Pokud jsi pornoherečka, tak jsi póvl?

Nevyřešeným problémem v životě lidí z pornoprůmyslu bývají právě jejich diváci.

Před několika dny rozvířil temná zákoutí sociálních sítí slut-shaming na adresu ženy, která se jakousi podivnou shodou okolností vyskytuje v pornografickém snímku a zároveň v reklamním spotu. Ne každý byl schopen takovou situaci rozdýchat, a tak si část facebookové veřejnosti začala obratem klást velké filosofické otázky: Měla by taková žena mít právo na normální práci? Kde je ještě hranice decentního humoru a kdy už by se nám z ní mělo dělat špatně? Kolik pornohereček se vejde na špičku jehly?

Tragédií statusu pornoherečky není ona sama a její rozhodnutí, ale špinavá tichá dohoda veřejnosti, že po lidech v této profesi je beztrestné si plivnout.

Nevyhnuli jsme se ale samozřejmě ani lidové teorii svobodné vůle, která nabývala standardních podob ve stylu „bylo to její svobodný rozhodnutí, tak se nemá co divit, děvka jedna“. Elektronické stádo v oné osudové chvilce posvátného morálního vytržení, kdy se otevírají brány vedoucí z každodenní šedi do pestrého světa morálních úsudků, si najednou uvědomilo, že je tu ještě alespoň jedna sociální skupina, kterou doposud ještě není morálně zapovězeno veřejně lynčovat. Liberálové, kteří by si normálně o rasistu neopřeli ani kolo, islamofobovi se vyhýbají na sto metrů a tu a tam ženám schválí i trochu toho feminismu, se najednou utrhli ze řetězu samou radostí, že se taky konečně můžou na někom trochu vyblbnout.

Dehumanizace má mnoho tváří

Z argumentace některých diskutérů vyplývá, že pokud se rozhodnete dělat určitou práci, tak vás za to kdokoli a kdykoli má právo už navždy nazývat „děvkou“, veřejně vás odsuzovat, vysmívat se vám nebo vás nepřijmout do žádného zaměstnání. Kupodivu se tu nejedná o práci radního za TOP 09 nebo pozici online specialisty z Mafry, ale o práci pornoherečky.

Při čtení facebookové diskuse, v níž se přes sebe převalovaly hromady virtuálních těl v úporné snaze prorazit na světlo denní se svou nejvtipnější narážkou ze všech, jsme mohli snadno nabýt dojmu, že jsme se omylem ocitli na profilu Martina Konvičky nebo Petra Hampla. Společným jmenovatelem je tu dehumanizace, které byli u jedněch vystaveni muslimové, u druhých zase pracovnice v pornoprůmyslu. Jednou jsou terčem tohoto pohrdání Romové, jindy zas gayové, muslimové, menšiny atd. Tyto kategorie už jsou poměrně známé a kodifikované, takže zpravidla bývá i snadné najít ve společnosti hlasy, které se jich zastávají proti těm, kdo by jim chtěli zasahovat do jejich práv. Každý liberál dnes ví, že gayové nejsou nemocní, ale že jsou v pořádku tak, jak jsou, že Romy nelze obehnat zdí a muslimové nejsou teroristé, kterých bychom se měli obávat. Co si ale počít s pornoherečkou? V situaci, kdy se setkáváme s doposud nezmapovaným terénem, nejlépe vycházejí najevo naše morální intuice. Zatímco hodnoty antirasismu, odmítání xenofobie či homofobie jsou už standardní výbavou čím dál většího množství lidí, někteří z nich je mají patrně naučené jako básničku, kterou jsou schopni opakovat při stále stejných příležitostech. Pornoherečky ale ještě nikdo nekodifikoval jako ty, kdo by neměli být společensky stigmatizováni, a v jejich případě je tedy ring pořád ještě volný.

Pokusy žít normální život selhávají

Slut-shaming ale není specialitou nějakého nedozrálého českého prostředí. Je fenoménem, který se týká všech pornohereček, ať už pocházejí odkudkoli. Asi posledním svědectvím o tom, co to pro vás znamená, pokud se vydáte na dráhu tohoto byznysu, přinesla Rachel Maria Oberlin, kterou fanoušci lascivních serverů znají spíše pod jménem Bree Olson. To, jak popisuje svou současnou situaci, je v mnohém fascinující. Jakkoli si není potřeba dělat iluze o nástrahách, které na člověka v takovém byznysu čekají, samotný způsob fungování pornoprůmyslu není tím nejhorším, co na herečku čeká. Ačkoli se v průběhu své kariéry můžete setkat s excesivním násilím, s pokusy o znásilnění a podobně, nakonec – když z byznysu odejdete – zjistíte, že pokusy žít „normální“ život zcela selhávají. Pro Rachel Oberlin nebylo tou nejhorší zkušeností to, co se dělo mezi čtyřmi stěnami nahrávacího studia, ale naopak to, co se začalo dít až poté, co je opustila.

Pokud si totiž myslíte, že po natáčení virtuálního sexu pro oko globálního publika můžete ještě někdy žít normální život, tak se hluboce pletete. Reakce veřejnosti a vašeho okolí bude vůbec to nejhorší, s čím se setkáte – na rozdíl od byznysu, který v určitou dobu začíná a v určitou zas končí, tento proces nekončí nikdy a je vám v patách všude, kam se pohnete. Veřejné zostuzení, jehož aktéry jsou všichni ti, se kterými se každý den setkáváte, vás brzy přesvědčí o tom, že nemáte moc šancí sehnat novou práci, nenajdete si moc přátel, pravděpodobně nikdy nebudete mít rodinu a budete neustálým terčem urážek nebo machistických poznámek. Občas si pak z vás může vystřelit vtipálek na sociálních sítích, protože vy přece snesete všechno, jelikož nejste nic.

Vskrytu milované, na veřejnosti opovrhované

Najít sociální a politické zastání pro pornoherečky není snadné. Doslova všichni je vskrytu milují a na veřejnosti jimi opovrhují. I obvyklý levicový prostor, kde uražení a ponížení mohou v klidu spočinout v chápající náruči, se v tomto případě zpravidla zdráhá s poukazem na pikantní honoráře, které pornoherečky za svou práci inkasují. Prostitutka totiž musí být také patřičně chudá, aby si zasloužila solidaritu. Jedinou výjimkou zpravidla bývají různé feministické kruhy, které jednak analyzují situaci žen, které s tímto byznysem skončily, jednak podrobují radikální kritice samotný způsob fungování průmyslu s virtuální sexualitou. Pokud Rachel Oberlin vzkazuje ženám, aby nikdy do pornoprůmyslu nevstupovaly, činí tak paradoxně nikoli proto, aby zdůraznila, jak strašnou zkušeností procházejí ženy, které se stanou součástí této mašinérie. Snaží se naopak poukázat na to, že nevyřešený problém je v oku diváka. Tragédií statusu pornoherečky není ona sama a její rozhodnutí, ale špinavá tichá dohoda veřejnosti, že po lidech v této profesi je beztrestné si plivnout.

Rozhodnutí o tom, jestli vydat svou nahotu na pospas veřejnému soudu, činí tito aktéři zpravidla v době, kdy jsou ještě náctiletí, a tato sféra jim rozhodně nedá poučení o tom, jak mohou dopadnout za deset let a jaké nástrahy na ně čekají během této strastiplné cesty, a především jaká životní úskalí na ně čekají poté, co s tímto byznysem skončí. Snad se to začíná měnit s tím, jak se některé aktérky přestávají ostýchat artikulovat svou zkušenost – ostatně nikdo jiný to za ně lépe neudělá. Bohužel první reakce na jejich svědectví jsou tím nejlepším důkazním materiálem, který potvrzuje všechno to, s čím se nám svěřují. Pohrdání tu už z těchto důvodů není namístě. Zpytovat svědomí by tu neměly na prvním místě aktérky, jejichž život se ocitl ve slepé uličce, ale spíš všichni ti, kteří konec konců na otázku, proč by účast v erotickém snímku měla někoho nenávratně diskreditovat, nedokážou poskytnout žádnou smysluplnou odpověď.

Na otázku, jak je možné se na veřejnosti dívat skrz prsty na stejného člověka, kterého pak sledují doma za zavřenými dveřmi s rozšířenými zorničkami, si ale musí tito slut-shameři odpovědět sami.

Autor je spolupracovník redakce.

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image