Karel Oliva, génius dnešní doby

Jazykovědec a dlouholetý ředitel Ústavu pro jazyk český se chystá kandidovat na post šéfa Akademie věd. Přinášíme ironický komentář jeho bývalého zaměstnance.

Akademii věd České republiky, jednu z nejvýznamnějších vědeckých institucí v tomto státě, v příštím roce čekají volby předsedy. Dosavadní předseda Jiří Drahoš znovu kandidovat nemůže, neboť již byl zvolen dvakrát. O jeho pozici bude nepochybně zájem. Jednou z osob, která se chce o místo nového šéfa ucházet, je Karel Oliva, dlouholetý ředitel Ústavu pro jazyk český AV ČR. Rád bych zde jeho případnou kandidaturu podpořil a uvedl argumenty pro to, aby byl zvolen právě on, génius, jakého jazykověda neměla dobrých šestašedesát let.

Demokracie bez plenty

S Karlem Olivou jsem se setkal jako s ředitelem Ústavu pro jazyk český (ÚJČ), v němž jsem pracoval v letech 2004 až 2009. Nemohu říct, že bych jeho působení znal vyloženě zblízka, avšak měl jsem tu čest sledovat jeho práci jak zdola, z pozice řadového zaměstnance, tak zvenčí poté, co jsem odešel na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Snad mi laskavý čtenář promine, že budu poněkud osobnější, ale pevně věřím, že to, aby byla předsedou akademie osoba s nejlepší možnou kvalifikací a s nejlepšími úmysly, je zbožným přáním celého našeho národa a na osobní zaujatost je tedy čas takřka ideální.

Oliva si byl vědom potřeby nového výkladového slovníku češtiny a neváhal obětovat desítky milionů korun na jeho tvorbu. Lingvisté i laici tak již přes deset let každoročně očekávají první výstupy. Nepochybně již brzy budou.

Když jsem nastoupil v roce 2004 do oddělení jazykové kultury, byl Oliva v ústavu již znám svými manažerskými schopnostmi a citlivostí, kterou vykazoval vůči svým podřízeným. Moji tehdejší kolegové dodnes s láskou vzpomínají na to, jak jim, aby je pracovně motivoval, na základě překlepů v odevzdané grantové žádosti dával diktáty zaměřené na psaní velkých písmen a vyhrožoval propuštěním. Byl přitom schopen čelit i směšným omluvám, že mu byla omylem odeslána starší, neupravená verze žádosti. Tak zásadový je to člověk.

Musím uznat, že jsem se – ke své škodě – s panem ředitelem neměl v době svého zaměstnání v ÚJČ mnoho příležitostí setkat osobně. Chvíle, kdy bez zaklepání vešel k nám do místnosti, hledaje kohosi z kolegů a odcházeje se slovy „Aha, tady nikdo není“, byly řídké a jeho takt a srdečnost tak zůstávaly jen v náznacích. O to větší radost jsem spolu s kolegy zažíval, když se osobně dostavil na schůze našeho oddělení. Byly to momenty vpravdě sváteční. Pamatuji si například, že se při volbách do rady ústavu sešlo na deset míst nečekaných dvanáct kandidátů. Jak víme, demokracie může být deklarovaná, ale to ještě neznamená realizovaná. Právě panu řediteli záleželo na budování demokratického rozhodování ze všech nejvíce, a tak nám všem na schůzi oznámil, koho z těch 12 kandidátů volit, aby nemohl být demokratický proces v dlouhodobém horizontu ohrožen. Demokraticky se poté volilo bez plenty, tak, jak se v dnešním otevřeném světě sluší a patří.

Nesmlouvavý vyjednavač

Pan ředitel si byl vždy vědom, že nastolování demokratického systému v akademické instituci je v českých podmínkách během na dlouhou trať. On sám se vždy všemožně snažil tento proces uspíšit. Ředitelem ÚJČ je proto de facto nepřetržitě od roku 2003, ačkoliv zastaralé a těžkopádné předpisy praví, že je možné tuto funkci vykonávat pouze dvakrát po sobě. Je to pro dobro věci a panu řediteli se sluší za jeho osobní obětavost poděkovat.

