Kdo nekrade, okrádá Panamu

,

Stručný návod, jak snadno a rychle dostat peníze do daňových rájů. Ti, kdo na to nemají, musí sbírat víčka pro budoucnost našich dětí.

Češi byli zase přitom! V pondělí propukl skandál Panama Papers a náš národní tým také protlačil do klání nejbohatších lidí planety své zástupce. V uniklých dokumentech právnické firmy Mossack Fonseca figurují mnozí zkušení matadoři a tvůrci našeho ekonomického zázraku jako Petr Kellner, Daniel Křetínský nebo proslulý globetrotter Radovan Krejčíř, který se za své nasazení pro Česko zatím dočkal jen nejapného odsouzení za krácení daní, podvody a další „trestné“ činy.

Co se stalo, že to vzrušilo celý svět a na chvíli snad i Čechy, než se vrátili k důležitějšímu problému: osudu irácké křesťanské rodiny, která pohrdla efemérní českou azylovou pomocí a pokusila se utéct do Německa? Ze solidní – rozuměj informačně zcela nedobytné – právnické firmy unikl tučný balík informací o tom, jak si členové světové kasty vyvolených „odklánějí“ své zisky na Panamu, Seychely a další destinace, aby z nich nemuseli platit daně. Jde přitom podle všeho jen o špičku ledovce – informace pochází jen z jedné, byť velké firmy, která se tímto byznysem zabývá. Na Panamě působí patrně tisíce dalších podobných „firmiček“, o dalších daňových rájích ani nemluvě. Navíc unikla vesměs jen „nevinná“ komunikace skutečných vlastníků (často ukrytých za anonymní držitele akcií) se zástupci offshoreových firem. Takže to, k čemu slouží tato takzvaná es-pé-véčka (tedy special purpose vehicle, jak se účelově založeným firmám říká), se musí novináři jen pracně domýšlet.

Tím, že v pyramidě plátců chybí nejvyšší příjmové skupiny, musí místo nich jednoduše platit ti, kteří se z daňového systému vyvázat nemůžou.

To, že skandál vyvolal v České republice podstatně menší ohlas než v zahraničí, ale na druhou stranu není až taková náhoda. I nejpitomějšímu občanovi naší okrádané zemičky totiž musí být jedna věc už dávno jasná (pro jistotu ji ale zopakujme): daně platí v Česku vesměs jen neschopní lůzři, kteří si nemůžou dovolit nic lepšího.

Jak zdanit opravdu hodně peněz?

Platit daně opravdu nemusíte, stačí mít jednu věc – hodně peněz. Řešení vám na klíč udělá kdejaká právnická kancelář nebo poradenská firma mající v popisu práce magický výraz „corporate finance“. Jednoduše se ptejte po „daňové optimalizaci“. Začátečníci se potřebné instrukce snadno dozví na internetu, těm, kterým osud nadělil více Filipa, jistě otevře oči úvodní polopatická instruktáž přímo u specialistů. Jeden z autorů těchto řádek podstoupil takových instruktáží hned několik a věřte, nebo ne, je to snadné a při dobrém kafíčku čas letí jako voda – až se při pohledu na fakturu vašich nových poradců nestačíte divit. Nabídka odpovídá poptávce. Vždyť kdo by chtěl cpát peníze nenasytnému státu? A utrácet za zbytečnou byrokracii?

Pokud jsme vás o tom, že daňová optimalizace je fajn, stále nepřesvědčili, snad to dokážou kolegové z Hospodářských novin. Stejné argumenty, které si tam přečtete, totiž uslyšíte i u advokátů a finančních poradců: důležité je vtlouct si do hlavy, že za odchodem do offshore není snaha vyhnout se daním, nýbrž „bující administrativní zátěž“. Oproti Česku má podnikání v některých zahraničních destinacích vskutku celou řadu výhod. Ostatně, jak se píše v HN: „Ve vybraných jurisdikcích dokonce plně odpadá vedení účetnictví a podávání výkazů.“ Kdo by taky, sakra, chtěl vést nějaké účetnictví, když potřebujete k legálnímu zisku přibalit i výnos z prodeje koksu, úplatek z cinklé zakázky nebo cash, který jste jen tak někde přijali bokem a „zapomněli“ zaúčtovat?

Ale co kdyby tohle vysvětlení nestačilo? Chlapík s nadváhou a prasečíma očkama, za nímž se tyčila velká mapa světa posetá vlaječkami v nejobskurnějších destinacích, se kdysi podíval na jednoho z autorů tohoto textu a pravil něco dost podobného, co si přečtete i ve zmiňovaném článku z HN: „Odešli jsme do zahraničí, protože jsme chtěli získat ochranu pod štítem důvěrného a jednoznačného právního systému.“ Ano, už žádní šťouralové z řad Policie ČR nebo Finančního úřadu, teď už jen blahosklonný dohled banky. Té podstrčíte jakýkoli alespoň trochu legálně vypadající papír od vašeho právníka, dokazující, že ty miliony, co zrovna posíláte své „dceřince“ na Panamu jsou buď manažerské fíčko (kdo by nechtěl rady od borce z Panamy, i když ho nikdy neviděl?), anebo pokuta mezi dvěma společnostmi za nevyvedenou investici.

Tak dobře. Ale jak to, že tenhle systém funguje na Panamě a u nás ne? Proč se musíme koncem března tlačit ve frontách na Finančním úřadě a předtím se prokousávat několikastránkovým formulářem psaným tak, že ho chápe jen dobře placený účetní nebo kamarádka, které to vždycky šlo s čísly? Nenechte se mýlit, daně stejně vysoké či vyšší než u nás platí i ubozí Panamci. Jenže do rozpočtu této země, stejně jako do rozpočtů dalších zemí, které provozují offshoreové podnikání (a že jich je – kromě exotických ostrovů třeba členové EU jako Nizozemsko, Irsko či Kypr nebo některé státy USA) „kape“ další příjem: malé, ale v součtu už zajímavé daně z podniků, které na Panamě nevlastní žádný majetek, nemají zde zaměstnance a pouze tu jsou zapsány. Daně pro nerezidenty jsou potom buď výrazně výhodnější než pro domácí firmy, anebo se dokonce (a to je právě případ Panamy) ročně platí paušálem nezávislým na daňovém základu. Na tomto systému pak vydělává Panama a skrytí vlastníci offshoreových firem (zdaní si svůj zisk paušálem). Zapláče naopak Česko, které vybírá stále méně daní a musí přemýšlet, jak napnutý rozpočet naplnit – třeba tím, že pořádně oholí nízko- a středněpříjmové skupiny občanů, kteří se neumí bránit tak dobře jako bohatí.

Statečný svět nové aristokracie

Proč to ale nikomu nevadí? Protože celou věc stačí lidem dobře ideologicky „okecat“. Třeba tak, že „daně jsou stejně jen trest pro úspěšné“. Takto lze, minimálně u nás, zmatenému a Finanční úřad nenávidějícímu plebsu prodat myšlenku, že daňové ráje vlastně neškodí. V Česku to slýcháme celé roky. Připomeňme si, jaký poprask vyvolal v létě 2014 případ „monacké tenistky“ Petry Kvitové, která v Česku neplatila daně, ale málokdo se ji odvážil kritizovat. Právě naopak – komentátoři a politici se mohli doslova přetrhnout v bagatelizaci daňových rájů a zaklínali se svobodou bohatého jednotlivce danit, kde chce. A náš levicový prezident to lapidárně shrnul se svou brutální a odzbrojující upřímností: „Petře Kvitové nikdo nemůže zabránit, aby platila nižší daně v Monaku.“ Zeman nakonec slavné tenistce vzkázal, aby „závistivce ignorovala“.

Bez jasné vůle politiků zasáhnout a daňové ráje omezit tato nová ekonomika dál vesele bují. Zároveň se daňové ráje podle všeho stávají místem, kde se v bolestech starého světa rodí svět nový, ještě horší. Svou exkluzivitou a možností obcházet pravidla totiž daňové ráje nabízí únikovou cestu před povinnostmi moderního demokratického státu. Mít majetek v offshore je lepší, než si na tajňačku zašít něco do slamníku. Nejenže nemusíte danit, ale peníze jsou v bezpečí i před nenechavci z Policie ČR. Podezírají vás z podvodu? Žádný problém – jen ať si chlupatí zkusí obeslat jednatele vašeho es-pé-véčka v daňovém ráji! Eickson Raymond Christopher (šedesátiletý rolník z karibského ostrova Dominica, proslulý kauzou ProMoPro) nebo další jemu podobní bývají obvykle značně „nekontaktní“ a k soudu je nedostanete. I když vás třeba odsoudí (a rozhodně to nebude za to, že máte firmu v daňovém ráji), vaše penízky obvykle zůstanou v bezpečí. Ano, „daně jsou pro malé lidi,“ říkávala jedna newyorská milionářka. Lze dodat, že o zákonech to platí taky.

panamaa

Kdo by nechtěl rady od borce z Panamy?


Vše pro firmu, nic pro společnost

Demokratickým státům naopak přináší daňové ráje jen samé problémy – nižší výběr daní znamená, že máte méně peněz na školství, silnice nebo zdravotnictví. Pakliže chce stát udržet alespoň nějaký standard, musí to zaplatit někdo jiný. Tím, že v pyramidě plátců chybí nejvyšší příjmové skupiny, musí místo nich jednoduše platit ti, kteří se z daňového systému vyvázat nemůžou. A ti, kdo na to mají, se ve větších počtech přesunují právě do daňových rájů.

Týdeník Ekonom přišel v roce 2012 s informací, že v zahraničí sídlilo nebo bylo zahraničními vlastníky ovládáno zhruba dvanáct tisíc českých společností. Mezi jejich oblíbené destinace patří Britské Panenské ostrovy (proslulé nulovou daní a tím, že různé poplatky za provoz offshore korporací tvoří více než padesát procent příjmů zdejšího nevelkého rozpočtu) či Seychely. Důležitou roli ale sehrál i Kypr (využívala jej třeba skupina Penta) a Nizozemsko, kde se přece jen daně platí ještě v procentech. Odklon daní se tedy zvyšoval navzdory tomu, že pravicové vlády omílaly fráze o nízkých daních jako o faktoru, který motivuje firmy k tomu, aby zůstávaly v Česku. Daňové ráje zjevně dokázaly být ještě „kompetitivnější“. Proto i ujištění Miroslava Kalouska, že úniky do daňových rájů nejsou „dominantním problémem pro výběr daní v České republice“, asi uklidní jen skalní příznivce tohoto politika. Nám ostatním nezbude, než si utáhnout opasek a podle zvyklostí z poslední doby dál sbírat víčka na postižené děti – ve vyluxovaném státě jednoduše peníze na lepší sociální politiku nejsou a nebudou.

Radostné vyhlídky

Boj proti síti daňových rájů představuje vskutku tvrdý oříšek, který by vyžadoval poctivou spolupráci na mezinárodní úrovni. Jednotlivé země by se musely zavázat k uzavření vícestranných dohod o výměně informací, tlačit na své politiky, stejně jako na ostrovy a další teritoria pod jejich vlivem. K tomu by se muselo přidat i sjednocení zákonů. Podaří se to někdy? Víme jen, že v opačném případě bude nadále sílit vrstva nové aristokracie, která se necítí být vázána k žádné společnosti, třebaže nad ní vládne ekonomickou a politickou mocí.

V uniklých dokumentech Mossack Fonseca, jež měla na starosti „daňovou optimalizaci“, máme možnost členy této nové aristokracie aspoň trochu sledovat. Dozvěděli jsme se, že finance ruského prezidenta Putina a jeho kamarádů z džudistického klubu spravuje známý cellista nebo že „čokoládový král“ Petr Porošenko ulil svůj byznys do offshore, zatímco oficiálně podobným praktikám vyhlašoval nesmiřitelný boj. Zahanbit se nenechali ani příbuzní nám dobře známého „strýčka Si“ – čínského prezidenta Si Ťin-pchinga nebo už zesnulý otec britského premiéra Davida Camerona, který díky svému es-pé-véčku nezaplatil do britského rozpočtu „ani penny“. Reakce se pochopitelně v rámci celého světa liší. Některé státy zavedly tvrdou cenzuru na jakoukoli zmínku o Panama Papers (Čína), jiné začínají vyšetřování a politici mají co vysvětlovat.

V Čechách ale zatím můžeme být v klidu. Žádné velké akce proti daňovým rájům se nechystají. Občané jsou po letech mnoha skandálů poměrně otrlí a jen tak něco je nerozhází. Ostatně, jak píší noviny, daňové ráje by se neměly démonizovat. Stará dobrá morálka podle hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“ tedy nadále platí. Všichni dobře víme, že daně platí jen imbecilové a ubožáci, takže už si ani nestěžujeme na svůj úděl. A tak si jen, milý čtenáři, vyber, do které chceš patřit skupiny. Ledaže bychom snad trochu inovovali naše národní motto, abychom šli s dobou: „Kdo nekrade, okrádá Panamu!“

Jan Dienstbier je statistik a historik umění.
Jaroslav Fiala je šéfredaktor A2larmu.

 

A2LARM