Odmítáme být levnou dílnou

Exkluzivní rozhovor s předsedou ČMKOS Josefem Středulou o nízkých platech, uprchlících a budoucnosti bez práce.

Josef Středula pracoval ve Vítkovických železárnách a od mládí působil v odborech – vedl například významný odborový svaz KOVO. V dubnu 2014 byl zvolen předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). Jednou z jeho priorit je vyvést Českou republiku z pozice laciné montovny. O tom, jak toho dosáhnout a jaká je role českých odborů, jsme vedli následující rozhovor.

Po většinu své profesní dráhy se angažujete v českých odborech. Když srovnáte své začátky a současnou situaci, jak se změnil význam odborů?

V odborech se angažuji už od listopadu 1989. Tehdy jsme ve Vítkovických železárnách začali pořádat akce na ukončení činnosti SSM a komunistické strany. Později jsem se stal místopředsedou tamní odborové organizace. Mám z počátku devadesátých let řadu vzpomínek, například na sraz spolužáků, kteří si mě dobírali, že údajně „dělám v ROH“. Odpověděl jsem, že v žádném ROH nedělám, pracuji v nových odborech, a až se na sebe jednou podívám do zrcadla, možná si budu moci říct, že jsem pomáhal lidem. Myslím, že pozice odborů se od těch dob výrazně zlepšila. Ilustroval bych to tím, že v České republice si dnes pětašedesát procent lidí myslí, že odbory jsou velmi významné pro naši zemi. A souhlasí s tím i více než padesát procent podnikatelů.

Jak vnímáte rozdíl oproti dobám Nečasovy vlády? Tehdy se hodně protestovalo a proti odborům se vedla štvavá kampaň. Při jednodenní stávce v Praze v roce 2011 dokonce bulvární deníky otiskly telefonní čísla odborových předsedů…

Ten rozdíl je opravdu markantní. Je to mimo jiné dáno tím, že vláda Bohuslava Sobotky s námi vede asi nejlepší sociální dialog, jaký jsem kdy zažil. Samozřejmě, že s vládou máme i nemalé spory, ale jednáme narovinu. V minulosti se s námi skoro nemluvilo, neměli jsme na spoustu věcí vliv.

Jen za první tři čtvrtletí loňského roku bylo z ČR vyvedeno asi 285 miliard korun. Jsme doslova odtokovou ekonomikou. Kdyby alespoň část těchto peněz šla na mzdy, nemusíme se bavit o udržitelnosti důchodového systému ani o problémech ve zdravotnictví.

Zcela objektivně bych to ale mohl srovnat, jen kdybych se dostal do podobné situace jako mí předchůdci v roce 2011. Tedy pokud bychom museli zorganizovat nějaké hromadné protestní akce. Ale zatím k tomu nevidím důvod. Jsem přesvědčený, že demonstrace nebo stávky bývají výsledkem chyb v komunikaci. Někdo se nebyl schopen dohodnout a partnera jednoduše přetlačil. Pak skutečně přichází na řadu odpor.

Vloni se poměrně intenzivně protestovalo v Brně – v pobočce belgické firmy na převodovky. I tady byl problém v komunikaci?

Tady šlo o nejdelší průmyslovou stávku v celé naší novodobé historii – v pobočce zvláštní belgické firmy, která má sídlo v Lucemburku. A myslím, že se nám skutečně podařilo vyjednat dobrý výsledek. Do akce se zapojil i premiér Sobotka nebo ministerstvo zahraničí. To je něco zcela odlišného od předchozích dob. U některých bývalých premiérů bych si vůbec nedovedl představit, že by se angažovali ve prospěch zaměstnanců. Právě naopak. Leckdo má v živé paměti různé vzkazy o „lůze v ulicích“. To dnes nehrozí. Ale kdyby náhodou, mohu všechny ubezpečit, že síla českých odborů je dnes jiná. Odbory není radno provokovat.

Podle statistik OECD jsme ale zemí, kde je v odborech stále organizováno dost málo lidí. Čím si to vysvětlujete?