Kromě Olivova bytostně demokratického chování v jeho vedoucí pozici je rovněž třeba jako jeho velkou devízu zmínit i jeho nesmlouvavé a skálopevné jednání s dalšími institucemi. ÚJČ dlouhodobě obýval větší část domu ve Valentinské ulici 1, a tak bylo nad slunce jasnější, že mu má tento dům připadnout při rozdělování majetku po změně právní subjektivity jednotlivých akademických ústavů. Pouze nepřející jidáši z tehdejšího vedení akademie trvali na tom, že se ÚJČ musí nějak domluvit se Slovanským ústavem, který v tomto domě dlouhodobě rovněž sídlil. Taková nestydatost! Hrozbu armageddonu zvaného společné vlastnictví naštěstí Oliva svým obratným politickým jednáním odvrátil a celý dům připadl Slovanskému ústavu. Ústav pro jazyk český tak jako jeden z mála akademických ústavů zůstal po rozdělování majetku bez větších závazků a místo nákladného opečovávání vlastních nemovitostí si mohl dovolit luxus komerčních pronájmů v centru města.

Kritik politické korektnosti

Oliva se podílel významnou měrou i na vědeckém rozkvětu ÚJČ, tohoto srdce české jazykovědné bohemistiky. Vedení ústavu v jeho podání připomíná pečlivé zahrádkářství. Některé býlí je třeba šlechtit, plevel pak vytrhat i s kořínky. Oliva tak například úžasně propracoval tolik potřebnou kontrolu pravopisu v programu Word, bez níž by administrativní pracovníci a pracovnice nevěděli, co si počít. Naopak pochopitelně zastavil neproduktivní, téměř čtyřicetiletý projekt velkého staročeského slovníku, byť o něm někteří zapšklí a nepřející badatelé včetně těch zahraničních tvrdili, že jde o dílo unikátní. Ostatně, co už trvá dlouho, nemá trvat dál. Oliva si byl rovněž vědom potřeby nového výkladového slovníku češtiny a neváhal obětovat desítky milionů korun na jeho tvorbu. Lingvisté i laici tak již přes deset let každoročně očekávají první výstupy. Nepochybně již brzy budou.

Olivův přínos pro českou jazykovědu se v poslední době projevil i v otázce grantové politiky. Jako výsostný manažer odmítl podepsat návrhy tří grantových projektů v rámci soutěže Grantové agentury České republiky, čímž fakticky znemožnil jejich podání, a potenciálně tak připravil svůj ústav o několik milionů korun. Chudoba nás ostatně učí pokoře, a to platí i ve vědě. Olivova politická genialita se navíc projevila tím, že své rozhodnutí svedl na ústavní odbory a na jejich nestoudnou potřebu, aby se zaměstnanecké vztahy v ÚJČ řídily platným zákoníkem práce.

V neposlední řadě je Oliva zdatný v sociálních aspektech vedení instituce. ÚJČ měl možnost přesunout se do domu v Hybernské ulici 8, který patří Akademii. Pan ředitel vše zhodnotil kritickým okem a pojal k projektu přirozenou nedůvěru. Olivovou přítelkyní je naštěstí architektka Jitka Jadrníčková, která měla na starost například projekt výtahu ve Valentinské ulici 1. Ta se ochotně nabídla, že by se o projekt rekonstrukce postarala. Taková příležitost nepřichází každý den a Oliva ji pochopitelně podporoval, protože byla v zájmu ústavu, kazisvěti z vedení akademie na to však nebyli ochotni přistoupit. Akademie si tak ten svůj absurdní barák zdarma může strčit za klobouk. Nové sídlo ÚJČ se hledá jinde. Vzhledem k Olivovým vyjednávacím schopnostem je jisté, že se brzo najde a že neodolatelná nabídka architektky Jadrníčkové bude vyslyšena.

Karel Oliva je znám jako veřejný kritik politické korektnosti. I v tomto ohledu má pravdu. Je třeba věci nazývat pravými jmény. Lepšího člověka ve vedení akademie si nelze představit.

Autor působí na Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies