Pocit bezpečí


Během sobotní noci se některé pražské podniky podporující projekt HateFree staly terčem útoku krajně pravicových vandalů.

Den po lednovém útoku na Autonomní a sociální centrum Klinika vystoupila řada politiků, včetně primátorky hlavního města Adriany Krnáčové, s odsuzujícími komentáři. Napadení centra zděšeně přirovnávali k událostem, které Evropou hýbaly během třicátých let. Navzdory nadužívání historických přirovnání to vzhledem k závažnosti napadení chvíli vypadalo, že varování tohoto typu už vezme společnost a především politická reprezentace vážně. Netrvalo však dlouho a určité politické a zájmové skupiny začaly agresivity pravicových extremistů využívat a rozdíl mezi obětí a viníkem byl najednou nejasný. Prohlášení typu „Odsuzujeme násilí, ale to vaše dobroserství vám to přivodilo“ se stala narativem, který k sobě přiblížil slušné Čechy s xenofobními populisty z pravého i levého spektra politické scény. Podobné rámování debaty potom stálo v pozadí nedávného útoku na dětské centrum Kašpárek v Pardubicích, přičemž ředitelka tohoto centra dostala od extremistů dokonce i dáreček v podobně parte, které jí předpovídalo smrt pověšením.

O víkendu 23. a 24. dubna, v noci ze soboty na neděli, poškodili neznámí útočníci několik podniků podporujících projekt HateFree a jejich zdi stejně jako stanice metra Karlovo náměstí byly pomalovány nápisy jako Smrt HateFree, Antifa bude pykat, Klinika bude hořet nebo čísly 88, což je neonacistická rádobyšifra pro Heil Hitler.

Hate for free

Mezitím se ulice České republiky proměnily v místo bizarní manifestace vojenské síly. Ne snad proto, že by se ministr vnitra rozhodl vyrazit do boje s pravicovými radikály, kteří tu jako jediní terorizují občany republiky, ale z touhy dát fyzickou přítomností vojáků se samopaly v ulicích najevo, že u nás si žádný islamista ani neškrtne. Po uši ozbrojené smíšené hlídky, které nám pomáhají likvidovat terorismus především důsledným pokutováním bezdomovců za žebrání, se staly součástí veřejného prostoru. Přitom pravděpodobnost, že bude právě v naší zemi spáchán teroristický útok podobný tomu v Paříži nebo Bruselu je minimální – ledaže by na stezku odplaty vyrazili někteří z uprchlíků ponižovaných za ostnatými dráty českých detencí. Vzhledem k tomu, že touhou naprosté většiny z nich bylo Českou republiku opustit co nejrychleji a na trápení v Bělé pod Bezdězem nebo ve Vyšních Lhotách zapomenout, je ale i tato možnost nereálná.

Zatímco ve hře na vojáky uměle vytváříme imaginární nepřátele a s nimi spojený pocit ohrožení, skuteční agresoři se z pozice pachatelů posouvají kamsi do roviny rozhořčených vykonavatelů spravedlnosti.

Hra na bezpečnost má však kromě ambivalentních pocitů oscilujících někde mezi podvolení se hypotetickému nebezpečí a vlezlé touze se mu hlasitě vysmát ještě jeden rozměr. Snaha o navození mimořádného stavu, se vším, co k tomu náleží, vytváří o několik řádů vážnější situaci, než ve které se reálně nacházíme. Taková spirála pak samozřejmě násobí a reprodukuje předsudky proti těm, kteří se politice strachu odmítají přizpůsobit paušálním odsudkem na rovině primitivního rasismu a xenofobie. Tvoří se tak legitimizační rámec pro násilí páchané proti těm druhým – symbolizovaným třeba nálepkou HateFree. Jen blázen odtržený od reality si přece může dovolit odmítat nenávist, když je situace natolik vážná, že si žádá pořádkové hlídky se samopaly v okolí dětských hřišť a v téměř každé stanici metra.

Selhání policie

Chování Policie ČR pod vedením ministra Chovance a policejního prezidenta Tuhého se stává terčem stále častější a hlasitější kritiky. Za poslední rok došlo k několika nepochopitelným zásahům, přičemž největší ohlas si – především kvůli tragikomickému angažmá Miloše Zemana – vysloužily ty během návštěvy čínského prezidenta. Zemanovo ocenění policistů a vyzdvihnutí jejich terapeutické role pro celou naši společnost dokonale dotvořilo pohádku o nepřizpůsobivých šílencích v ulicích, které naštěstí z Hradu hlídá moudrý stařec s akceschopnými policisty po boku. To, že se jejich stavy navyšují, se může stát jen dalším krokem na cestě k policejnímu státu, jehož možnosti jsme mohli zakusit třeba i během akcí k uctění 17. listopadu.

Jenže vedle toho je tu i řada selhání, jejichž čtení je složitější a zároveň v nich jde (alespoň stíhaným) o mnohem více. Pochyby o práci policie vzbuzuje zejména kauza Fénix – v rámci bombastického boje proti teroristům z krajní levice se objevilo několik podezřelých momentů, mezi něž patří například infiltrovaní tajní policisté ve skupině, nemístné vydírání a nátlak za zdmi výslechových místností či stále trvající šikana širokého okruhu lidí, kteří prostě policii připadají s případem nějak spjatí. Původní zarámování zásahu, který se pyšnil dopadením Sítě revolučních buněk, vzalo dávno za své, přesto obviněným v kauze stále hrozí mnohaleté vězení. První ze série soudů – s Igorem Ševcovem, kterého na základě pachových stop policie obvinila z pokusu o útok na dům ministra obrany Martina Stopnického a tři měsíce ho držela ve vazbě – se uskuteční tento týden.

Ve čtvrtek 28. dubna pak proběhne soud s Kateřinou Krejčovou. Ta je nepravomocně odsouzená za napadení a ublížení policistovi, který nevybíravým způsobem zneškodnil jejího partnera protestujícího proti legendární protiuprchlické demonstraci, kde se mávalo maketami šibenic a kde Adam B. Bartoš hrozil vlastizrádcům provazem. Zatímco šibenice byly „alegorií“ a připomínkou toho, že se vlastizrada vždy trestala smrtí, drobná dívka Krejčová byla zneškodněna s dramatičností a brutalitou připomínající scény ze seriálu Právo a spravedlnost.

Pocit ohrožení

Víkendové noční útoky jsou dalším dokladem toho, že zatímco ve hře na vojáky uměle vytváříme imaginární nepřátele a s nimi spojený pocit ohrožení, skuteční agresoři se z pozice pachatelů posouvají kamsi do roviny rozhořčených vykonavatelů spravedlnosti. Na jedné straně máme možnost sledovat horlivost policejní práce, která je často zaměnitelná s obyčejnou policejní buzerací, na straně druhé pak fatální neschopnost řešit útoky, jako byl ten na Kliniku. K tomu vedle neschopnosti policie dopadnout pachatele přispívají i některá média, když napadení komentují výroky typu „Vandalové tak poškodili například kavárnu Mamacoffee na náměstí Jiřího z Poděbrad, která propaguje multikulturalismus“ (Echo 24).

Výsledky takto radikální proměny společenského vnímání problematiky můžeme vidět například v tom, že jeden z napadených podniků se pravděpodobně ze strachu a pocitu absolutní ztráty bezpečí rozhodl z projektu HateFree odstoupit s prohlášením, že se nikdy nechtěl dostat do střetu politických zájmů. I s odporem k přemíře přepjatých přirovnání je asi na čase si uvědomit, že dynamika třicátých let byla mimo jiné způsobena lehkovážností a laxností mlčící většiny, která měla pocit, že se jí to netýká.

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

A2LARM