Důležitý je kulturní prostor, kde se nacházíme. Co se týče nátury, jsme velmi podobní Rakousku a Německu. A k těmto zemím se v odborové organizovanosti blížíme, i když české odbory mají – k velké škodě – méně pravomocí. Pak jsou státy, kde je třeba pětaosmdesát procent zaměstnanců v odborech. Ale to má rovněž své důvody. Například v zemích jako Švédsko a Dánsko odbory přerozdělují některé sociální dávky. V Belgii zase odbory provozují úřady práce. A tak je logické, že drtivá většina lidí je v odborech. Možná to zní překvapivě, ale právě Francie, která je proslulá stávkami a protesty, má jednu z nejnižších odborových organizovaností. Ale jde z toho usuzovat, že francouzské odbory jsou slabé? Navíc jen v letech 2014 a 2015 vstoupilo do českých odborů zhruba jedenáct tisíc lidí. Bylo založeno sto šest nových odborových organizací. S tím se vůbec nemůžou srovnávat české politické strany. Mohu proto v klidu říct, že členství v odborech je dnes několikanásobně více sexy než členství ve stranách.

V České republice ale stále máme výrazně nižší platy než v západních zemích a také nízkou minimální mzdu. Co proti tomu děláte?

Řídíme se heslem „výše a rychleji“. V devadesátých letech česká politická reprezentace rozhodla, že naší hlavní konkurenční výhodou má být nízká cena práce. A tím došlo k tomu nejhoršímu. Stali jsme se neuvěřitelně levnou dílnou. Na tom byla postavená celá naše hospodářská politika. Kdejaký rádoby poučený ekonom tu dnes vysvětluje, jak po zvýšení minimální mzdy naroste nezaměstnanost. Přitom je to naopak. Když se konečně po sedmi letech začaly zvedat minimální platy, ekonomika roste. Celou dobu říkáme, že ekonomiku živí lidé. Když mají peníze, utrácejí, a vytvářejí tím zisk firem, kupují jejich výrobky. A tak vznikají nová pracovní místa. Navíc neuvěřitelně dobře „živíme“ cizí země. Jen za první tři čtvrtletí loňského roku bylo z ČR vyvedeno asi 285 miliard korun. Jsme doslova odtokovou ekonomikou. Kdyby alespoň část těchto peněz šla na mzdy, nemusíme se bavit o udržitelnosti důchodového systému ani o problémech ve zdravotnictví.

ČMKOS zastupuje prostřednictvím kolektivních smluv zájmy půl druhého milionu zaměstnanců

Jak tedy chcete změnit pozici ČR coby laciné dílny?

Vloni na podzim jsme odstartovali kampaň Konec levné práce. Začali jsme intenzivně vyjednávat a máme zajímavé výsledky. Ve státním sektoru došlo ke zvýšení platů o necelých pět procent. A zlepšuje se i soukromá sféra. Liší se to případ od případu, nicméně často jde o pět až sedm procent. V jedné švýcarské firmě v Novém městě nad Metují došlo dokonce k nárůstu o třináct procent. A to není vše. Jak jsem zmínil, Českou republiku trápí jeden z největších odlivů finančních prostředků, ať už ve formě dividend nebo různých vnitropodnikových cen. I to se musí změnit. Exkluzivně mohu prozradit, že podobnou akci, jako byla vloni na podzim, chystáme i v září letošního roku. Konec levné práce tedy pokračuje a intenzita jen poroste.

Zmínil jste sociální dialog. Médii ale před časem proběhla zpráva, že ministryně Marksová nesouhlasí s narovnáváním mezd pro české pracovníky vyslané do zahraničí. Došlo z její strany k nějaké změně názoru?

Bohužel ne. Sociální demokracie jde proti základnímu principu svého vlastního směru – tím je srovnatelná odměna za srovnatelnou práci na stejné pracovní pozici. Nechápu. Podivují se tomu i její vlastní europoslanci. Vypadá to, že vláda nemá žádné ideály, za které by chtěla bojovat. Nevím, jak se s tím vyrovnávají. Ptal jsem se paní ministryně, co budeme dělat, až sem přijdou firmy ze zemí EU, kde jsou platy ještě nižší. I takové země ještě existují (smích). To je asi ta cesta k české konkurenceschopnosti. Předběhnout těch šest zemí, a jakmile nás už nikdo nepodleze, budeme konečně konkurenceschopní. Jakmile k nám ale dorazí pracovníci z jiných zemí EU, kde jsou mzdy ještě nižší, pocítíme totéž z druhé strany. Vláda pak bude moci nadávat jenom sama na sebe. Ani poslanci sociální demokracie, pokud mají alespoň minimální sociální cítění, takový návrh nemůžou podpořit.

Trochu se to kryje s úrovní české debaty o minimální mzdě…

Někteří lidé nedokážou pochopit, jak si Němci mohli tak vysokou minimální mzdu vůbec stanovit. V Rakousku je ale ještě vyšší – není stanovena zákonem, ale dohodují ji sociální partneři. Minimální mzda pro nekvalifikovanou práci v kovoprůmyslu je přes 1700 eur, v České republice 366 eur. A to vůbec nemluvím o rakouských firmách, které působí u nás. Jejich mzdy rakouské úrovně ani náhodou nedosahují. Jeden manažer velké nadnárodní společnosti působící v ČR se mi chlubil, že v jeho podniku mají zaměstnanci třicetitisícový průměrný výdělek. Mysleli si, že ho za to pochválím. Řekl jsem mu: „Pane řediteli, v Německu budete mít od 1. ledna 2015 minimální mzdu 8,50 euro za hodinu. Vaše platy jsou třicet procent pod úrovní vaší minimální mzdy, a to se bavím o české průměrné mzdě. Vyhlásíme otevřenou soutěž pro německé firmy, která z nich se dostane alespoň na úroveň německé minimální mzdy, a potom se o tom pobavíme.“ Bylo po debatě. I tyhle otázky jsou přece součástí našeho sebevědomí. Jestli se budeme sklánět před jakoukoli prací, jak můžeme chtít, aby si nás někdo vážil? To je případ Amazonu. Mluvilo se o tom, že k nám přijde jedna z technologicky nejvyspělejších firem na světě. Nepostřehl jsem, jaké technologie k nám s Amazonem přišly. Jsou tady skladovací prostory obrovských rozměrů a lidi jsou zoufalí, protože jejich pracovní podmínky jsou nedůstojné. Nemůžou ani založit odborovou organizaci. Poděkujme všem politikům, kteří tady mleli nesmysly o výborné investici pro Českou republiku.

Jak se vůbec odbory staví k novým trendům v průmyslu? Máme teď na mysli hlavně takzvaný průmysl 4.0, automatizaci práce a s tím související zánik pracovních míst?

Ten trend je nepochybný, technologie se velmi zdokonalily. Zůstává ale celá řada otázek. Kdo bude platit veřejné služby? Kde bude daňová zátěž? Pokud nebudou zaměstnanci, kdo bude platit zdravotní a sociální pojištění? Kdo bude platit důchodový systém? Z čeho budeme platit vědu, školství, výzkum? Kdo a za co bude kupovat nové výrobky? Bude je nakupovat ze základního zaručeného příjmu, který bude hluboko pod českou minimální mzdou?

Dnes se mluví o nezaměstnaných jako o neschopných lidech, ale v blízké budoucnosti už to, jestli budete mít práci, nebude vůbec záležet na tom, jestli chcete pracovat.

Neříkám, že budeme chodit a rozbíjet stroje a že odbory budou mít svou hackerskou skupinu, která bude útočit na cloudy. Čeští zaměstnavatelé – často sami zaměstnanci nadnárodních firem – říkají, že otázku zaměstnanosti nechtějí řešit. Společnost je nezajímá. Odbory především chtějí společnost 4.0. Technologické otázky není potřeba řešit, je potřeba řešit etické otázky, otázku společenské soudržnosti vůbec. Automatické pokladny, samořídící auta, bankovní operace, tohle všechno jsou věci, které už dnes existují a je potřeba s nimi počítat. Dnes se mluví o nezaměstnaných jako o neschopných lidech, ale v blízké budoucnosti už to, jestli budete mít práci, nebude vůbec záležet na tom, jestli chcete pracovat.

Jak bude taková budoucnost podle vás vypadat?

Nechci tady budoucnost předjímat. Neexistují na to ani jednoznačné odpovědi. Může to vygenerovat společnost rovnostářštější, nebo naopak společnost plnou nerovností, jestliže firmy stáhnou všechny zisky k sobě. To by samozřejmě vyvolalo obrovské sociální bouře. I na tento negativní scénář zavádění základního příjmu musíme myslet.

Chápete tedy odbory jako důležitou sílu v boji za budoucí podobu společnosti?

Jednoznačně. ČMKOS zastupuje prostřednictvím kolektivních smluv zájmy půl druhého milionu zaměstnanců. Najděte nějakou podobně velkou organizaci! Máme asi tři sta tisíc členů v šesti tisících subjektech. Nechceme diktovat, chceme zlepšovat kvalitu života v zemi. Jakékoli budoucí uspořádání se musí vybudovat na sociálním smíru. Předpokládá to ale také rozšíření demokratického rozhodování. Klasický princip, že demokraticky zvolená většina rozhoduje o osudu menšiny, už nebude stačit. Možná i kvůli tomu zavedli v Německu spolurozhodování zaměstnanců ve firmách. Řešíme zkracování pracovní doby, hovoří se o pěti hodinách, o zkrácení pracovního týdne na čtyři dny. Prosadit to ale dnes jako téma je v Česku hodně těžké. Věřím, že k tomu brzo dojde, ale politici a zaměstnavatelé o tom zatím nechtějí slyšet. Základní problém u nás je, že svojí konkurenceschopnost zakládáme na nízké ceně práce. To je prostě špatně!

Zhruba rok a půl tady probíhá bouřlivá debata o uprchlících. Jaký je váš postoj v této otázce?

Odbory vstoupily do debaty o aktivním nabízení práce uprchlíkům ze strany zaměstnavatelů. Dali jsme jasně najevo, že takto nastavená diskuze je špatná. Pokud totiž někdo dostane status uprchlíka, je tím automaticky postaven na roveň českému zaměstnanci. V takovém případě by bylo programové zaměstnávání uprchlíků diskriminační. Jestli někdo přijde do ČR a dostane status uprchlíka nebo chráněné osoby, musí na českém trhu dostat zcela srovnatelnou odměnu. Žádné zneužívání. Kdyby v Evropě nebyly tak velké rozdíly mezi novými a starými členskými zeměmi, vypadala by redistribuce ohrožených osob úplně jinak. Nedocházelo by k takovému náporu na bohaté země. Proč by totiž uprchlík chtěl jít ze země bohatší do země chudší? Začali jsme to komunikovat s Německem. Všechny bohaté země volaly chudé k pomoci, ale předtím jim nevadilo, když se zisky z těchto zemí odčerpávaly a nedávaly se zpátky do mezd. Politika EU ve věci redistribuce bohatství mezi členské státy je jedním z důležitých faktorů současné migrační krize. Pokud k narovnání nerovností mezi členskými zeměmi dojde, určitě zvládneme i podobné krize. Současné xenofobní tendence jsou samozřejmě nebezpečné a ukazuje se, že Česká republika na tohle nebyla připravená. Ale ty další aspekty jsou taky důležité. Za války v Jugoslávii Česko přijalo sedmdesát tisíc lidí a nikdo si toho ani nevšiml.

V poslední době jste zahájili také kampaň za zlepšení platových podmínek pracovníků v kultuře, která se z klasické odborové agendy docela vymyká. Jedná se o změnu v odborové strategii?

V kampani Konec levné práce jsme identifikovali řadu oborů, které jsou na tom hodně špatně. Oblast živé a neživé kultury je na tom katastrofálně. Podobnými skupinami jsou nepedagogičtí zaměstnanci ve školství a lidé v sociálních službách. Platy se zde pohybují na úrovni 17 až 18 tisíc korun hrubého, v neživé kultuře je to dokonce 13 až 14 tisíc. Ti lidé žijí na hranici chudoby. To je pro nás neakceptovatelné. Pro odbory, ale i pro mě samotného je to nová oblast a chtěl jsem ji poznat. Zaměstnanci v kultuře snad už pracují jen z ryzího entuziasmu. Existují samozřejmě výjimky jako česká filharmonie, ale ani tam není vyšší úroveň mezd jen tak zničehonic. Vyšší platy byly podmínkou působení někdejšího šéfa filharmonie. Dnes je zde dvojnásobek průměrné mzdy v ČR, ale to je naprosto výjimečná situace. V živém umění se například nedá aplikovat zákoník práce, pracovní doba je naprosto unikátní a není pevně stanovená. Od zkoušek až po představení, to vše je výkon práce. Zajímá mě ale i neživá kultura, kde pracují velmi vzdělaní lidé. Schraňují kulturní památky našeho národa a dělají to za 12 tisíc korun? V Terezínském památníku je mzda v průměru 17 tisíc hrubého, to je naprosto nedůstojné. Národ, který má neuvěřitelné kulturní bohatství, se k vlastní kultuře chová opravdu macešsky, a to jsem ještě mírný. Snažíme se, aby se to změnilo.

Stejná situace je ale i v neziskovém sektoru, v humanitních vědách…

Pro nás je vždy důležité, jestli v tom odvětví jsou nebo nejsou odbory. Proč bychom měli zastupovat ty, kteří nejsou odborově organizováni? Sdružujte se a pak můžete využít síly naší odborové organizace. Jsme exkluzivní organizace, se vším, co k tomu patří. Já mám tu čest být placen z členských příspěvků a musím za to těm lidem odvést práci.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies