zavádělo mnoho politických opatření, která měla vyvážit kapitalistické deformace svobody a demokracie.

Na soukromé investice lze ze strany veřejné moci uvalit taková omezení, která přísnou hranici mezi veřejným a soukromým narušují; hrozba mobility kapitálu může být snížena díky silnému veřejnému sektoru a také aktivními formami státních investic; privilegovaný přístup bohatých k politické moci je možné omezit různými zákazy týkajícími se využití soukromého bohatství ve volbách; pracovní právo může posílit kolektivní moc pracujících na politickém kolbišti i na pracovišti; a široká paleta sociálních politik může zvýšit reálnou svobodu těch, kdo nemají přístup k soukromému bohatství.

Za náležitých politických podmínek je tedy možné antidemokratické a svobodu ohrožující rysy kapitalismu potlačit, avšak nikoli odstranit. Takovéto zkrocení kapitalismu bylo hlavním cílem politik, které hájili socialisté v rámci kapitalistických ekonomik po celém světě. Avšak pokud mají být svoboda a demokracie plně uskutečněny, kapitalismus nemůžeme pouze krotit. Musíme jej překonat.

Autor je sociolog.

 

Z anglického originálu Capitalism and Freedom, publikovaného na webu magazínu Jacobin, přeložil Pavel Siostrzonek.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies