„Nejjednodušší surrealistický čin spočívá v tom, když s revolvery v rukou vyjdete na ulici a začnete náhodně střílet do davu.“
André Breton
Salah Abdeslam, Abdelhamid Abaaoud, bratři Bakraouiovi, další desítky rekrutů IS mají velice podobný životní příběh. Vyrůstali na perifériích, dosáhli relativně nízkého vzdělání, jejich náboženský cit byl minimální, přežívali především díky aktivitě v šedé ekonomice a k jejich radikalizaci došlo ve vězení či v období konfliktu se státními institucemi. Na rozdíl od bohatě popsaných případů radikalizace na internetu či v konzervativních náboženských komunitách, používá IS v těchto případech postupy, které jsou bližší chování kriminálních gangů než teroristických skupin.
Věznice jako místa, v nichž existuje nejsilnější dohled státu nad jedincem v liberálních společnostech, se staly líhní nových teroristů.
Ať to může znít paradoxně, věznice jsou pro rekrutování budoucích teroristů jedním z nejvíce příhodných sociálních prostředí. V přeplněných francouzských a belgických věznicích musí každý z trestanců patřit do nějaké vnitřní bandy. Prostor je organizován přísně hierarchicky, a to nejen ve vztahu s bachaři, ale také v samotné komunitě trestaných. Právě v tomto sociálním prostoru – jen zřídka tu dochází k sociální práci a vězni tráví většinu svého času v celách – se upevňují kriminální vztahy, do nichž je velice snadné vtáhnout nováčky, kteří jsou nuceni se do vnitřního řádu vězení nějakým způsobem integrovat. Věznice jsou univerzitami zločinu a nově i džihádu.
Lidé, kteří nemají co ztratit
Ke splývání metod teroristických organizací a kriminálních gangů nedochází ale jen při rekrutování. Jak poukazuje profesor Pierre Verneren z pařížské Univerzity Panthéon-Assas, IS kriminální know-how těchto drobnějších delikventů, kteří mají často přístup k širším kriminálním sítím, aktivně využívá. „Tyto sítě jsou stabilní a jejich členové umí velice dobře překonávat hranice, obstarat si falešné doklady, ukrýt se, kupovat na černém trhu zbraně a tak dále.“ Podobně jako mafie i stoupenci IS využívají při organizování své ilegální činnosti předchozích příbuzenských a klanových sítí. Není tudíž překvapivé, že se často nejbezpečněji cítí právě ve čtvrtích, jako je Molenbeek, které jsou sice pod policejní kontrolou, ale zároveň skýtají množství úkrytů.
Překrývání islamistických sítí a kriminálních gangů ale není ani trochu překvapivé. Konzervativní trestní politika se od devadesátých let významným způsobem etnicizovala a tvrdá pěst justice čím dál častěji dopadá na etnické a náboženské menšiny. Tento diskriminační nepoměr se nejlépe vyjevuje na kriminalitě spojené s drogami: většina trestaných patří do znevýhodněných vrstev, přestože psychotropní látky konzumují ve stejné míře lidé napříč společností. Problémem je ale i naprosté selhání vězeňského systému v úsilí o resocializaci vězně. Tato kombinace vytváří společenskou vrstvu čítající desítky tisíc lidí, kteří nemají co ztratit a mají znalosti, jež je možné okamžitě uplatnit v teroristických aktivitách.
Pravice a velká část levice se dlouho řídily přesvědčením, že více vězení znamená více bezpečnosti. Dnes tato politika začíná projevovat své perverzní účinky. Věznice jako místa, v nichž existuje nejsilnější dohled státu nad jedincem v liberálních společnostech, se staly líhní nových teroristů. Z lůna totální instituce státu přichází zločin, který vyvolává celospolečenskou paniku.
Raskolnikov a islamistický terorismus
Rétorika politických předáků a teroristických propagandistů zakrývá materiální podstatu trestných činů z 13. listopadu (Paříž) a 22. března (Brusel). Prezident Hollande i redaktoři Dabiqu [magazín Islámského státu – pozn. red.] se navzájem potřebují a ve svých vyjádřeních se paradoxně shodují v tom, že se jedná o útok „na západní styl života“ a jeho svobodu. Útoky na hudební klub Bataclan či uzly masové dopravy jsou však hlavně důsledkem technické a vojenské nicotnosti samotných útočníků. Jsou to činy zoufalců omráčených náboženským fanatismem s nízkými finančními a materiálními náklady, při jejichž realizaci se teroristé musejí spoléhat na sítě zděděné z vlastní kriminální historie.
V tomto ohledu zeje mezi útoky z Paříže a Bruselu a atentátem na WTC z 11. září obrovská propast, a to jak ve vojensko-teroristických dovednostech, tak i co se týče ideologických motivací. Dnešní teroristé nedokážou srovnat se zemí symboly západního kapitalismu, jak tomu bylo v roce 2001. Setkáváme se zde s fenoménem, který popisují aktivisté bojující proti bezpečnostním kamerám. Kamery totiž v absolutním měřítku kriminalitu také nesnižují, jen ji přesunují do zranitelnějších míst. To se děje jak v dynamice měst (teroristé volí nízkoprahové cíle, které z podstaty věci není možné zcela ochránit), tak v geopolitické dynamice (teroristé se zaměřují na oblasti, v nichž došlo k zásadnímu oslabení státní autority. Není náhoda, že Islámský stát se zrodil až pár let po vypuknutí revoluce proti vládě Bašára Asada a v kontextu zdrcující občanské války.
Zůstává však jedna otázka, která zneklidňuje západní společnosti. Proč se zlodějíčkové z periferií či jinak marginalizovaní jedinci odhodlávají k terorismu? Antiislamisté argumentují náboženstvím: tvrdí, že samotný islám obsahuje násilný náboženský boj a proselytismus. Z druhé strany pak často zaznívá, že terorismus je výsledkem společenského vyloučení a postkoloniálního útlaku, který stále evropské společnosti ovládá. První argumentace je falešná a zavádějící, a to minimálně z toho důvodu, že mnozí útočníci nikdy neprojevovali hlubší náboženské sklony, druhá celý problém zase příliš zjednodušuje.
Sociální prostředí je určitě důležité a osobní jednání do velké míry formuje. Tato vysvětlení ale zanedbávají autodestruktivní seberealizaci dnešních teroristů. Kriminální činy, především ty šokující a spektakulární, jsou často palivem lidského conatu. Nemají nic společného s konkrétním náboženstvím. Jsou naopak výrazem takřka univerzálních pnutí lidského nevědomí. V tomto ohledu se teroristé příliš neliší od pachatelů mimořádně krutých zločinů, které skoro každý den plní černé kroniky. Raskolnikov i islamističtí teroristé je součástí našeho lidství.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.